Děti úplňku

ČT 1

-
Nora FRIDRICHOVÁ, moderátorka:
Děti úplňku. Právě měsíc má na jejich psychiku velký vliv. O dětech s nejtěžší formou autismu a hlavně o jejich rodičích vypráví nový dokument. Za jeho vznikem stojí novinář Petr Třešňák. Sám otec autistické Dorotky. Film zobrazuje úděl 4 rodin, které denně svádějí nekonečný boj s vyčerpáním a zoufalstvím. A taky nepochopením okolí. Sledujte reportáž Pavly Kubálkové. Přestože na záběry z filmu se nedívá snadno.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Dorotka propadá záchvatům sebepoškozování. Neudrží ji ani 3 dospělí.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Adéla nemluví. Pořád je v pohybu, hází vším, co jí přijde do ruky. Bije se rukama do obličeje.

Marcela KURFIRSTOVÁ, Marcelina matka:
Ona stihne, za, za tu chvíli, co my tady jsme, tohle tam všecko nandat. Prostěradlo tam hodila.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Marcela pořád něco schovává. Třeba pod postel. Trpí nepředvídatelnými záchvaty.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Michal útočí lidem na obličej. Mlátí je pěstmi. Snaží se jim vypíchnout oči.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
4 rodiny, 4 příběhy, spojují je autistické děti. A taky bezmoc, zoufalství, vyčerpání.
Kdy jste naposled dělala celej den nic?

Marcela KURFIRSTOVÁ, Marcelina matka:
To už si ani nepamatuju.

Miroslav ŠŤOTKA, Michalův otec:
Před 2 lety jsem vlastně nervově zkolaboval. A momentálně jsem na práškách, psychiatrických.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
V jejich dětech se probouzejí síly, které neumějí ovládat. Nikdo neví, co vlastně prožívají nebo proč má na ně takový vliv měsíc.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, Dorotina matka:
Dorota včera byla prostě v takový manii, jako celou noc nespala, furt se počůrávala, běhala, smála se. Trošku taková mimo sebe. A dost často se to děje, když je úplněk. Pro nás jsou to často noci hrůzy, nevyspání a děsu.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Vznik dokumentu Děti úplňku inicioval novinář Petr Třešňák s manželkou Petrou.

Petr TŘEŠŇÁK, novinář; Dorotin otec:
Ta idea, že bysme měli s tím problémem, kterýmu rodiny s dětma s autismem čelí, něco dělat, je asi stará z těch našich nejhorších časů, kdy ta naše dcera, tehdy 6, 7letá se hodně psychicky propadala.

Petr TŘEŠŇÁK, novinář; Dorotin otec:
Tehdy jsme tak začli koketovat s myšlenkou, že s tím něco jako uděláme, protože ta situace není dobrá a ta pomoc není dostatečná. Zejména v podobě sociálních služeb.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Film obnažuje běžné situace doma, které si nikdo neumí z vyprávění představit. Nechává nahlížet do nejbolestivějšího nitra rodiny.

osoba:
Pusť ho.
Prostě to vyžaduje jakoby pořád bejt v aktivitě. Jo?
Pusť ho.
Prostě pořád se o ni jako starat, hlídat jí a pořád jí nabízet nějaký podněty, aby mohla fungovat. Aby, aby se to dalo zvládnout.

Jarmila ŠŤOTKOVÁ, Michalova matka:
O tom autizmu my jsme začli mít povědomí kolem 15. roku, kdy vlastně on se dostal na psychiatrii, protože nás tady napadal takovým způsobem, že jsme tří vlastně měli s ním co dělat.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Na mě to působilo hodně silně. Jestli, někdy až drsně chvílema. To nevím, jestli to byl taky záměr?

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, Dorotina matka:
Nebyl to záměr, protože opravdu vidíte tam jenom kousky toho, co je ta realita, jo. Realita je někdy ještě mnohem drsnější.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, Dorotina matka:
To zasahuje samozřejmě nás jako rodiče, ale zasahuje to naše děti, naše příbuzný, nás to pomalu vyřa..., vyřazuje vlastně z normálního provozu. A ty děti naše třeba jsou toho součástí a taky je to nějak poznamenává.

Tereza ZAJÍCOVÁ, Dorotina sestra:
Když vás prostě ve 2 ráno probudí, jak se vedle ve prostě v pokoji bije vaše ségra mladší, tak je jako, jako to je, je to prostě hrozně nepříjemný a hrozně bolavý. Jsem vlastně ani jako nevěděla, jak se k tomu mám stavět. Jestli tam mám jít, anebo jestli mám probudit rodiče nebo něco, ale zároveň jako jsem nedokázala ležet v posteli a nic nedělat.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Právě rodina je ta jediná, která se o své autistické dítě postará. Podle účinkujících v dokumentu je pomoc od státu neadekvátně malá. Tyto děti jsou v podstatě neumístitelné do jakéhokoliv přijatelného zařízení.

Miroslav ŠŤOTKA, Michalův otec:
Už jsme jako vnitřně rozhodnuti víc než 2 roky, že to tak dál nejde. Že si nebudem vědět rady brzo. No, ale situace je taková, jaká je. V podstatě neexistuje ústav, abych to tak řekl, který, pro kterého by Míša spadal do cílové kategorie.

Petr TŘEŠŇÁK, novinář; Dorotin otec:
Problém je vlastně v tom, že sociální služba normálně je financovaná nějakým, nějakým způsobem, který vlastně předpokládá, že ty klienti jsou relativně bezproblémoví. Že třeba se o 10 lidí s mentálním postižením stará 1 člověk. A u lidí s autismem, těžší formou autismu a problémovým chováním to nestačí. Oni třeba potřebují 1 člověka.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, Dorotina matka:
Je vidět, že když ten člověk jako dostane tu pomoc zvenčí, tak může žít docela prima život a ukazuje se, že ona cejtí, prožívá. Vlastně pod tím je to normální holčička.

Tereza ZAJÍCOVÁ, Dorotina sestra:
Když s ní třeba blbnu, nebo ji lechtám nebo něco, tak, a ona fakt jako zaměří pohled na mě, což jakoby ona normálně nedělá. Ona fakt jako kouká mimo. A tak mám někdy jako fakt pocit, že mi prostě vidí až do duše. A že ona vlastně dává těm lidem takovou jako pravou lásku. A takový pravý štěstí.

Pavla KUBÁLKOVÁ, redaktorka:
Nedokonalá pomoc od státu, nepochopení od veřejnosti. Často samota.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, Dorotina matka:
Říkala mi jedna moje kamarádka, že když onemocní, nebo se narodí jako zvíře s postižením, že se ta smečka buď semkne a vlastně se o něj postará, anebo ho vyštípe z tý smečky ven. Já se v tudle chvíli cejtím s tou Dorkou vyštípávaná ven. A chci poprosit, aby nás ta společnost vzala zpátky. To bych fakt jako chtěla. Protože si myslím, že to jde, že to není tak strašně těžký, jak to vypadá. Že to je těžký, když je člověk na to sám.