ADHD jsem u sebe odhalila až díky TikToku

ADHD je poměrně rozšířená porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, již u sebe v poslední době objevují i dospělí. Alena Spálenská o ní šíří osvětu.  

Zkratka ADHD často evokuje představu neposedného chlapečka s "papírem" na omluvu zlobení. Ve skutečnosti jde ale o poměrně rozšířenou poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou, kterou u sebe v poslední době objevují i dospělí. Diagnóza jim pak často přinese úlevu a pomůže pochopit jejich dosavadní problémy táhnoucí se mnohdy od dětství – nesoustředěnost či roztěkanost ústící ve frustrace, někdy i deprese či závislosti.  

Třiadvacetiletá Alena Spálenská přišla na to, že má ADHD, teprve před dvěma lety, když se učila na státnice z žurnalistiky. Napověděl jí TikTok, když jí začal nabízet spoustu videí o této poruše, v nichž se až podezřele poznávala. Nyní studuje psychologii a na sociálních sítích šíří o ADHD osvětu.  

- Na svém instagramovém profilu Můj ADHD mozek zmiňujete, že ADHD není jenom nepozornost, ale třeba i zesílené emoce, impulzivní nakupování nebo problémy se spaním. Co tedy lidé s ADHD prožívají?  

Jejich mozek funguje úplně jinak, což se projevuje ve všech oblastech života. Pozornost je v něm porouchaná a nefunguje automaticky, ale manuálně. Je to, jako když člověk čte knihu a na konci stránky si uvědomí, že ji vůbec nevnímal. Akorát to tak má prakticky se všemi činnostmi a lze to zlomit jen s velkým vynaložením vůle. Je to velmi vyčerpávající. Jako typický příklad mě napadá, že lidé s ADHD skáčou druhým do řeči. Což si lze vyložit jako nevychovanost. Ale pravý důvod je, že mozek sám skáče z tématu na téma a mysl mu nekontrolovatelně odplouvá jinam. To se děje pořád.  

- Podle různých lidových teorií projevy hyperaktivity souvisejí s jezením sladkého, výzkumy to ale nepotvrdily. Jaké jsou vaše zkušenosti s cukrem?  

Děti jsou možná na cukru rozjívenější. Mně ale funguje jako palivo pro lepší soustředění. Lidé s ADHD mají obecně tendenci častěji mlsat a odbíhat do ledničky, a jsou proto mnohem častěji obézní. To samé platí u kofeinu a třeba i pervitinu. Mají obecně větší sklony k závislostem.  

- Čím to je?  

Protože mozek potřebuje palivo, které sám nemá. Ví se, že ADHD mozek vytváří méně látky zvané dopamin. Ta je nutná pro motivaci, spokojenost, soustředění. Člověk pak má nutkání hledat dopamin kdekoliv, protože mu to poruchu "opravuje" a on se potom cítí lépe. Dopamin se dá doplnit opravdu různě, ať už hraním videoher, trávením času s kamarády, nebo častými návštěvami ledničky. Na těchto rychlých "dopaminových svačinkách" se potom člověk může snadno stát i závislým. Projevuje se to třeba i při zamilovanosti – pro lidi s ADHD je lehké upnout se na nového člověka a pořád nad ním přemýšlet, až obsesivně, jelikož tím opět získává dopamin. Jeho nedostatek se projevuje celkovou únavou, horší náladou, malou motivací cokoliv dělat, nepozorností a roztěkaností. Člověk by třeba chtěl něco dělat, ale neví, do čeho píchnout.  

- Na svém osvětovém profilu také zmiňujete, že až polovina lidí s ADHD zažívá problémy se spánkem – častěji mají potíže s usínáním, v noci se budí a je mezi nimi více "nočních sov".  

Ano, tím, že jsou častěji "soví chronotyp" než skřivani, mají svoje biologické hodiny o trochu posunuté. Co je pro normální lidi ráno, je pro ně půlnoc. Dřív se mi kolem deváté večerní zapnul mozek a do dvou ráno jsem byla nejproduktivnější za celý den. Pak jsem se ráno vzbudila a můj mozek opět až do doby "produktivního okénka" moc nespolupracoval. Problém je, že ADHD zahrnuje hromadu víceméně normálních projevů, jenže v nenormální míře. Když už ta míra člověku obtěžuje život, je namístě vyhledat pomoc.  

- Vám ADHD diagnostikovali před státnicemi. Pojala jste tedy podezření, že jej máte, při učení?  

Tušila jsem to už o rok dřív, kdy jsem si o tématu četla, ale pořád jsem si říkala, že přece nemám žádnou poruchu. I když jsem viděla, že jsem v určitých věcech jiná, znala jsem jen tuto realitu. A přišlo mi zvláštní, že není běžná. Oči mi otevřel až vztah s mým současným přítelem. Je to nabušený informatik, který si sedl a hned se učil, zatímco mně trvalo hodinu a půl, než jsem vůbec otevřela soubor na počítači. Vždycky jsem se pro něco zvedla nebo jsem opravdu nutně potřebovala nakrmit papouška. Nebo jsem si zapomněla nějakou pomůcku. Nebo konečně otevřela počítač, ale úplně bezmyšlenkovitě "omylem" zapnula Facebook a strávila na něm 20 minut, než jsem si vůbec uvědomila, že jsem se chtěla učit. Přitom jsem se opravdu chtěla učit, ale nešlo to.  

- Neměla jste problémy se soustředěním ve škole už dřív?  

Byla jsem vždycky hrozně rozjívená. Být kluk, mám ADHD přišité hned. Tím, že jsem byla chytrá holka, která měla vždycky samé jedničky, nebyl důvod to řešit. Měla jsem také problémy v kolektivu. Chtěla jsem vždycky víc – víc si hrát, víc akce. Občas jsem pořádně nechápala, co mi lidé říkají. Kvůli tomu bylo těžší zapadnout. Přístup vyučujících tomu nepomáhal: když jsem na základce vyrušovala a zlobila, protože učivo pro mě bylo moc lehké a do toho jsem měla ADHD, učitelka mě posadila do oslí lavice na kraj třídy, čtyři metry od nejbližšího spolužáka. Také mi jednou přede všemi nadávala, že se neumím chovat a že jsem divná. To se táhlo déle.  

- Jak se to projevovalo na gymnáziu?  

Vždycky jsem hrozně bojovala proti učitelkám, protože nezvládám, když mi někdo nakazuje věci, které mi nedávají smysl. Zpětně si říkám, že za to také nemohou. Ale byla to hrozná nesvoboda. Na gymplu jsem měla problémy s vyrušováním, nonstop jsem dostávala poznámky. O přestávkách a na výletech jsem dělala průšvihy a dostávala za to postihy. Na lyžáku jsme třeba nakoupili koly a mentosky a rozhodli jsme se, že bude nejlepší je odpálit přímo v tom krásném rakouském středisku v kabině lanovky. To nebylo dobré. Vždycky jsme chtěli udělat z legrace nějakou hloupost a byl z toho průšvih. Nikdy se ale nikdo nepozastavil nad tím, co za tím vším vězí. Učitelé to vždycky vzali tak, že jsem nevychovaná, a pořád se ptali, proč to dělám. Já jsem upřímně nevěděla, samotné mi vadilo, že s tím mám pořád problémy, ale nešlo přestat.  

- Jak se porucha projevovala v dospělosti?  

Kromě školní roztěkanosti a rozjívenosti jsem měla problém se donutit do jakékoliv nezábavné aktivity. S těmi zábavnými jsem naopak nemohla přestat a chodila kvůli tomu často spát i za svítání. Také jsem neustále zapomínala na domluvené akce nebo si domlouvala víc věcí na stejný den, jako bych v hlavě neměla žádný kalendář, kam by se ty věci ukládaly. To je kombinace, která nevede k úplně nejlepším výkonům v práci. Když jsem se začala víc pídit po důvodu, TikTok mi začal rázem nabízet hromadu videí o ADHD, která na mě seděla. Pak jsem se rozhodla zajít na vyšetření.  

- Jak takové vyšetření dospělého člověka probíhá?  

V Česku je s tím trochu svízel, protože nemáme dostatek odborníků, kteří by se tématem zabývali. A když člověk zajde za praktickým lékařem, ten ho může poslat pryč s tím, že je to dětská porucha, kterou dospělí nemají. Jenže tento pohled vypadl z oficiálních příruček už asi před třiceti lety. Sama jsem za dva roky studia psychologie o ADHD slyšela asi jen jednou, byla to krátká zmínka v jednom předmětu.  

- Přitom je to nyní statisticky nejčastěji diagnostikovaná porucha u dětí v Česku.  

Ano, ale vůbec se o tom ve škole nedozvídáme. Aby měl člověk co nejsprávnější diagnózu, měl by jít za klinickým psychologem, absolvovat baterii vyšetření, vyplnit hromadu testů a strávit tam hodinu nebo dvě, aby se vyloučilo, že nemá jiný problém. Protože ADHD se často překrývá s jinými nemocemi a poruchami – když člověk nezapadá, může to u něj vyústit v poruchu osobnosti a přinášet další problémy, které ale v prvopočátku mohou být způsobené ADHD.  

- Vy jste ale to velké vyšetření neabsolvovala.  

Čeká se na ně i několik měsíců a někdy není jisté, jestli člověku diagnózu uznají, přestože je přesvědčený, že má stejné problémy jako lidé s ADHD. Člověk může získat diagnózu i u psychiatra. Provedete krátký rozhovor o životě a pak se spolu podíváte, jak splňujete diagnostické body sepsané na jednom papíře. Psychiatr podle toho může předepsat prášky. Šla jsem touto cestou.  

- Jak vám diagnóza změnila život?  

Začala jsem brát prášky a najednou jsem pochopila, v čem byl celou dobu problém. Proč šlo všem okolo vše tak nějak samo, zatímco pro mě to byly každodenní boje. Vzala jsem si léky a můj mozek najednou běžel jako hodinky. Utichl mi chaos v hlavě. Přestala jsem zapomínat.  

- Nemrzelo vás, že jste na to přišla až v dospělosti?  

Ano, přišlo nepříjemné zjištění, že ačkoliv existuje dostupná léčba hrazená pojišťovnou, spousta lidí o tom neví. Také jsem si promítala všechnu tu bídu, kterou jsem zažila od učitelek, když jsem nedávala pozor. Cítila jsem lítost nad tím, že se to mohlo vyřešit jednodušeji, kdyby se o tom jen vědělo. Tak jsem si řekla, že budu ten člověk, který o tom bude informovat.  

- Aby to lidé nezjistili až na vysoké škole jako vy?  

Přijde mi, že je to u holek docela běžný případ. Klukům se ta porucha diagnostikuje obecně častěji, přitom se odhaduje, že by to mohlo být u holek stejně časté. Chci o tom šířit informace už jen proto, aby lidé poruchu podchytili včas a nemuseli si její projevy dávat za vinu. Obecně je ale těžké zjistit rozšíření v populaci. Každá studie říká něco jiného. Světový průměr zastoupení v populaci se pohybuje kolem tří procent. V dětství je to deset procent.  

- Zatím se neví, jak porucha vzniká – pouze to, že je z velké části dědičná. Může k tomu přispět výchova, prostředí…?  

Nabízelo by se říct, že dnešní roztěkaná doba, kdy děti tráví hodně času na TikToku, tomu zřejmě nenapomáhá, ale já jsem v dětství přečetla deset knih měsíčně a stejně jsem tady. Vidím to tak, že je to odlišná struktura mozku, kterou člověk zdědí. Často se stává, že když si dítě rodičům stěžuje, že má určité problémy, oni řeknou, že je to úplně normální. Protože pro ně to normální je, jelikož sami mají ADHD. Dospělí často zjistí, že jej mají, až díky tomu, že se diagnostikuje jejich dětem. Se zajímavou teorií vzniku ADHD přichází i respektovaný lékař Gabor Maté. Opírá se o to, že se ADHD víc a víc diagnostikuje proto, že rodiče mají méně a méně času na své děti, zvlášť třeba v USA. Tím, jak děti leží v kolébce a nudí se, mysl jim sama odbíhá jinam a mozek si navykne takto fungovat. Může to být podpořené prostředím, ale dědičnost může být daná i tím, že člověk nastaví dítěti stejné prostředí, jako měl sám. Pravou příčinu ale pořád neznáme.  

- Zmínila jste, že u dětí je procento diagnostikovaných vyšší. Může se tedy člověk onemocnění zbavit? Může vymizet?  

Člověk se může naučit různé pomůcky, tím pádem mu vymizí velké problémy. Ale přijde mi, že mozek už je nějak nastavený. Je to vývojová porucha mozku daná strukturou a chemií – ve stejné kategorii jako dyslexie a autismus. A ty také nevymizí. Člověk se to naučí zpracovávat a maskovat. Nebo to v dětství dostane špatně diagnostikované.  

- Jak diagnózu přijalo vaše okolí?  

Mamka mi řekla, že je pravda, že na logopedii jsem vždycky hrozně pobíhala. A to bylo všechno. Asi si to nikdy nespojila, ale zpětně to viděla. Myslím, že to bylo všem jedno, maximálně se na to občas vymlouvám, když přijdu pozdě. Řeknu: Zavolej mému psychiatrovi, potřebuju větší dávku.  

- Jak reagují cizí lidé?  

Na TikToku mi někdo občas napíše jedovatou poznámku, že za něj to nebylo nebo že to dneska má každé děcko. Je pravda, že se dnes porucha možná naddiagnostikuje. Že tím občas lidé vysvětlují to, co může být dané tím, že dítě tráví život na iPadu.  

- Jsou projevy ADHD u lidí různé? Pohybují se na nějaké škále?  

Ano. Někdo je třeba nepozorný, ale nepřekračuje hranici neschopnosti, tak není důvod to víc řešit. Jen to má celý život těžší a třeba ani neví proč. Naučí se různé techniky, jak to zvládat.  

- V rozhovoru pro Refresher jste zmiňovala, že jste vlastně za ADHD ráda. Proč?  

Je pravda, že celé dospívání byla bída, protože škola je zkostnatělá, jde proti tomu, jak ADHD mozek funguje. Člověk se na gymplu musí učit průběžně, aniž na něj někdo dohlíží. Což je nemožné, protože jediné, co lidi s ADHD motivuje k nezábavné činnosti, je deadline. Ten nejzazší. Také musíte pořád sedět a poslouchat, nic netvoříte. Je to jako vězení, člověka to vysiluje. Ale jakmile se vymaní z prostředí, kde se nemůže projevit, najednou zjistí, že zvládá fungovat mnohem lépe. Že se cítí psychicky lépe. Zvlášť potom, co jsem zjistila, že mám ADHD, a naučila jsem se techniky, jak na to vyzrát, jsem si uvědomila, že hodně dobrých věcí ve svém životě bych mohla přičíst ADHD.  

- Například?  

Třeba že jsem se naučila kreslit. Nebo že mám deset různých koníčků, protože mě vždycky něco chytne a už u toho zůstanu. Lidé s ADHD jsou kreativní, mají velkou variabilitu myšlení. Mozek sám spojuje pojmy a automaticky vznikají úplně nové myšlenky. Než jsem začala brát prášky, můj mozek sám od sebe generoval vtipy. K jednomu podnětu mě napadlo hned pět vtipů a jen jsem si vybírala, který řeknu. Je hrozně lehké být vtipný, když mozek funguje takto. Přijde mi, že problém nastává v momentě, kdy se člověk dostane do prostředí, které mu nevyhovuje.  

- Na svém blogu mimo jiné zmiňujete, že tři čtvrtě dětí s ADHD nemají žádného kamaráda. Odkud čerpáte data a postřehy?  

Občas si projedu studii a napíšu to z ní. Třeba ta o kamarádech byla smutná. Také mám oblíbené zahraniční weby nabušené informacemi. A často čerpám postřehy od lidí z komunity – třeba se zeptám na finty, které jim pomáhají v životě. A pak udělám přehled.  

- Jak často se lidé ozývají s tím, že jste jim otevřela oči?  

Docela často. Když mi vyjde příspěvek nebo se objevím v médiích, přijde mi hromada zpráv. Párkrát se stalo, že se někdo o své diagnóze dozvěděl díky mému blogu. A často lidé píšou, že to díky tomu lépe chápou a jsou rádi, že se o tom konečně mluví.  

---

Porucha pozornosti ADHD z anglického attention deficit hyperactivity disorder je porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, patří mezi neurovývojové poruchy. Podle různých studií se prevalence (tedy podíl lidí s poruchou v populaci) pohybuje v dospělosti celosvětově v průměru okolo pěti procent. Ze 75 procent se na vzniku ADHD podílí dědičnost. Zhruba třikrát častěji je nemoc diagnostikována u chlapců než u dívek. Často se stává, že když si dítě rodičům stěžuje, že má určité problémy, oni řeknou, že je to úplně normální. Protože pro ně to normální je, jelikož sami mají ADHD. Dospělí často zjistí, že jej mají, až díky dětem.  

Foto: Alena Spálenská studuje psychologii. "Vždycky mě zajímala. Asi proto, že jsem byla jako malá hrozný ‚retard‘. Musela jsem se naučit fungovat ve společnosti, protože jsem byla odmalinka jiná," popisuje.  

FOTO: GABRIEL KUCHTA, DENÍK N  

O autorovi: ADÉLA KARÁSKOVÁ SKOUPÁ, redaktorka