Host Lucie Výborné: Vladimír Beneš (neurochirurg)
10:05 Host Radiožurnálu
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Mým hostem je neurochirurg, emeritní přednosta neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice Vladimír Beneš. Děkujeme za pozvání, dobrý den.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Dobrý den.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Sedíme u vás v kanceláři těsně před tím, než jsme začali tenhle rozhovor, tak zazvonil telefon. Vy jste si sedl, objevil se na tom velkém monitoru. Já si myslím, že to je lidský mozek, ale možná se pletu.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Je, je.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Támhle vidím kus páteře, co jste dělali teďka?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ne, to je člověk, kterého už jsme operovali a on má morbus reckling housem. To jsou mnohočetné nádory po celé ose nervové systému. Takže, když to vyšetřujeme, tak musím vyšetřit mozek, musíme vyšetřit páteřní kanál. A všecky ty nádory, kterých tam je hromada, vyřešit nedokážeme. Takže tam je zásada opravdu vždycky jenom ten, který dělá potíže, tak ten odoperujeme. A teďka ten člověk nemá žádný potíže, tak ty nádory jenom sledujeme, jestli nějakej z nich neroste nějak moc rychle, nebo to je takový složitý rozvažování vždycky.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
My jsme se dohodli, že se budeme bavit vlastně spíš o broucích, o jejich lovu a tady o těch živých tvorech, kteří jsou u vás v kanceláři. A vy jste mi poskytl laskavě svoji přednášku, která se jmenuje Čína amatérská entomologie a medicína. To je přesně to, co teďka děláte vy. Operujete, staráte se o pacienty, jezdíte přednášet a lovíte brouky a cestujete. Teď už to má konečně ty proporce, jaké jste si vždycky přál,
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ještě úplně ne, ještě úplně nemá, protože já jsem tím, jak už před sebou nemám tolik těch loveckých cest, tak tak nějak zkouším, že bych jezdil dvakrát za rok, na ty brouky. Zatím jezdím jednou za rok. Takže až to chytne tuhle tu proporci, že to zvládnu dvakrát za rok, tak to teprve bude ten balanc, který bych si přál.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No, já jsem si vlastně díky vaší přednášce zjistila, že zhruba 80-90 % nových druhů za rok v té vaší branži je popsáno amatéry.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ano, ano.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A potom jsem tam našla ještě nějakou publikaci vašeho nepochybně známého Jiřího Moravce. Co to je za člověka?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jiří Moravec, já ho znám asi 30 let, a to je člověk, který má dva koníčky. Jeden koníček jsou brouci svižnici a obvykle si vybírá takový, aby to bylo hodně daleko. Jih Afriky, Bolívii, Argentinu a podobně. A jeho druhý zájem je, jsou houby, ale ne houby, jako to, co roste v lese, ale to co vám roste třeba v rohu baráku, když tam máte vlhko. A tam popsal plnonových druhů a ještě za komunismu oni ho pozvali do Japonska na sjezd těhle těch houbologů. Tak on tam přijel, že jo a měl předsedat jedné té sekci, tak mu dali na stůl cedulku prof. Moravec. A on říkal, já nejsem profesor, to se mýlíte, tak přivezli novou cedulku, tam byl Dr. Moravec. A on říkal, já nejsem doktor, to se zase mýlíte. Tak už jako Japonci trošku znervóznili, tak se zeptali,a co teda jste? On byl zásobovač autoservisu. Takže takhle zhruba to vypadá, ale je faktem, že aspoň v tý entomologii kolem těch brouků a motýlů, kdy jsou hodně vidět, tak tam těch, ty amatéři mnohem převyšují. Je to asi i logické, protože ta taxonomie vlastní, že jo, to popisování, ty druhy. Tak to moc vzrušující a zajímavý není a jako asi, kdybych vystudoval entomologii a živil se tím, tak budu dělat jakýkoliv jiný obor v entomologii, než-li tu taxonomii a tu taxonomii si nechám jako koníčka. A dost to tak mají ty profesionální entomologové, že se věnujou třeba etologii nebo faunistice a k tomu mají třeba nějakou skupinu jako taxonomii, ale pak je to taky koníček.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
I když možná máte pocit, že v Dopoledním Radiožurnálu posloucháte rozhovor s cestovatelem, dobrodruhem a profesionálním entomologem, ve skutečnosti posloucháte prof. Vladimíra Beneše, neurochirurga. Chápu, že pro muže je lov vzrušující disciplína. Je rozdíl mezi tím, jestli lovím střevlíka, anebo jestli jdu lovit ussurijskýho tygra.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, svým způsobem ne. Já to aspoň tohle to tvrdím, že je to stejný, protože musíte taky si získat všechny informace, který potřebujete. Teď je to stejný, to pronásledování nebo past nějaká, takže tam je to stejný a definitivně ta, ten moment toho ulovení vlastně, tak to je jedno, jestli je to tygr nebo střevlík. Dokonce ten střevlík je větší dravec než možná tygr, ale tak na své úrovni velikostní to bude podobné.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A ti střevlíci vás baví, protože jsou draví?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To je jeden faktor, že jsou asi dravý, že jsou jako, řekl bych, živější, zdravější. Potom většina těch střevlíků jsou nelétavé druhy. To znamená, že v té Číně, když je to kopcovitá nebo horská krajina, tak na každý tý hoře může být něco jiného. Jo, kdežto ty létaví druhy, já nevím, tesaříci, zlatohlávci, no, tak ty mají ty areály ohromné. Ty střevlíci ne, takže tam je furt jako relativně dobrá šance chytit něco novýho.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Vy jste lovil skoro po celém světě. Mě by zajímalo, jak vypadá lov na brouky.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ono je to napůl dřina, napůl ne nuda, napůl je to otravný, protože se musíte dopravovat z místa na místo, jo. Nevydrží člověk dlouho na jednom místě. A já to mám vždycky, kamarádi, říkám, že já, to je, že to pobírám jako rallye, protože denně se jede někam jinam. Pak ten styl toho lovu je vcelku uniformní. Ta síťka tam k tomu taky patří, ale toho tam tolik není, to jak pobíhají, že jo, ve filmech s tou síťkou po poli. Jednak jsou to pasti, to je na ty střevlíky. To je kelímek na kafe zakopaný po okraji, návnada do toho kelímku. To zakopete odpoledne a druhý, třetí den si to tam přijdete vybrat, oni tam napadají. A vůbec nejlepší způsob lovu je na světlo. To není na střevlíky, to je na ty létavé druhy.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Takže v noci.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
V noci, v noci.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Do 11, říkáte, že co nepřiletí do 11, už nepřiletí, jo. Takže nějaká žárovka co nejsilnější a bílý plátno a na to plátno se svítí a tam jenom sbíráte.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No, dobře, jenom sbírám a já si tak jako představuju, že jsem v Asii, že jsem v Jižní Americe, že jsem v Africe. A já úplně nechci, aby mě, byť jenom třetina z těch, co přiletí v noci na světlo, štípla, kousla, anebo mi nedejbože nakladla nějaké larvy někam pod kůži.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Tohle je blbý, protože oni přiletí nejen ty brouci, ale všecko ostatní.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Právě přiletí všichni.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To je jak kde, já nevím v Africe to plátno je černý od takových malejch hnusných ploštic, který zapáchají a kterej tam nalítají opravdu statisíce. V Brazílii byly zase takové malé vosičky, který tam hned začaly tvořit roje, takže když si pak člověk šel pro brouka, tak dostal jedno, dvě žihadla, tomu se nedalo vyhnout. Pak jsme chytili v Africe, to bylo v Zambii, nějakou plíseň, kdo ví, co to tam lítalo, tam bylo ohromnýho hmyzu, množství na tom plátně a všichni jsme měli pak takové divné fleky po těle. Asi jsem potkal lva, to nevím, jestli opravdu byl lev nebo ne, výbornej způsob lovu je s čelovkou a sbírat je, jít prostě svítit si na zem a ty budoucí tam choděj.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
V Africe to je obzvlášť.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Já to nemůžu moc říkat, že před manželkou, že jo. Ale už jsem taky řekl, takže tu historku zná, protože ona pak přijde s tím Cimrmanovským, doma budeš, holube, že jo. A já jsem od toho auta, od těch auťáků, kde jsme parkovali, odešel, já nevím, dva kilometry, a pak jsem se otočil a tam byly zhruba ve výši pasu takový dvě zelený oči ve světle tý čelovky. Tak to jsem se trošku lekl a do toho v tý chvíli ta čelovka vyplivla, protože mi došel proud. Tak jsem se k těm autům vracel takovým tím způsobem, že jsem, já nevím, 50 metrů utíkal, a pak jsem zase 50 kroků jenom šel, když jsem byl hrdej, pak jsem to zase rozběhl no. Teprve, když jsem byl u těch aut, tak jsem si tak nějak oddychl. Takže to jsou věci, který se tam jako stát můžou, zabloudit můžete.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Teď jsem to chtěla říct, že člověk se během toho nočního lovu docela snadno ztratí, že?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To jsem zabloudil v Mexiku, tak jsem takhle vyrazil s čelovkou na takovej kopec, protože tam bylo pár bloků, který jsem chtěl já i kolega. Sešel jsem z cesty a o jeden strom jsem si tu čelovku urazil. Takže jsem najednou byl ve tmě. No a teďka v tropech má všecko trny, že jo, takže jsem hledal cestičku, kudy jít, pak jsem byl bez pře nějakej plot, a když jsem bloudil asi hodinu, tak jsem začal řvát nahlas na toho kolegu, jestli mě náhodou neuslyší. On mě náhodou slyšel, no tak jsem se po hlase prodíral zpátky a jsem byl daleko, to bylo hodně blbý. To už jsem myslel, že tam budu muset přespat někde.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A co hláška, hele, Oldo, sloník?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, to byla Zambie taky zrovna. To jeli kamarádi před náma. A zřejmě ho vylekali a my jsme jeli za nima. To byl takový mírný hub na cestě, vlevo velký křoví a jak jsem se ten hup vyhoupli a to auto se skoro zastavilo, tak vidím vlevo slona. Tak říkám Oldovi, kterej tam seděl z okýnka, říkal hele Oldo, sloník, no ale on měl plameny z chobotu a nabral nám auto. Nabral ho velmi chytře pod ten měkkej podbřišek za přední kola prostě to napíchl. Takže si tam zlomil oba kly v tom auťáku. Propíchl to až někam k palubní desce. Já se hned rozjel, no ale ta ohromná Toyota se nerozjede moc rychle, takže druhým úderem nám vzal oboje dveře zadní blatník a blinkr. A pak jsme jeli asi 10 kilometrů, ani jeden jsme se neotáčeli, co to dalo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já, když mám za sebou takovéhle kousky, tak si říkám, čemu vděčím za to, že jsem ještě tady? Máte na to nějakou odpověď?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Nemám, nemám, nemám, já takhle, když už bych měl někde strach, tak spíš ve městě takový ty favely typu Rio, že jo, nebo nějaký předměstí Bombaje, tak tam bych se cítil nebo cejtím, kdykoliv mě někam to tam zavede mnohem méně komfortně než na vesnici. Protože na vesnici lidi jsou příjemný a od člověka je největší nebezpečí, že jo, od těch zvířat to tolik není, že jo. My nejsme kořist pro ně. Chorob taky zas tolik není. Takže já si myslím, že je to bezpečný, ale tyhle ty tři historky, co jsem vám řekl, tak zněj sice možná nebezpečně, ale ve skutečnosti se nic nestalo. No, tak vylezu tady před barák a přejede mě autobus.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Posloucháte prof. Vladimíra Beneše, neurochirurga. Přemýšlím o tom, jestli ta neurochirurgie nemá v sobě nějaký podobný adrenalin jako ten lov těch brouků.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ona by ho neměla mít, ale má. To vlastní operování, by měla být nuda samozřejmě, protože pak je to rutinně a pak je to bezpečný. To nemůže být dobrodružství, ale samozřejmě, že ty situace nastávají, že to je jako. Ono je to uspokojující to operování, protože to je to vlastně, proč tady jsme, nebo proč to člověk dělá ten obor. Na druhou stranu to tvůrčí, to zajímavý, to důležitý je předtím. Kdy si to člověk musí rozmyslet, rozvážit, kudy co udělat, jak to udělat. A pak to provedení už je normální řemeslo. Ale samozřejmě, že to má nějaký určitý takový náboj. To je zase stejný pocit, který máte vy, když uděláte dobrý pořad nebo který má, já nevím, Langmajer, když má dobrou premiéru. Tak vy když vyndáte správně nádor a ten člověk je v pořádku, tak to je úplně stejný pocit a stejný jako zadostiučinění určitý, který zase má člověk všude možně.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No a je to srovnatelné s tím, když teda člověk unikne tygrovi, lvovi a ještě má ty střevlíky prostě v krabici?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, ono to není stejný, protože při operování já ohrožuju toho pacienta. Kdežto při těchhle těch setkáních se lvy ohrožuju sám sebe. Takže ten rozdíl je v tom jako směru toho nebezpečí. Já mám pocit, že člověk nemá dělat nudný věci. Jo, já si nedovedu představit sedět doma, koukat do zdi, nebo si číst nebo něco takovýhleho. To člověk potřebuje nějakou aktivitu, přece vy to musíte znát taky stejně.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já to znám výborně. Vám bylo teď 70. Operujete pořád?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jo, jo, jo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Vzpomněla jsem si na historku, kdy jste prosil svého tatínka, aby vám šel poradit s nějakým výkonem, který jste ještě nikdy nedělal, tomu bylo kolik 80?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Tomu bylo 85 a neurologové, epileptologové chtěli hemisféry k tomu, což je takovej výkon, který je neuvěřitelně řídký a u jedné specifické nemoci v určitých specifických případech. A mně vždycky tohle to bylo protivný, protože to vlastně odstraňujete zdravě vypadající mozek. Do toho se člověku nechce, jo. To mně jako nesedělo, takže jsem se tohle to nikdy o to nezajímal. No a najednou oni to chtěli, že jo. Já to nikdy nedělal, no tak jsem řekl tátovi, táta tam vyrazil, udělal a bylo v pořádku, a co čet nechtěl. Oni za 14 dní, co chtěli znovu, tak jsem nad tím neuvažoval, řekli jsme tátovi hele ve středu, když on to odmítl. Stačilo mu jednou, ale vifikl to perfektně, hrozně se bavil a moc se mu to líbilo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No, já tím směřuju k tomu, že když má člověk stoleté rodiče, tak je možná odsouzen ještě k tomu, aby v 80, v 85 operoval.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To ne asi, to ne, to i u toho táty, že to podruhý odmítnul, bylo jako zjevný. Ten limit tam nepochybně musí být a člověk ho musí sám jako vyčíhnout a všimnout si ho dřív, než si ho všimne to okolí. Člověk by měl mít nějakou sebekriziku, že jo, nějaký nejdůležitější vlastnost v životě, poctivost. A tu poctivost člověk musí mířit i směrem k sobě. Poctivě si přiznat, že tohle už ne. Takže já jsem si před časem poctivě přiznat, že fotbal už hrát nebudu, jo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Ale hrajete tenis.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Tenis hraju to jo. No, tak to se dá hrát dýl, že jo. Ten přece jenom není tak nebezpečnej jako fotbal, ale tohle jsou věci, který by člověk věděl, že už prostě ne. Já možná budu mít větší problém s tím si říct, tak už nikam nepojedu na brouky.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Tomu rozumím.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Neurochirurg Vladimír Beneš nás dneska hostí ve své kanceláři. Já jsem si moc přála, aby se ten rozhovor odehrával tady.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Proč?
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Protože tady jsou brouci, tady jsou ty krabice, které mě vždycky jako dítě strašně bavily a lákaly. Jsou tady terária. A na rozdíl od mé minulé návštěvy obyvatelé jsou zahrabáni.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Já jim zvednu ten dekl.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Budou rádi?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jim je to jedno.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Neříkal jste mi minule, že jsou jedovatí?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jsou, jsou, ale mají zadní jedový zuby, takže by byl zázrakově, kdyby vás hryzly. A oni nejsou tak rychlý.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A co to je za tvory? Proč jsou tady? Tady může být spousta věcí, že jo.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Může. Tohle to je, se jmenuje hledoderma suspekm, korovec jedový nebo jedovatý, jedový. Arizona jih Spojených států a Sever Mexika. A je to stejně chráněný jako panda nebo pásovec nebo takovýhle zvířata. A já, jak jsem tam byl před těmi 30 lety, tak jsem tehdá se věnoval experimentálně poranění míchy. A u ještěrek regeneruje ocas. A v tom ocasu regeneruje mícha, což je velmi zajímavý jev. Tak jsem to koupil tehdá do ústí, nějaký gekony, tam to uteklo, běhalo to po špitále léta letoucí. A americký fishen Game, když jsem tam byl, tak jsem napsal zdlouhavej elaborát takovou grantovou aplikaci, že je třeba tento jev studovat u všech těch zvířat a jak je to nezbytný. A že když to budeme sledovat u těchhle těch heloderm, tak už pak všichni vozíčkáři budou chodit. Oni mi to sežrali. A pár mi jich věnovali. Načež já je dovezl se všema papírama. To je ta CITES, že jo ochrana přírody a dal jsem to ke známému u Velvar a ten je nezačal množit. A to bylo první odchov mimo Ameriku v zajetí a v současné době tohle je třetí generace od nich. Když ho někde uvidíte zoologický v Evropě, tak je to pravděpodobně z těchhle těch pár, co jsem dovezl.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jak to dopadlo s tím výzkumem? Budou teda všichni vozíčkáři?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Nebudou. Těmhle tím neregeneruje ten ocas, to dělají jiný druhy a jiný rody, ale ty Američani to nevěděli. I když je jako měli chránit, že jo, tak já jim to nakukal, protože já chtěl ty zvířata, mě nenapadl, v životě by mě nenapadlo jim trhat ocasy. To není u něčeho, čeho je moc a co není vzácný.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Takže normální finta, já bych to zblajzla taky.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Oni to taky zblajzli, ale mně to dalo práci, protože to byl dvacetistránkový elaborát, protože já to znal z těch ještěrek a z těch gekonů, co jsem dělal tady, než jsem tam jel?
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Pokročím tady vedle. Dominantní tvor, je tady cosi křídlatého, velmi nohatého, což nedokážu ani popsat, ale je to fakt velký, co to je?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To je zlatohlávek, goliáš africkej. To je vcelku běžný zvíře, který není nikterak vzácný a nikterak jako specifický, to je rod, kterej má pět druhů a prakticky kdekdo to má, protože tam to chytají domorodci, takže se do toho doveze sem hodně, ale tím, že to takhle jako pěkně vypadající a veliký, tak si to každý tak hledá pravděpodobně na stěnu.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
No, to celkem chápu. Je rozdíl mezitím, jestli tady něco z toho je váš vlastní úlovek, anebo jestli je to dar?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Je velkej, vždycky ten vlastní úlovek je lepší, protože já, když si to večer vezmu, otevřu tu krabici a kouknu se a vidím, odkaď ten brouk je, protože pod nima jsou cedulky, odkaď jsou kdy a kdo. Tak pokud je to můj brouk, kterýho jsem já chytil, tak se mi hned vybaví, jak tam bylo, co tam bylo, jaký byly protivenství, kde jsme tam spali, co jsme jedli a takovýhle. Takže to je vlastně taková konzervovaná vzpomínka, ty vlastní brouci.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Je hezké, že říkáte, kde jsme spali a co jsme jedli? Já vím, že jste hodně střevlíků lovil v Číně, kde je celkem běžné, že se brouci jedí a kde je celkem běžné, že se jí i mozek. Pravda opičí, ale obojí je vaše specializace, jedl jste to někdy?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Mozek ne, vyjma toho, co mi dělávala babička, že jo, mozeček teď se tam dává, myslím, květák, místo toho. Ten hmyz Číňani moc ne, Korejci. Tam koupíte vařený potápníky a smažený cikády. Tak to jsem všecko zkusil, že jo, v Mexiku, koníky jsem vyzkoušel ve Venezuele, nám dávali nějaký pomravy, pravděpodobně laravy, nějak zlatohlávků nebo ze staříků, který rovnou to vylomil, že ho z palby vytáhl larvu a člověk jí snědl. Mám nějakej certifikát ze Zimbabwe, že jsem jedl červy. Takže to jsem všecko jako vyzkoušel pochopitelně, ale že by to byl takovej zázrak, to není.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Vypadáte výborně, jsem vám chtěla říct jenom.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ne, díky. My jsme to dělávali s mým šéfem v Ústí nad Labem vždycky na Vánoce. Mouční červi ze zverimexu za pár šupů a hodit je na pánev, a to jsou křupky dokonalý z toho.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já bych chtěla, Vladimíre, vás poprosit, kdybyste mi tady jste. Malé výstavky, určitě malé v porovnání s tím, co všechno máte. Vybral jeden svůj úlovek a nějak mi popsal celý ten lov, a to místo.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Támhle ty střevlící nahoře druhá řada shora. Tak to je gancu, provincie, která už je víceméně skoro tibetská celá, že jo, to je ten cham a chom. Ty dvě tibetský oblasti, hory kolem třech a půl, čtyřech tisíc. Mráz, zima, sníh a část jich je z pastí, ale tohle to zrovna ty tří, jak tam jsou nebo čtyři, tak to člověk musí pod kamenama, a to je ruční práce, protože to jdete a přeházíte horu.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
To znamená, tam je prostě hromada kamenů a já prostě tak dlouho přehazuju, dokud ho nevyndám?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Přesně tak, přesně tak. To je, opravdu dopoledne se přehazujou hory a odpoledne se kopou ty pasti, jo. Tak to tam vypadá, takže ono je to dost dřina. Jsou menší druhy a ty žijou v suti. A to je vůbec nejhorší, protože vy se musíte hrabat v tý suti a najednou vám tam vypadne brouk, že jo, jak hrabete tu suť, no, tak když ho konečně vyhrabete, tak ho roztřískáte těma kamenama.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Takže známý profesor neurochirurgie se hrabe někde v čínské provincii v suti a vypadá jak bezdomovec u toho?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, tak trošku jako hygiena v Číně moc není, že jo, takže člověk pomalu, ale jistě si vyrobí takovou tu ochrannou krustu na těle, že jo. Oblečení se do báglu nevejde, protože tam je to náčiní na brouky, takže to jsou, já nevím, dvě, tři trička, jedny kalhoty a dost.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
A co to, je to jako kompenzace toho normálního života, nebo je to dobrodružství, nebo já to dokážu pojmenovat za sebe, vy?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Jak tomu říkáte?
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já tomu říkám, já si potřebuju prostě zabrousit mezi světy, já potřebuju jít někam jinam, abych se mohla vrátit domů a uvědomila si, co všechno mám a jak je to tady skvělý.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Já jsem vždycky říkal, že je to taková jako spíš očista, protože když zvlášť v tý Číně to bylo markantní. Ještě než byly mobily a jakýkoliv kontakt, tak já jsem odsaď vypadl, že na těch 4-5 tejnů a ve chvíli, kdy člověk sedl v Pekingu na letišti, tak musel zapomenout všecko, co je doma, protože ty starosti byly jiný. Takže to byl opravdu oddech jako, řekl bych, absolutní, protože byl člověk absolutně odstřiženej. Teďka už jsou všude sítě, takže člověk jako není tak úplně odstřiženej, ale i tak trochu, jo. Takže takový prostě najednou se změní veškerý rytmus, jo. Najednou je všecko nějak úplně jinak. Najednou je všecko nový, pokud možno a vzrušující. To přece znáte, že jo, že když přijedete někam, kde jste ještě nebyla, tak koukáte, člověk je z toho celej vyvedenej a hrozně ho to baví.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Posloucháte dopolední Radiožurnál, mluvíme s prof. Vladimírem Benešem, neurochirurgem, ale věnujeme se hodně broukům, cestujeme po světě. Říkal jste, nebo mluvil jste o takovém tom vzrušení z toho místa. Kdy je člověk poprvé. Teď to vnímá, snaží se to nějakým způsobem kulturně porovnat nebo to prostě jenom přijmout. A je nějaké místo, ke kterému byste ještě rád dospěl? Tam jsem ještě nebyl.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, je jako nejradši bych se dostal do Peru, Ekvádor, Bolivie na ty východní svahy. A tam je asi největší biodiverzita, protože já byl párkrát v Bolivii. A z tý roviny tý Amazonie vlastně najednou začnou stoupat ty hory. Teď je to nádherně zarostlý. Jediný, co tam je průmyslovýho, jsou ty kokový políčka, že jo, takže nakonec to taky začnete tam žvýkat. A tam každej 100 výškových metrů se mění de facto zvířectvo, jo. Takže to je fakt asi nejbohatší a je to tam nesmírně příjemný. Ty lidi jsou tam příjemný. Oni na jednu stranu pomůžou, na druhou stranu si vás nevšímají, což je hrozně příjemný proti třeba Indonésii, kde první, co na to světlo chytíte, jsou domorodci, že jo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jako, že se přijdou podívat?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No jistě. A pak pomáhají, to znamená, že toho brouka došlápnou a podají vám švába, jo, nebo něco v tomto duchu. Jsem jim vždycky dělá klackem kruh, za kterej nesmí. To vydrželi pět minut, pak tam zase vlezli a rozdupávali. Takže ta Jižní Amerika je v tomhle tom jako opravdu zlatá.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Je těžké vysvětlovat těm lidem, co tam děláte?
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Je, je, je v Číně jsme to řešili tím, že jsme napřed se jim snažili nakukat, ono je to, teď už je to v Číně, ono je to skoro všude už ilegální teďka, jo. Takže člověk musí shánět povolení. Ale tam jsme jim nakukávali, napřed jsme zkoušeli, že je to na vědecký účely. Protože vysvětlit jim, že jde o taxonomii nebo o něco, to absolutně nejde. A pak už jsme se nesnažili rychle jsme k jídlu.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jak je, jak je možné, že se pořád objevují nové druhy, že pořád vlastně ta taxonomie kráčí dopředu, když by člověk řekl, že to není neomezené.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To je na tom to hezký, protože to není jako známky, který máte stabilně, že jo. Tak to se mění prostě. Já nikdy nemůžu mít všecko nebo ukončenou sérii. Ale tam jsou dvě cesty. Teďka jednak těch druhů je víc nepopsaných než popsaných, jo. My máme asi necelý 2 miliony popsaných zvířat, včetně teda hmyzu, že jo. Ale ten odhad je prakticky nemožný. Takový konzervativní je někde kolem 10 milionů. Ale teďka co do toho vstoupila genetika, ty sekvence jsou laciný, že jo, takže každý si to koupí. Tak je plno druhů, který vypadají absolutně stejně, ale ve skutečnosti to není jeden druh, ale několik, jo. Takže to jsou taxonomy, ta genetika začíná úplně rozbíjet a stavět do zcela jinýho světla prostě. Takže kolik těch druhů opravdu na světě je, to skoro nejde odhadnout.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
V Číně vás zatkli, asi dva dny jste byl zavřený, že jo. Co jste udělal špatně?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
To je, byl sinťan, to je, jak jsou ujguři, ta nejzápadnější provincie. A tam jsou dvě pásma hor, mezi nima silnice a napříč přes ty hory dvě silnice. Tudíž čtyři křižovatky. A tam jedinej nápis, cizincům vstup zakázán. To bylo jediný /nesrozumitelné/, co jsem tam viděl. No, tak samozřejmě, že jsme tam jeli do těch hor, že jo. A za prvním rohem člověk pochopí proč, protože tam je to jedna vojenská instalace za druhou. Oni tam mají tu atomovou střelnici v /nesrozumitelné/, to je Korla, myslím, se to jmenuje. A naproti, na druhý straně za hranicí je Semipalatinsk, že jo. A v těch horách zase jedno vojenský zařízení vedle druhýho, jak na sebe komunističtí bratři, že jo, mířili. No, my tam samozřejmě jeli kvůli těm horám, tak jsme tam vjeli. No, a honili nás napřed jak nadmutý kozy z místa na místo, až jim ruply nervy a zatkli nás. A tři mě vyslýchali. Oldu ne, protože měli jenom jednu překladatelku do ruštiny, jo. Takže tu jsem měl já. Já jsem se s ní bavil rusky, takže to bylo úplně absurdní. Pak to zapisovatelka udělala do toho rozsypanýho čaje. A po dvou dnech, když zjistili, že jsme neškodný blbci, tak mi dali ten protokol podepsat. To jsem zase odmítl, protože jsem nevěděl, co tam je, že jo. Tak jsme se nakonec dohodli, že jsem jim pod to napsal jednu větu, že podepisuju jenom tuto jednu větu v té latince. A to už byli spokojený. To bylo tak v hlavě 22, že jo. A pak nás pustili. A mně dodnes vrtá hlavou, co by v tý době, já byl v armádě. Co by, co by se stalo, kdyby ty fízlové přišli na to, že zhavli plukovníka NATO, jo.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
To je bizarní.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
No, to bych tam možná byl ještě teď.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Vy jste mluvil o Oldovi, bavíme se o Oldřichu Kaiserovi, s kterým jste občas jezdili nebo jezdíte, máte společnou vášeň a tak dále. Vy jste řekl, že on se domluví všude.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
On se domluví všude.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Jak to dělá?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
On neumí jedinej jazyk, já nevím, já nevím. On mi odejde mezi dvacet Číňanů a za pět minut já už ho tam mezi nima nerozeznám, jo. On opravdu to jsou mimikry, který on dokáže. Člověk už ztratí nervy s těma Číňanama, protože dohady s nima jsou prakticky nemožný. On to dokázal s úplným klidem. On nám sehnal ubytování, že jo a takovýhle. Ale jak to dělá, nevím. To je něco, co má v sobě, že jo, nějaký dar. Ale opravdu na tohle je dokonalej. Teďka v Africe udělal autogramiádu.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Svojí?
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Svojí sedl si za stolek, že jo, ohlásil, že je známej herec českej. Vytáhl knížku a začli podepisovat. Tak my zbylí jsme udělali napřed k němu frontu a ty Černoši se za začali stavět za nás.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Věřím, že vás čeká spousta operací, spousta pacientů, spousta kongresů, spousta cest a spousta nádherných úlovků. Jak to udělat, aby se člověk v tom pokroku a v tom, jak se vlastně ta doba neustále hýbe dopředu, nestal starým mužem nadávajícím na mraky. Takovým tím, no, tak už to není to, co to bývalo. Všechno je špatně, prostě civilizace se řítí do své záhuby.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Já nevím, tohle asi přijde až s demencí. No jasně.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Já znám spoustu lidí, o kterých si nemyslím, že jsou ve 40 dementní.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Ne, já jsem veskrze optimista, jo. Takže se nenechám rozhodit nějakýma nepříjemnostma a nadáváním na věci. To nějak většinou nikam nevede. Spíš co si myslím, že změní všecko, je taková ta černá labuť. A černá labuť v životě lidským je první nemoc, že jo. Protože zdraví máte zagarantovaný. Nad tím nepřemýšlíte a všecko v pohodě. A ta první vážná nemoc tam určitě je ta ohromná změna a najednou člověk začne víc se starat sám o sebe, že oni to dělají i společnosti. To teď vidíme třeba v Evropě, že jo, že najednou se věnujeme problémům, který jsou úplně bezvýznamný a pitomý. A totéž asi se stane s tou první nemocí. Takže na tu si musím počkat. Do té doby snad nadávat nebudu.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------
Těším se, že do té doby uděláme ještě spoustu a spoustu rozhovorů. Vladimír Beneš nás dneska hostil v Ústřední vojenské nemocnici. Děkujeme za rozhovor, a ať se vám daří.
Vladimír BENEŠ, lékař
--------------------
Já taky děkuju. A bylo to příjemný.
Lucie Výborná, moderátorka
--------------------