Časopis Vozíčkář končí. Po třiceti letech.

Tyto řádky se nepíšou snadno. Ani rozhodnutí přestat vydávat Vozíčkáře nebylo zrovna jednoduché. I když všechny okolnosti už dlouhou dobu mluvily pro tento krok, třicet let je třicet let, věrní čtenáři jsou věrní čtenáři, společenský přínos je společenský přínos.

Když na konci 80. let minulého století Vozíčkář vznikal, byla ve společnosti zcela jiná nálada. Byl hlad po informacích. Vozíčkáři a jinak postižení lidé se jako by „znovuzrodili“ ve společnosti, která o nich předtím nevěděla. Všechno bylo nové, hledaly se cesty, jak se zapojit do běžného života. V této době měl Vozíčkář víc než jen smysl, byla to zoufalá potřeba.

V devadesátých letech, v dobách „vozíčkářského obrození“, dosahoval náklad vozíčkáře závratných čísel. Víc jak deset tisíc odběratelů, šest čísel ročně, finanční i ideová podpora z mnoha míst. To byly časy, kdy se na cesty vedoucí k integraci skutečně vykročilo a lidé byli lační inspirace, motivace, návodů, rad a především informací.

Na konci prvního desetiletí nového milénia se Liga rozhodla přezkoumat, zda tisíce čísel, které posílá zdarma do domácností, lidé opravdu čtou, zda je Vozíčkář tak trochu i jejich periodikem. Pokles byl rapidní, ale stále se nacházely stovky lidí, kterým nebylo zatěžko jen poslat přeregistraci a...