7 čili sedm dní v sedě – komplet – Den druhý

Jedním z cílů, který jsem si vnitřně stanovil, je sledovat vlastní tělo. Co se v něm děje, kde, kdy a jak se to v něm děje, jaké významy tomu přikládám, jak si to pojmenovávám atp. Začíná to honosně, ale vlastně jde primárně o zpocený zadek, záda a všechny části těla, kterými se dotýkám vozíku. Dále pak kontinuální pocit „zaražených prdů“, opuchlé nohy, močení vsedě, jezení z dálky, dívání se do země atp. Zatím se nedokážu moc kochat projížděným okolím, vozík jede tak šest kilometrů v hodině, takže jsem o malilinko rychlejší než většina chodců. Pohyb mě nestojí žádnou fyzickou námahu, snad jen při nerovnostech a drobných převýšeních cítím, jak vyrovnávám sklon tělem. Náklon dopředu a dozadu je odlišný od náklonu do stran. Dopředu se lehce předkloním a dozadu opřu o opěradlo, ale do stran je to nějak víc cítit a i drobnější náklon lze označit za nepříjemný. Mezi pravým a levým náklonem nevnímám žádný rozdíl.