Hádáme se jako všichni, znakový jazyk zná i vulgarismy aneb O tichém světě s neslyšící Ivetou (43)

Jako dvouletá přestala Iveta slyšet. Věřila, že se sluch vrátí, čekala na chvíli, kdy zas uslyší svět kolem sebe a všechno bude v pořádku. Bohužel k tomu nedošlo a Iveta se musela naučit žít v tichém světě. Prostřednictvím našeho rozhovoru bychom vás do něj chtěli nechat nahlédnout.

"I když jsem o sluch přišla tak malá, nepamatuji se, že bych měla, ať v dětství, nebo pubertě, nějaký problém zapadnout mezi ostatní," vzpomíná Iveta Čecháčková (43 let). I přesto zažila chvíle, kdy se musela vyrovnat s tím, jak odlišný je svět ticha a zvuků, jak těžké je někdy komunikovat. "Nemůžu si stěžovat, že by mne lidé brali jinak, posměch nebo jiné negativní reakce nezažívám často – ale i tak si myslím, že bychom se měli víc snažit naše dva světy propojit," říká Iveta.  
Chtěla jsem být letuškou nebo učitelkouJak vzpomínáte na dětství a dobu puberty? Bylo velkou překážkou, že jste neslyšící?
Chodila jsem do školy pro neslyšící v Praze, takže jsem mohla se spolužáky a kamarády komunikovat znakovým jazykem. Učitelky a učitelé na nás ale mluvili a my jsme museli mluvit na ně. V dnešní době to je jinak a většina pedagogů ve školách pro neslyšící umí znakovat. Měla jsem i slyšící přátele – a také si nepamatuji, že bychom řešili zásadní problémy. Pokud jsem jim občas něco nerozuměla, odezírali nebo mi to napsali na papír.  
Dětství jsem si užila na plný plyn – doma jsem se moc nezdržovala, aktivně jsem sportovala, jezdila na kole, hrála jsem badminton, běhala a ráda jsem hrála hry. Doma jsem byla s...