Anketa: Jak se proměnil život lidí s postižením v posledních 30 letech?

Stručná, jasná a hlavně pravdivá odpověď zní: žilo se nepoměrně hůře. Na druhou stranu je pravda, že bylo už lépe než v letech 50., kdy se např. zrodila myšlenka, která se naštěstí neprosadila, že vyšší vzdělání postiženým vlastně škodí, protože čím vzdělanější člověk je, tím více si uvědomuje svůj zdravotní stav a vyhlídky jeho dalšího vývoje. O nějakém pracovním uplatnění zejména u vrozených chorob (např. DMO) nebo onemocnění v dětství (např.
infekční dětská obrna) se vůbec neuvažovalo. O něco lépe na tom byli lidé po nějakém úraze, kterým se povedlo navrácení do výroby. O ostatní se stát postaral zařazením do ústavů sociální péče.
V 80. letech dochází k určitému posunu přístupu k dané problematice, kdy částečné uvolnění proudu informací nutí režim k modernizaci postoje k handicapovaným. Vznikají první snahy o odstraňování architektonických bariér a umožnění volného pohybu vozíčkářů. Tak vznikají atypické panelové domy v Praze 4 v Petýrkově ulici, sídliště Meta na Kladně, kde byla dílna Svazu tělesně a zdravotně postižených v ČSSR, nebo rehabilitační a bytové centrum Hrabyně u Opavy. To byly ovšem pouze výkladní skříně socialismu, kterými se režim chlubil, když potřeboval dokázat svou vysokou úroveň péče o invalidy. Podle neověřeného zdroje vznikl první nájezd na chodník tak, že v Petýrkově ulici koupil otec zde bydlícího vozíčkáře Romovi lahev rumu, ten mu vylil na označené místo pod okrajem chodníku kolečko betonu, uhladil to a nechal zaschnout. Tak vznikl první nájezd na chodník před vstupem do bezbariérového domu.
Ještě horší jsou bariéry v lidském myšlení. Odstraňují se pomaleji, u někoho přetrvávají dodnes. Na závěr uvádím jeden malý obrázek myšlení lidí: Na přelomu 80. a 90. let se začaly v Čechách objevovat zahraniční čerpací stanice. Jejich součástí bylo sociální zařízení, kde kromě obvyklého Dámy a Páni byla ještě jedna kabina označená piktogramem vozíčkáře. Byla to tehdy vymoženost nevídaná, neslýchaná. Některým lidem připadala naprosto zbytečná. Tak došlo k tomu, že jsem akutně potřebovala toto zařízení navštívit - a u pokladny nám odmítli dát klíč, protože prostor této toalety se využíval jako sklad destilované vody. Tak si to přál pan vedoucí. Když jsme se tam šli přece jenom podívat, ukázalo se, že destilky tam je opravdu tak na 10 let. Naštěstí můj doprovod čítal dvě osoby, takže jsme situaci zvládly i na normální toaletě. Po návratu domů jsem napsala stížnost vedení stanice Aral - a k mému úžasu zareagovali okamžitě. Do týdne jsem obdržela omluvu, slib na provedení kontroly a jako odškodné poukázky na tři návštěvy v jejich myčce. Nikdy jsem už podobný problém u Aralu neměla…
Na dané téma by se daly vypravovat romány. Musím ale nechat prostor i zážitkům jiných.

Josef Lachman (*1954)

Sám jsem závodil asi od patnácti let až do vojny, kde jsem měl úraz, ale jak se dalo, sedal jsem na kolo. Před rokem 1989 ještě nikdo neorganizoval amatérské závody "defektních" sportovců (současné označení handicapovaný je mnohem lepší, úděsné slovo kripl myslím úplně zmizelo); já jsem trénoval ve Slavii Praha. Vychovali jsme tam pár mistrů světa… V polovině 80. let jsem se ocitl v Rakousku, kam jsem odjel na závody veteránů z celého světa - i s kategorií tělesně postižených. Nic jsem netušil o existenci prvních průkopníků olympijských her invalidů, za cyklistiku dosud neprezentoval nikdo. Stál jsem v poli handicapovaných cyklistů jako pěšák.
Po Evropě jsem ale vyhrával, co se dalo. A pak jsem na svazu oznámil, že mám natrénováno a že bych zájem měl o účast na LPH. Bylo mi řečeno, že Soul je daleko, nejsou další špičkoví sportovci - nepojede se! Novinář Jiří Stýblo nakonec popíchl ty nahoře svým polemickým článkem v Rudém právu; pamatuju si část článku, ve kterém psal: "Ryzí amatér s obrovskou vůlí a jasným cílem: dokázat svými výkony, že jeho účast na olympiádě invalidů by byla důstojnou reprezentací československého sportu… Až letos by snad mohl oficiálně reprezentovat na olympiádě invalidů." No, nakonec jsem do Koreje skutečně odjel!
Společně s dr. Vladimírem Křížem, tehdejším ředitelem Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, který mi umožnil, abych se tam dva měsíce od rána do večera připravoval na Soul.
Byl jsem jediným reprezentantem i vlajkonošem a moje stříbrná medaile ze silnice byla bomba. Prožil jsem si svých patnáct minut slávy, a potom jsem dál jezdil na plné pecky.
Samozřejmě když porovnám situaci "před" a "po", hodně věcí kolem handicapu se změnilo - neřekl bych, že žijeme ve stoprocentní integraci, ale existuje mnohem větší otevřenost a přístupnost k postiženému člověku, která se k nám přenášela také díky otevření hranic ze západního světa. Zdravotně postižení vyšli ven z izolace svých bytů, objevili se v chráněných dílnách, neudiví nás někde pomalejší obsluha, mohou studovat. Výrazně se technologicky zlepšily i naše pomůcky, zmizely železné a kožené protézy, skoro všude jsou nájezdy pro vozíčkáře, mají k dispozici elektrické vozíky, nemusí roztáčet kola rukama. Také sportovní možnosti pro handicapované jsou neporovnatelně lepší - od relaxu po reprezentaci. Dokazují víc vůlí, zatnou se, leccos překonají.
Rád jezdím každý rok v jednom z desítek týmů maraton, kdy zdraví i handicapovaní cyklisté jedou v týmech na trase dlouhé 2222 kilometrů. Jediným omezením maratonu je časový limit 111 hodin. Každý z týmů je patronem člověka krátce po úrazu, který se s handicapem teprve učí žít. Opravdu skvělá věc! Zdraví a handicapovaní fungují jako jeden tým. Máme si prostě vzájemně co dávat. Před listopadem by podobné záležitosti nebyly vůbec možné.
Ve společnosti lidí, jimž něco chybí, nacházím u všech přítomných pokoru. A právě tu v naší společnosti citelně postrádám.

Milan Pešák (*1963)

V neděli 3. prosince 1989, když jsem se v tu mlhavou a navečer deštivou neděli po ustavení České unie nevidomých a slabozrakých vrátil domů a slyšel ve zprávách, že v první porevoluční vládě je zase převaha komunistů, pomyslel jsem si: možná jsme to uspěchali. Ta vláda vydržela jen týden, ale my jsme vytvořili základ organizace fungující dodnes.
Před revolucí musel nevidomý člověk, pokud chtěl slepeckou hůl nebo hmatové hodinky, jít na Svaz invalidů, organizaci tehdejší Národní fronty (prodlouženou rukou KSČ).
My jsme věděli i o dalších pomůckách, které nevidomým a slabozrakým mohou pomoci - o televizních lupách, o Braillových displejích či elektronických orientačních pomůckách. A chtěli jsme, aby i v naší zemi byly dostupné lidem s postižením, nejen nějakým nomenklaturním kádrům.
V naší zemi zcela chyběly služby, které by nevidomým a slabozrakým lidem usnadňovaly samostatný a nezávislý život. Byly tu dva ústavy, v Levoči na Slovensku pak rehabiMilan litační centrum pro ty, kdo ztratili zrak v průběhu života; kapacita však žalostně nedostačovala, o dostupnosti z Čech a Moravy nemluvě. To se po roce 1989 změnilo. V rámci České unie nevidomých vznikl Tyfloservis a svými ambulantními středisky brzy pokryl celé území ČR. Vzniklo Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina, Knihovna digitálních dokumentů a středisko digitalizace knih, učili jsme nevidomé a slabozraké lidi ovládat počítače bez možnosti používat monitor nebo myš, začínali s průvodcovskou a předčitatelskou službou, budovali Středisko pro výcvik vodicích psů, prosadili tikající semafory a mluvící tramvaje a autobusy…
Ani před revolucí nebylo vše špatné, stejně jako teď není zdaleka vše dobré. Jako děti a mladí lidé se zrakovým postižením jsme dostali kvalitnější vzdělání, než dostávají žáci teď v inkluzi. I díky němu jsme dosáhli potřebných posunů. Nikdo nám netajil, že život je o překonávání problémů. Teď vídáme samé úlevy, diskriminace, šikany - a lidé nemají šanci vědět, jak jsou na tom doopravdy. Nejsou mnohdy ani ochotni vzít vlastní život do svých rukou. A bez toho to nejde! Postižení zůstane vždy postižením a nikdy ho nepůjde zcela kompenzovat - technikou, natož službami. Člověk se zdravotním postižením to bude mít vždycky těžší než ten bez postižení. Když něco děláte náhradním způsobem, vše bude časově a energeticky náročnější a méně efektivní než to, co je pro člověka přirozené a pro co byla většinově vyvinuta technika.
Potřebujete-li pomoc jiných lidí, jste na nich závislí. Nikdo není zcela nezávislý, protože pomoc někdy potřebuje každý; ale kdo ji potřebuje denně, je závislejší. A mnoho na tom nezmění ani to, že si ji kupuje za příspěvek na péči. Často nemůže platit plnou cenu. Tak nepodléhejme lžím a iluzím, ale pojďme udělat maximum, co zmůžeme. K tomu jsme byli odhodláni v těch 80. letech, a proto jsme v těch 90. tolik dokázali. A současnost? Všechno zase nějak rozmělňujeme...

František Halm (*1939)

Abychom mohli posoudit změny, vraťme se ještě trochu před těch posledních 30 let.
Nedá se říci, že by zdravotně postižení žili u nás úplně bez pomoci.
Pro tělesně, mentálně a psychicky postižené bylo u nás několik ústavů sociální péče. Mnohé z nich byly zřízeny ještě za Rakouska a jejich fungování mnohdy odpovídalo době vzniku. Byly velké, s mnoha klienty s velkou škálou stupně postižení, většinou na pokraji osídlení a žily si svým životem. Veřejnost se mnoho o životě za plotem nedověděla.
Změna začala už v 80. letech.
I přes poměrně tuhý politický režim se k nám dostávalo hodně informací ze zahraničí (rodinné kontakty, odborné osobní kontakty a účast na konferencích, dokonce i služební cesty a stáže odborníků). Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením (SPMP) se podařilo navázat spolupráci s obdobnými společnostmi v Rakousku, Polsku a Maďarsku, neoficiálně pak i s celou tehdejší západní Evropou. Přes odborníky, eventuálně i rodiče, přes příbuzné a známé se dostávalo k informacím čím dál víc lidí. Rodiče začali být hlavní silou k tlaku na státní správu.
V poměrně krátké době bylo vybudováno několik desítek denních stacionářů (hlavně pro mentálně postižené, kteří se po ukončení speciálních škol neuplatnili na trhu práce). Ústavy začaly zlepšovat životní podmínky a přibližovat obyvatele životu za branou. Začala snaha snižovat počty svěřenců v ÚSP. Polovina 80. let přinesla pro SPMP i další mezinárodní aktivity. Naši sportovci se měli možnost zúčastnit České olympiády, která se konala v Praze.
Po krátké době se stala řádným členem mezinárodního společenství Speciálních olympiád. Od roku 1989 zasáhly do péče a pomoci potřebným a zdravotně postiženým výrazně církve i některé zahraniční organizace (Armáda spásy).
Upravila se kritéria v posuzování invalidity. Ta se ještě několikrát v průběhu let změnila a jsou v poslední době kritizována. Alespoň u mentálně postižených. Změnilo se i školství. Otevřelo se více speciálních škol a zkvalitnila se výuka na pomocných a zvláštních školách i odborných učilištích. Soukromé podnikání přineslo několik desítek dílen zaměstnávajících zdravotně postižené.
O tom, jak se změnil život zdravotně postižených za posledních 30 let, by se dalo napsat hodně. Hlavně chybí podrobnější hodnocení posledních 20 let, kdy došlo k několika podstatným legislativním změnám. Ale i bez hlubšího srovnání jsem přesvědčen, že už od roku 1968 se postavení zdravotně postižených stále zlepšuje. Jak ve zdravotní a v rehabilitační péči, tak i ve finanční kompenzaci potřebné pomoci. Nejkladněji hodnotím nejen podporu státu, ale především daleko větší pochopení a vstřícnost veřejnosti k problémům potřebných. A zcela určitě jsou dnešní zdravotně postižení sebevědomější a dokáží o svá práva a místo na slunci více bojovat.

---

Podle neověřeného zdroje vznikl první nájezd na chodník tak, že v Petýrkově ulici koupil otec zde bydlícího vozíčkáře Romovi lahev rumu, ten mu vylil na označené místo pod okrajem chodníku kolečko betonu, uhladil to a nechal zaschnout.

Nic jsem netušil o existenci prvních průkopníků olympijských her invalidů, za cyklistiku dosud neprezentoval nikdo. Stál jsem v poli handicapovaných cyklistů jako pěšák. Po Evropě jsem ale vyhrával, co se dalo. Před sametovou revolucí v naší zemi chyběly služby, které by nevidomým a slabozrakým lidem usnadňovaly samostatný a nezávislý život.

František HalM. Před 52 lety přišel jeho druhorozený syn na svět se střední mentální retardací. Od té doby je společně s manželkou aktivní na poli pomoci lidem s tímto postižením.

Stál u zrodu rodičovské organizace Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením (1969). Intenzivní práci pro lidi se zdravotním postižením ukončil po 42 letech v roce 2015. O rok dříve získal Cenu Jihomoravského kraje za své dlouholeté aktivity.

PešáK. Jeden ze zakládajících členů České unie nevidomých a slabozrakých. Je autorem myšlenky Tyflocenter, sítě krajských poskytovatelů sociálních služeb pro zrakově postižené. Byl také radním hlavního města Prahy s působností pro oblast zdravotnictví (2006-2010) a senátorem Parlamentu ČR (2010-2016).