Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Popravdě jsem měla připravené poznámky, ale vzhledem k tomu, že si je skutečně teď nepřečtu, tak řeknu, že jsme v kavárně Potmě a mým průvodcem je Honza. Honzo, řekněte nám, jak moc těžké je pohybovat se pro vás v prostoru, který my vnímáme úplně jinak?
Jan HEGER, :
Ono tohle je hodně individuální, protože způsobů poškození zraku je celá řada. Já osobně mám něco, čemu se říká úplná slepota, čili ten rozdíl naprosto nevnímám. Kdyby lidé, když je zavedu do kavárny neříkali něco jako ježíš marjá v okamžiku, kdy se zavřou dveře, tak já prostě nevím, že je tady tma. Takže když se ptáte, jak je to těžké, je to úplně stejně těžké jako pohybovat se venku, to znamená naprosto normální.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Vy osobně jste slepý od malička, od narození?
Jan HEGER, :
Dá se říct.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Jak to vnímají většinou lidé, kteří přijdou sem, kde je skutečně černočerná tma a já se snažím zakrývat i kontrolku mikrofonu, abych tady měla ten požitek úplný, tak, jaké jsou první reakce?
Jan HEGER, :
To je zase hodně různé od toho, jak člověk vůbec přistupuje k tomu, jestli bude mít tady oči otevřené nebo zavřené. Jsou lidé, kteří si sem chodí vyloženě odpočinout a vydrží tady hodně dlouho a jiní sem chodí, aby si to vyzkoušeli a trochu se tady přemáhají, ta škála je hrozně široká a každý na to reaguje jinak a to je jedna věcí, co mě tady na tom baví.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Já mám pocit, že jinak slyším i sama sebe, a to se znám, myslím, docela dobře. Je to tak, že i lidé říkají, že ty smysly, ty, které mají větší prostor kromě zraku tedy, tak vnímají intenzivněji?
Jan HEGER, :
No, vnímají asi intenzivněji. Pověra je, že se lépe rozvinou, tak to bych řekl, že ne, ale člověk je nucen je lépe používat, efektivněji používat, čili určitě budeme slyšet oba dva to samé, ale já možná proto, že jsem na to lépe zvyklý, budu schopen lépe interpretovat některé vjemy a vytahovat si z toho, zkrátka lépe poslouchat.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
To mě asi zajímá úplně nejvíc, podle čeho se orientujete?
Jan HEGER, :
No, jednoduchá otázka, hrozně složitá odpověď. Tak, když jsme u té akustické složky, tak je výborný orientační prvek to, že zvuk se odráží od překážek jako je třeba stěna a třeba na ulici auta a podobně, takže, abych udržel rovný směr na ulici, nepotřebuju chodit podél stěny, protože tu stěnu prostě slyším a koneckonců vy ji slyšíte taky, ale já vzhledem k tomu, že to potřebuju, tak to lépe vnímán.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Já jsem teď úplně beze slov, ale jak náročné je připravit tu kávu, kterou tady v kavárně Potmě nabízíte?
Jan HEGER, :
To náročné není, máme vepředu presovač, který se ovládá poměrně jednoduše, je kapslový, takže je to pár nacvičených pohybů.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Co, když se tady něco stane v tom smyslu, že něco se převrátí, rozbije, tak je ve vaší moci si to sám opravit?
Jan HEGER, :
Určitě.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
A jak?
Jan HEGER, :
Tradičnější otázka, co když to vyliju? No, když vy to vylijete, já to utřu, od toho jsem tady. Následuje otázka - jak vy to poznáte? Poznáme to všichni stejně, zkrátka tady se nedá orientovat jinak, než že si na to sáhnete. A zase - nic neutřete tak dobře, jako když se hmatem přesvědčíte, že povrch, který utíráte, je skutečně suchý. On ten zrak v tomhle ohledu mnohdy mate.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Takže hmat je ten primární smysl, na který spoléháte?
Jan HEGER, :
Určitě, v tomhle směru jo.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Jak složité je orientovat se na té ulici, kterou vy už jste tak trošku popsal, že se zvuk odráží od stěn? Ale co třeba semafory, ony mají ten akustický signál pro vás nevidomé, ale je to vždycky čitelné a bezpečné?
Jan HEGER, :
Na kolik je to bezpečné, to samozřejmě závisí na tom, jak řidiči respektují semafory. A čitelné to většinou je taky. Občas bývají některé nepřehledné křižovatky, kde ty semafory jsou blízko sebe, pak je lepší lézt mezi ty sloupky tak, abych opravdu měl každý signál do jednoho ucha a mohl to lépe rozpoznávat, ale zase je to otázka zvyku. Já si myslím, že ano, že je to dobře čitelné, teď se experimentuje s tím, že právě na takovýhle křižovatkách je každý semafor trošičku jinak laděný, aby to bylo lépe rozpoznatelný určitě a neslyšel jsem, že by v tomhle ohledu došlo k nějaké nehodě. Samozřejmě už jsem potkal auto, které zkrátka nerespektovalo to, že mu padla červená, to už je jiná otázka.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Na Impulsu si dnes povídám s nevidomým Honzou, který provádí v kavárně Potmě, kde je absolutní tma, jak můžu potvrdit. Honzo, popište mi, co je teď kolem nás? My sedíme u stolku na židlích, ale co je kolem nás, vůbec nevím.
Jan HEGER, :
Kolem je nás je 5 dalších takových stolků, jsou seřazeny do dvou řad po třech, u každého stolku po 4 židlích, takže teď už byste mohla mít představu o většině toho prostoru, on je obdélníkový tedy ten prostor. Před vámi trochu vlevo vepředu jsou ty dveře, kterými jsme vešli a přes celý ten prostor naproti nim potom jsou další dveře, kterými se vchází do prostoru, který my nazýváme jako bar, ona je to spíše kuchyňka a tam potom jsou veškeré ty presovače a ledničky s nápoji a podobně. A asi víc tady v tom prostoru nenajdete, možná ty klimatizační jednotky ještě můžete najít.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Máte tedy v hlavě vytvořenou nějakou mapu, podle které se vždycky orientujete?
Jan HEGER, :
A to je zase individuální. Já osobně mám v hlavě něco jako vektorovou mapu a je to asi značná výhoda, když mi někdo popisuje, kudy se někam dostanu, tak já mám v hlavě přibližně rozvržené, kudy vedou které ulice a vyplatí se pamatovat si, jak se jmenujou, protože tak se nejlépe na ulici zkrátka odkazuje, když popisujete kus dalšího neznámého prostoru a tím pádem si do souvztažnosti dávám i ty nové body, které je potřeba si tam zařadit. No, a v tak jednoduchých prostorech, jako je tahle kavárna, tady opravdu není co zkazit, to je prostě obdélník a se může pohybovat asi bez problémů úplně každý, k tomu mapu nepotřebujete, tady se to dá naučit i tak.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Co když se v tom prostoru ale něco změní, tak je to velká překážka?
Jan HEGER, :
Jak se to vezme. Ono zas je to otázka zvyku. Na té ulici se pořád něco mění, kudy jste prošla ráno do práce, odpoledne už tam může být výkop, takže člověk je neustále ve střehu, jestli je to velká překážka, zas záleží na tom, jestli se výkop zabezpečí nebo ne a jestli budou okolo lidi, kteří jsou ochotní eventuálně vás upozornit, navrhnout se, kudy se dá obejít a podobně.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Já, když teď přemýšlím o tom, jak se asi žije vám, tak první mě napadá, že kolem mě je naprosto neznámo a černočerná tma. A zajímá mě, jestli si nějakým způsobem představujete něco pro nás tak normálního jako jsou barvy?
Jan HEGER, :
To má asi taky každý jinak. Já vždycky říkám, že barva je prostě přídavné jméno. Ale je pravda, že úplně tak jednoduchý to není, protože jsou to hodně často používaný přídavný jména a je s tím spojena spousta kulturních konotací. A běžně v hovoru se využívá toho, že barvy jsou teplé, barvy jsou studené a nějak se na to odkazuje, takže nemůžu říct, že by se s tím člověk neměl vůbec nic spojenýho, ale není s tím spojena žádná konkrétní představa.
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Úplně na závěr mě napadá, jestli člověk, který běžně vidí, tak má mít v téhle kavárně, kde je úplná tma, oči otevřené nebo zavřené?
Jan HEGER, :
No, to já vám neporadím. Já v tom rozdíl nemám, někteří lidé, když mají oči otevřené, tak oni se neustále pokoušejí něco zaostřit, bolí je z toho hlava, takže je zavírají a odpočinou si tady, jiní, když zavřou oči, tak mají dojem, že jsou jako, kdyby nehlídaní a je jim tady lépe s očima otevřenýma a hlava je nebolí, já vám doopravdy neporadím. Já mám oči otevřený, ale ...
Zuzana ČERNÁ, redaktorka:
Říká Honza, který byl dnes hostem rádia Impuls a provází v kavárně Potmě, kde provází pouze nevidomí. Děkuji a přeji vám hezký den.
Jan HEGER, :
Děkuji.
redaktor:
Netradiční Kauzu dne s Janem Hegerem připravila přímo v kavárně Potmě reportérka Zuzana Černá.