Fotograf s bílou holí

- Pamatujete si na svou první fotku, kterou jste kdy v životě udělal?  
Ano. Tatínek mi kdysi věnoval fotoaparát, a tak jsem asi ve třetí třídě vyfotil paní učitelku.  
- Miloval jste ji?  
A jak! Vyfotil jsem ji na konci školního roku před školou. Měla na sobě krásný růžový kostým. Blbě jsem ale zaostřil, takže mi z toho vylezla jen taková rozmazaná růžová postavička s kvetoucím keřem. Ta fotka byla hrozná, ale když jsem ji paní učitelce ukázal, pochválila mě.  
- A to vás přimělo u fotografování zůstat? To asi ne. Tehdy jsem taky rád maloval, a tak jsem po základce pokračoval na střední grafickou školu, kde jsem však přešel k fotografii a pak už jsem se řemesla nepustil. * A pak jste hned pokračoval na FAMU?  
Bezprostředně po škole jsem musel na vojnu. Po ní jsem se hlásil na FAMU na kameru, ale tam už mě ze zdravotních důvodů nevzali. To už se vědělo, že mám špatné oči. * Na FAMU vás nevzali, ale na vojnu ano? Moje oční choroba se totiž projevila až na vojně.  
- Do té doby jste o ní nevěděl?  
Vůbec ne. Normálně mě odvedli. Jako stoprocentně zdravého brance. Udělal jsem si řidičák na všechny možný auta a při jednom nočním cvičení jsem se vyboural. Začalo se to vyšetřovat a hrozilo mi, že budu muset nahradit škodu ze svého. Tehdy to dělalo asi čtyřicet tisíc korun, což byl neskutečný ranec. V rámci vyšetřování mě pak ještě poslali do vojenské nemocnice  
"Dělal jsem vědeckou fotografii v Akademii věd."  
v Brně, kde mi náčelník kouknul do očí a říkal: "Kterej blbec vás odváděl? Vždyť máte retinopatii!" A tím moje vojenská zkušenost skončila.  
- Jak se nemoc tehdy projevovala?  
Zpočátku to byla jenom šeroslepost, takže když se setmělo, moc jsem toho neviděl. Taky jsem měl zúžené zorné pole, což mi ale do té doby, než jsem na to přišel, vůbec nevadilo. Jezdil jsem autem a honil holky, ale postupem času se mi zorné pole zužovalo čím dál tím víc, až jsem přestal vidět úplně.  
- Řekli vám tehdy, že jednou zcela oslepnete?  
Měl jsem jednoho kamaráda, primáře Jóna, s kterým jsem vypil nejedno vínko, a ten mi říkával: "Vašíku, neboj se, ty budeš vidět do smrti." Tak to se teda sekl. Druhý kamarád Vilém mi už ale tehdy říkal pravý opak: "Připrav se na to, že jednou budeš skutečně slepý, začni trénovat chůzi s bílou holí a hlavně nezapomeň, že dokud ti to myslí, není zle." Tenkrát byl jediný, kdo mi to takhle natvrdo řekl, a já jsem na něj měl hrozný vztek. Štvalo mě, že mi bere naději. Když jsem pak bílou hůl přebíral, nesčetněkrát jsem si na něj v dobrém vzpomněl.  
- Co jste dělal, když jste se z vojny vrátil? Nechal jsem se zaměstnat jako fotograf v Akademii věd. Dělal jsem tam vědeckou fotografii, což bylo taky moc krásné období, a v roce 1967 mě přijali do nultého ročníku nového oboru umělecká fotografie na FAMU. A musím se pochlubit. Tenkrát nás do ročníku přijali třiadvacet a školu jsme dokončili jenom tři.  
- Vzpomínáte na FAMU rád?  
A jak! Literaturu nás učil Milan Kundera. Byl to vynikající profesor. Vždycky přišel, hodil na stůl svazek knih, z nichž pak předčítal zajímavé úryvky. Neskutečně jsem si ho zamiloval a hltal veškerou literaturu, kterou nám doporučil. Když jsme u něj v roce 1969 dělali zkoušku z literatury, byl už ale úplně zdeptaný politickým děním u nás, a tak jenom vyšel ze dveří a řekl: "Ten, kdo chce dvojku, ať mi dá index." Všichni, bylo nás tam tehdy asi sedm, se tedy zvedli, dali mu index a spokojeně odešli s tím, že mají hotovo. Jen já jsem tam seděl.  
- Vy jste dvojku nechtěl?  
To tedy nechtěl. Po celou dobu jsem všechno poctivě četl a chtěl jsem, aby mě vyzkoušel. Všichni mí kolegové si ťukali na čelo a říkali: "Počkej, ten ti dá!" Pan Kundera totiž nesnášel fotografy a kameramany. Myslel si o nich, že jsou to blbci. Takže se na mě podíval a řekl: "Tak vy si tedy troufáte?" A pozval mě dál. Nabídl mi kávu a po krásné třičtvrtěhodince, kdy jsme si povídali o literatuře, jsem od něj jako jediný z ročníku odcházel s jedničkou.  
- Vyfotil jste ho někdy?  
To štěstí jsem bohužel nikdy neměl.  
"Milan Kundera nesnášel fotografy a kameramany."  
- Spoustu slavných jste ale vyfotil. Máte na někoho z lidí, jež jste díky své práci poznal, pěkné vzpomínky?  
Vždycky se mi líbily pěkné holky, takže jsem si domluvil dvě tři manekýny a vyrazil jsem s nimi někam fotit. Jednou jsem takhle fotil na zámku Hluboká, a najednou koukám, jak přichází pan Werich s panem Hlinomazem, a protože jsem je znal z předchozího focení, zamával jsem na ně. Holky zůstaly jako opařené, a protože mi nevěřily, že se s nimi doopravdy znám, vyrazil jsem za nimi a pozval je na panáka. Dali jsme si whisky, protože pan Werich nic jiného nepil, a když jsem zaplatil, poprosil jsem je, aby mi na účtenku napsali, že jsme spolu seděli, aby mi to věřili i doma. Takže mám účtenku, kde je napsáno: Seděli jsme spolu. Josef Hlinomaz. Na prdeli. Jan Werich. Pár týdnů nato jsem fotil Miroslava Horníčka, kterému jsem o tomhle vtipném setkání vyprávěl, a on najednou vstal, vzal papír a napsal na něj: Tenkrát tam jedna prdel chyběla – ta moje. Miroslav Horníček.  
- A kolik jste vyfotil modelek?  
Spousty! Měl jsem to štěstí, že jsem vždy mohl jít svou vlastní tvůrčí cestou. Módu jsem fotil ve zlatých šedesátých, kdy nás na FAMU učili módní fotografové jako Fred Kramer a jiní, kteří měli své ateliéry a veliká světla. Tenkrát ale ještě nebyla ta studená světla, jaká se používají dnes, dělaly se nitrafotky, na holky mířily obří rozpálené reflektory, takže byly celé ulepené a zpocené. Já jsem ateliér ani světla neměl, takže jsem vzal vždycky asi deset modelů, dvě tři manekýny a vyrazil s nimi do přírody. Když jsem se pak vrátil s fotkama, všichni se mohli s dovolením podělat, protože to nebylo upocený a mělo to šmrnc.  
- A kolikrát jste se do modelky zamiloval? Do manekýny ani jednou! Měli jsme mezi sebou krásná kamarádství, ale nikdy z toho nebyla láska.  
- V osmdesátých letech jste měl výstavu na nákladní lodi. Jak se vám to povedlo?  
Kdysi jsem vyhrál jednu fotografickou soutěž a jako stipendista jsem strávil půldruhého roku na umělecké škole v Mexiku. V roce 1980 jsem tam měl letět podruhé, ale zrovna platila nějaká finanční restrikční opatření, takže ta druhá cesta padla. Byl jsem z toho smutný, ale pak za mnou přišla má tehdejší přítelkyně s tím, že by to šlo domluvit přes milence její matky, který pracoval na labsko-oderské plavbě. Díky jejich mezinárodní spolupráci jsem se dostal na loď s německou posádkou. Let do Mexika trval deset hodin, ale letenka tam a zpět vyšla na 40 tisíc korun. Nákladní lodí stála zpáteční cesta 12 tisíc a strávil jsem na ní šest týdnů, ale pozor! S plným zaopatřením. V ceně jsem měl snídaně, obědy a večeře jako v nejlepším hotelu.  
- A nemusel jste za to šůrovat podlahy? Kdepak! Já jsem byl pasažér. Byl jsem na úrovni důstojníka, takže jsem zasedal u kapitánského stolu. Jednou jsme takhle s kapitánem popíjeli, a když zjistil, že vezu do Mexika svoje černobílé fotky Prahy na výstavu, rozhodl se, že uspořádáme vernisáž na lodi. Víte, co na tom bylo nejkrásnější? Že všichni ti umounění montéři a lodníci přišli na vernisáž v kravatě. Byla to veliká sláva. * Za socialismu jste poměrně dost cestoval. S režimem jste tedy nikdy problémy neměl?  
No, jak se to vezme. Jednou jsem dokonce seděl. S hercem Láďou Mrkvičkou. V roce 1962 nás sebrali na majálesu, měli jsme soudní proces a byli jsme odsouzeni za opovrhování socialistickou společností.  
- Co jste prováděli?  
Na Prvního máje jsme shazovali tramvajové kladky a vyřvávali hesla jako "Ještě jednu Kubu, budem sušit hubu" a "Tak se nám tu dobře žije, když nás hlídá policie", a už to jelo. Zabásli mě a tři týdny jsem neviděl denní světlo.  
- Jak probíhal výslech?  
Jestli se mě ptáte na to, jestli mě mlátili, asi vás zklamu. Všichni jsme se hned přiznali, a i když bylo od dalších postihů opuštěno, odsoudili nás. Což nebyla žádná výhra, mít něco takového v papírech. Tehdy v tom procesu byla i Helga Čočková, která musela na rok odejít z DAMU, a Láďa Mrkvička to schytal asi nejvíc. Ze školy ho vyhodili těsně před absolutoriem. Nikdy si ale nestěžoval. Vždycky mi k tomu říkal: "Zlobili jsme, Václave, a tak jsme si zasloužili trest." * Jak to vypadalo v kriminále?  
Musím se přiznat, že to byly nejhorší tři týdny v mém životě. V jedné cimře nás bylo pět, v rohu byl jeden turecký záchod a jídlo nám podávali takovou dírou ve dveřích. A představte si, že tam s námi seděl jeden hajzlík, který pravidelně chodil na velkou v době oběda. Než si na to člověk zvykl, měl co dělat, to vám teda povím.  
- Znali jste se s Ladislavem Mrkvičkou ještě před procesem?  
To ne, seznámili jsme se až v tom kriminálu, ale byl to neskutečně úžasný člověk a dodnes si jej cením, jak za jeho povahu, tak jeho herecký talent.  
- Nechtěl jste někdy v zahraničí zůstat? To mě nikdy ani ve snu nenapadlo, i když jsem nějaké možnosti měl. Měl jsem tady rodiče, později dceru, a hlavně mě váže silné pouto k Praze. Když jsem studoval střední grafickou školu na Malé Straně, denně jsem chodil přes Karlův most, a to je něco, co se vám zaryje pod kůži tak silně, že to opustit nemůžete. Vůbec jsem si nedokázal představit, že už bych se po Karlově mostě nikdy neprošel. Vždyť je to nejkrásnější galerie na světě.  
- Projdete se po něm někdy ještě dnes, když už jste zcela slepý?  
Už moc ne, ale jenom proto, že už to s těmi stánky a lidmi není ono. Když si ale představím, že na něm stojím a dívám se na Hrad, celé to panorama se mi zjeví. Vizuální paměť stále funguje.  
- Jak se dál vyvíjel váš pracovní život, když se vám postupně zhoršoval zrak?  
Od roku 1979 jsem pracoval jako obrazový redaktor v tiskové agentuře Orbis, která u nás vydávala mnoho cizojazyčných časopisů. Ačkoliv se mi zrak postupně zhoršoval, ještě v roce 1990, to mi bylo padesát, jsem něco fotil, i když už jsem viděl jenom siluety. Pak ale přišla šedivá mlha a od té doby to šlo strmě z kopce. V roce 2000 už jsem oslepl úplně. Takže focení bylo definitivně pryč.  
"Karlův most je nejkrásnější galerie na světě."  
- Ještě v roce 1990 jste ale fotil Prahu z helikoptéry. Jak se vám to povedlo?  
Celý můj život je sled šťastných událostí, a i k tomuto focení jsem se dostal náhodou. Můj velmi dobrý kamarád z dětství Jaroslav Vlček se stal po revoluci vedoucím Úřadu vlády České republiky a Jirka Křižan, se kterým jsem se zase znal z Mladé fronty, byl poradcem Václava Havla. Při jednom našem setkání jsem ho požádal, jestli by mi mohl zařídit focení Prahy z výšky. Byl to můj velký sen. Za týden mi volali, že mám na pět hodin domluvenou helikoptéru. Když jsem přijel do Kbel, ptali se mě, kde chci lítat, a když jsem řekl, že nad Hradčanami, koukali na mě jako zjara, protože jsem na to neměl povolení. A tak jsme zavolali na Hrad Jiřímu a ten mi to povolení sehnal. Nekecám! Takhle jednoduchý to bylo.  
- Co jste v té době viděl?  
To už jsem viděl opravdu špatně. Byly to spíš siluety. Orientoval jsem se podle Hradu, Národního divadla a Vltavy. To jsem tak nějak poznal. Byl to ale můj splněný sen. Seděl jsem v helikoptéře ve dveřích, nohy mi trčely ven a já jsem jenom fotil. Byl jsem samozřejmě připoutaný, ale seděl jsem tam jako teď tady s vámi sedím na židli. Víte, v těch fotkách ale není moje umění. Já jsem to jen zdokumentoval. Umění je totiž v té architektuře, která byla pode mnou. Tohohle focení si neskutečně vážím, protože to byl takový poslední záchvěv. Jsem totiž veliký odpůrce názoru, že může slepý člověk fotografovat. Respektive může, když mu to dělá radost, ale není to umění. Umění se musí cítit a vidět. Musí mít nějakou vnitřní odezvu, kterou nevidomý nikdy nezíská. Víte, ono je to těžké. Znám všechny odstíny barev. Vím, co to znamená, když se řekne zelená tráva a modré moře. A právě proto, že to vím, už fotit nemůžu.  
- Co myslíte, že je těžší? Přijít o zrak v průběhu života, nebo se jako nevidomý narodit?  
To nemůžu vědět, ale mám takový pocit, že ti, kteří přišli na svět slepí, prožívají život jinak. Nevadí jim, že ztratili modrou vodu a blankytné nebe, zelené stromy a pestrobarevné květy. Jejich svět je zkrátka jiný. Ti, kteří o barevnou škálu přišli až v průběhu svého života, toho strašně litují.  
- A sebe jste litoval?  
Ne. Jsem věřící člověk, takže jsem to nikdy nebral jako trest, ale jako zkoušku, a svůj úděl jsem přijal s pokorou. Mezi slepci je navíc přátelské ovzduší a to mě drží nad vodou. Nikdy jsem neměl pocit hořkosti. Mám v sobě jen jeden jediný smutek, a to ten, že už se nikdy nepodívám na fotky, které jsem udělal. Už nikdy neuvidím, co na nich je. To jediné mě mrzí, ale nenimrám se v tom.  
- Přesto muselo být těžké se s tím vyrovnat. Co vám pomohlo?  
Tvůrčí činnost. Vždycky si vzpomenu na toho Viléma a jeho chytrou radu, že dokud mi pracuje hlava, nemám se čeho bát. To je neskutečná pravda. Když člověk ztratí důvěru sám v sebe, jde to s ním z kopce, a to jsem nikdy nedopustil. Po rodičích jsem zdědil sociální cítění, takže se snažím pomáhat, kde můžu. V roce 1991, to jsem ještě trochu viděl, jsme s několika nevidomými zorganizovali při katolické nadaci pro nevidomé zájezdy pro slepé. Byli jsme v Římě, Švédsku, Izraeli i v Lurdách (poutní město v jihovýchodní Francii, pozn. red.). Víte, co to bylo, když se ti slepci poprvé dostali k moři? Neviděli, ale poprvé slyšeli vlny, zpěv racků a šumění vln. Když nadace v roce 2000 skončila, založili jsme o pár let později s partou nevidomých nadšenců pod vedením hudebního pedagoga Ondreje Čaneckého Vokálklub při Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých, se kterým zpívám dodnes. Zaměstnává mi to hlavu, a to potřebuju.  
"Svůj úděl jsem přijal s pokorou."  
- I proto jste vymyslel hru pro nevidomé Qardo?  
Měl jsem kamaráda Zdeňka Prince, který vymyslel hru Pexeso. Pojmenoval ji po oblíbeném televizním pořadu Pekelně se soustřeď. Já jsem tu hru miloval, hrál jsem ji doma s dětmi, a když jsem oslepl, říkal jsem si: Proč by nemohli hrát pexeso i slepí? A tak jsem vymyslel Qardo. Prvních sto exemplářů jsem dostal na světlo světa sám, postupně se ale objevili sponzoři, kteří hru zafinancovali, a dnes ji hrají také nevidomí v Kanadě, Německu nebo třeba Panamě, za což jsem rád. Chci zkrátka neustále pomáhat druhým, asi proto to dělám.  
- Je to také tím, že jste věřící člověk, nebo je to slušnost?  
Ono je to asi jedno s druhým. Měl jsem hodné a spravedlivé rodiče, kteří mi vštípili základní hodnoty jako pomáhat druhým, ke starým se chovat s úctou, a i když si můžu myslet cokoliv, pan prezident je pan prezident a pan učitel je pan učitel. Když to takhle v sobě máte odmalička, už ten stín asi nepřekročíte.  
- Zbystřily se vám jiné smysly poté, co jste oslepl?  
Zcela určitě jinak vnímám. Nemám pocit, že bych měl třeba citlivější sluch, ale na ulici určitě slyším něco úplně jiného než vy. Poznám například, když stojím na rohu baráku. Je tam trochu jiná akustika a průvan. Ale lépe určitě neslyším.  
- Musel jste se tohle vnímání učit?  
Ano, a musím říct, že mi v tom velmi pomohlo Středisko pro zrakově postižené a nevidomé Dědina. V době, kdy jsem ještě trochu viděl, mě tam vzal kamarád, abych vyfotil ředitelku Schifferovou, s níž tam dělal rozhovor. Když zjistila, že špatně vidím, ptala se mě, jestli nechci s něčím pomoct, a já jsem jí řekl, že už to nějak dožiju. Paní ředitelka se ale nenechala odbýt, a tak jsem ji požádal, aby mě tam naučili psát na stroji. Což se také stalo a bylo to skvělé, ovšem jen do chvíle, než jsem od rozepsané věci odešel. Najednou jsem totiž nevěděl, kde jsem skončil, a celá práce byla k ničemu. A tak mě tedy naučili na počítači, který mi text přečte, a už mě měli. (smích) * Naučil jste se i Braillovo písmo?  
Naučil a je to něco úžasného. Díky tomu jsem dost soběstačný. Všechna cédéčka mám popsaná, takže si je jenom osahám a vím, co si pouštím.  
- Lidé vnímají svět primárně zrakem. Jak dlouho trvá, než se člověk naučí žít bez něj?  
To asi záleží na intelektu. Já jsem do světa nevidomých zaplul tak nějak plynule. Ale trvalo to. Všechno jsem se musel naučit. Naštěstí mám kolem sebe spoustu skvělých přátel a krásné domácí zázemí. Navíc už existuje tolik skvělých pomůcek, že když chcete, do normálního života se bez problémů zapojíte. Zrak vám ale samozřejmě nenahradí.  
- S bílou holí jste se naučil chodit hned? Zrovna tohle nějakou tu dobu trvá, ale naučí vás to. Musíte se naučit, jak se co značí, a pak si vytvořit svůj vlastní systém, jak se venku orientovat.  
- Je váš krok ještě někdy nejistý?  
To víte že jo. Heleďte se. To si takhle vyrazíte někam, kde to dokonale znáte, a oni vám tam přes noc postaví lešení. To se vám v hlavě hnedka rozsvítí. (smích) * Takže už jste se někdy zranil?  
Upadl jsem, to jo, ale nikdy se mi nic hrozného nestalo. Jednou jsem šel takhle po Florenci, kde zrovna něco kopali, a jak jsem to neviděl, spadl jsem hubou přímo do hromady písku. To musel být výjev! Nic se mi ale nestalo, a jeden hodný pán mě pak dokonce odvezl autem domů.  
- Takže vám neznámí lidé pomáhají?  
Ano, a velice často. Jsou ale okamžiky, kdy by se pomoc hodila, a vy zrovna nevíte, jestli je někdo okolo. Například v noci, když je Praha prázdná, nikdy moc nevíte, jestli je někdo poblíž. Proto bych chtěl pomoct zpropagovat takovou signalizační lampičku, která by začala blikat ve chvíli, kdy slepý potřebuje pomoct. Zkrátka by kolemjdoucí upozornila na to, aby za ním přišli a zeptali se ho.  
- Kam si troufnete vyrazit sám?  
V místech, která znám, je to poměrně bezproblémové. Ale když se ocitnu někde, kde jsem nikdy nebyl, potřebuju pomoc okolí. Když mám ovšem k dispozici veřejnou dopravu, dostanu se téměř kamkoliv.  
- A jak poznáte, že vám jede zrovna vaše tramvaj?  
Na to mám dalšího skvělého pomocníka. Je to taková krabička, která mi hlásí čísla tramvají a autobusů a rovnou řidiče upozorní na to, že je na zastávce nevidomý. Na křižovatce mi řekne, jestli je zelená, nebo červená, a upozorňuje mě na to, kde jsou vchody do metra, na které straně jsou schody a nástupiště. Hlásí mi i obecní úřady, takže je to vlastně hračka.  
"Díky Braillovu písmu jsem dost soběstačný."  
- Jste schopný si i uvařit?  
Guláš nebo vajíčka bych asi zvládl. Španělské ptáčky už ne. Ale třeba kafe a čaj si dělám běžně. Je ovšem pravda, že se mezi slepci najdou lidé, kteří si neumějí ani osladit čaj. To tedy upřímně nechápu.  
- Mohou vám doma čas od času přemístit nábytek?  
Doma jsou všichni naučení, včetně mého malého vnuka, že se dědovi věci přemisťovat nesmějí. Kam si je položím, tam musejí zůstat. Dveře musejí být buďto úplně zavřené, nebo zcela otevřené, nikdy ne napůl, to bych se totiž přerazil.  
- Už se vám někdy stalo, že vás někdo okradl?  
K tomu mám takovou historku o tom, jak pýcha předchází pád. Jednou jsem šel v Nuslích na návštěvu za rodiči, přede mnou stál chlap, máchal rukama, a tak jsem zastavil. To ho asi vyvedlo z míry, a tak se mě hned ptal, jestli jsem skutečně slepý. Já jsem mu řekl, že jsem, a že jsem zastavil jen proto, že jsem před sebou cítil mihotání. A chlap najednou spustil: "Vy jste tedy odvážný, pane, to se mi na vás líbí, víte, já jsem Václav Vorlíček a zrovna jdu kondolovat do divadla." To bylo totiž v den, kdy zemřel Rudolf Hrušínský. Ale hned pokračoval: "Vy se mi ale líbíte, člověče, pojďte, zajdeme spolu na pivo." A tak jsme šli. Po třetím pivu už jsme si tykali a tenhle Vorlíček mi říkal, že plánuje film o Beethovenovi a že do něj shání slepce, tak že bych ho mohl hrát. Já jsem se tetelil blahem a už jsem se viděl ve filmu. Dál jsme si spolu povídali, já jsem mu vysvětlil, jak poznávám peníze, a on, že už musí jít k těm Hrušínským. Už jsme se loučili, a on najednou povídá: "Ty, Václave, já musím ještě pro kytku, jenomže jsem si zapomněl peněženku, půjčil bys mi prosím tě dvě stovky? Zítra se tady sejdeme nad scénářem a já ti je vrátím." Omylem jsem z peněženky vytáhl místo dvou stovek pětikilo, a dodnes na něj i na scénář čekám. (smích) A dobře mi tak. Když pro samou pýchu nepoznám, že nesedím se slavným režisérem, ale s šikovným podvodníkem, pak si to asi zasloužím.  
Foto: Petr Topič / MAFRA, ČTK  
Foto: ^ Na Jana Wericha Václav Fanta rád vzpomíná, zvlášť na setkání, kdy si dali panáka i s Josefem Hlinomazem. "Takže mám účtenku, kde je napsáno: Seděli jsme spolu. Josef Hlinomaz. Na prdeli. Jan Werich."  
Foto: Nevidomý umělec Václav Fanta se svými snímky. Vystudoval uměleckou fotografii na FAMU. Již v mládí mu však diagnostikovali retinopatii, nezánětlivé onemocnění oční sítnice, které ho postupně připravilo o zrak.  
Foto: ˇ "Existuje už spousta skvělých pomůcek, že když chcete, do normálního života se bez problémů zapojíte," pochvaluje si Václav Fanta zvláště počítač s Braillovým písmem, který mu napsaný text přečte.  
Foto: Shutterstock.com  
Foto: ^ Václav Fanta dostal v roce 2016 Cenu Olgy Havlové (na snímku vpravo je biskup Václav Malý, který se předání zúčastnil). Loni 28. října ocenil nevidomého fotografa i prezident Miloš Zeman Medailí Za zásluhy.  
Foto: S Ladislavem Mrkvičkou (2. února 1939 – 27. prosince 2020) byli dobří přátelé. Seznámili se v kriminále. "V roce 1962 nás sebrali na majálesu, měli jsme soudní proces a byli jsme odsouzeni za opovrhování socialistickou společností."