Host Tomáše Černého - Martina Půtová
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Dobrý den z pražského Anděla. Dneska pro vás vysíláme, dalo by se říci, speciál Hosta Radiožurnálu, protože ode dneška do pátku můžete na mnoha místech Česka potkat dobrovolnice a dobrovolníky s nasazenými tykadly. Pohled na ně vám může vlastně trošku rozjasnit den. Ale samozřejmě, že pravým smyslem je získat finance pro nadační fond Českého rozhlasu, jemuž je letos rovných 20 let. I o tom se ostatně zmíníme. Loni se takhle povedlo získat skoro 5 000 000 Kč. Letos je situace samozřejmě jiná. My si to uvědomujeme. Mnoho lidí má hlouběji do kapsy, ale pomoc nevidomým zastavit nejde. Takže jakýkoliv příspěvek bude samozřejmě mít o to vyšší symbolickou hodnotu. A tím zmíněným speciálním hostem Radiožurnálu na startu Sbírkových dnů Světlušky je Martina Půtová. Dobrý den.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Dobrý den.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
V našem vysílacím airstreamu v Praze na Andělu, kde nás celou hodinu můžete potkat, nám taky tady u nohou leží, já tam teda teď nevidím, ale myslím, že tam pořád leží, vodící fenka zlatého retrívra Bianka. Je to tak, je tady?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Je, je tam.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Zůstala tady. Martino, je pondělí. Pro spoustu lidí je to den, který by chtěli úplně zrušit, pokud možno, protože se musí do práce. Vy jste po útoku kyselinou při léčbě popálenin a při objevování světa nevidomých nemohla vlastně do žádné práce dobré 3 roky. Jak vy berete pondělí dneska? Je to pro vás taky otrava?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Dneska už ne, ale samozřejmě předtím, když jsem normálně chodila do práce, před tím úrazem, tak samozřejmě to pondělí jsem taky nesnášela. No ale samozřejmě potom při tom léčení a v té nemocnici, kdy opravdu nemůžete vlastně skoro nic, tak co já bych za to dala, kdybych mohla v pondělí do práce. Takže dneska už to mám úplně jinak a jsem za to opravdu vděčná. Já jsem i takový hodně činorodý člověk, takže pro mě jakoby být doma a nemoci nic dělat, bylo opravdu za trest. Takže teď jsem moc ráda, že dneska jsem mohla přijet tady do Prahy do studia, že prostě mám ty dny naplněný a můžu bejt nějakým způsobem užitečná a něco dělat.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
A co třeba dneska máte v diáři? Jakmile skončí vysílání Hosta Radiožurnálu v 10 hodin, kam máte namířeno,
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak dneska toho mám opravdu hodně. Vlastně tady po vysílání tak jdu na poradu v našem projektu Návštěvy potmě, kde navštěvujeme seniory. No a potom odpoledne máme ještě školení pro divadla, se kterými spolupracujeme. Oslovili nás tím, že by chtěli přizpůsobit divadla pro nevidomé, takže my je vlastně budeme školit pro to, aby to pro nás bylo co nejpřístupnější a co nejsnazší tam chodit sami bez pomoci.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Útok kyselinou, oslepnutí, léčba, návrat do aktivního života, pomoc ostatním lidem, cena Olgy Havlové. To jenom telegraficky příběh, který vám v dnešním speciálním vydání Hosta Radiožurnálu u příležitosti startu Sbírkových dnů Světlušky budeme vyprávět s Martinou Půtovou, spolupracovnicí Nadačního fondu Českého rozhlasu. Samozřejmě platí i dnes, že pokud budete chtít přidat svoji otázku, je to možné na adrese dotazy@rozhlas.cz.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Hostem Radiožurnálu u příležitosti startu Sbírkových dnů Světlušky je Martina Půtová, pozoruhodná mladá žena, která má velice těžký úděl. Bývalý přítel, nyní ve výkonu trestu, na ní po rozchodu zaútočil kyselinou. Martina přišla o zrak. Prošla bolestivou léčbou popálenin, ale po těžkých sedmi letech je držitelkou Ceny Olgy Havlové za pomoc lidem, což se, Martino, všude uvádí. Takhle se to vždycky odbude touhle tou obecnou formulací - za pomoc lidem. Co si pod tím můžeme, konkrétně, představit?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak ta pomoc lidem tam je, i když mě to teďka zní vlastně tak jakoby trošku zvláštní, protože to co dělám, nedělám za nějakým takovým účelem jako získávání cen. Ale dostala jsem tu cenu teda za projekt, který jsme spolu založily se Simonou Rýdlovou a ještě s dalšíma kolegyněma. Jmenuje se to projekt Burn Fighters a vlastně pomáháme lidem po úrazu popálením jo. Protože já vlastně, když jsem ležela v té nemocnici po tom popáleninovém úrazu, tak mi hrozně chyběl někdo, kdo by si prošel tím samým, kdo by vlastně už měl ty zkušenosti a věděl jsem třeba, že se to dá zvládnout, nebo jak to vůbec jako probíhá a co mě čeká. Vlastně, když jsem se potom seznámila se spoluzakladatelkou Burn Fighters Simčou Rýdlovou, tak jsme si hrozně sedly a popovídaly jsme si o tom, co se nám vlastně stalo, co jsme prožívaly. No a mně to hrozně pomohlo. A já jsem si říkala, tak když mi takhle s tou Simčou to teďka můžeme probírat, můžeme si vlastně vyměňovat ty zkušenosti a obě jsme se shodly na tom, že nám v té nemocnici chybělo to samé, ty informace o tom, jak se vlastně starat o ty jizvy nebo i ta psychická podpora v tom, že na to člověk není sám. Tak jsme si říkali, tak když tady nic takovýho není, tak proč bysme vlastně my nemohl být ty, který vlastně založí ten projekt Burn Fighters a budou tady pro ty ostatní, který vlastně budou třeba v podobné situaci.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Další věc je Návštěvy potmě. Vy už jste se o nich zmínila. Já si říkám, jestli to pnutí navštěvovat třeba seniory v domovech a podobně, jestli to plyne z té doby, kdy vy jste sama byla upoutána vlastně na lůžko, probíhala ta léčba a jakákoliv návštěva pro vás bylo vlastně jediné nějaké spojení s okolním světem.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Přesně tak. Přesně tak to bylo. A já vlastně ještě před projektem Návštěvy potmě vlastně asi měsíc nebo 2 dopředu, tak jsem přemýšlel o tom, že bych dělala takovou nějakou sociální podporu lidem v nemocnicích, že bych právě chodila za pacienty, kteří jsou tam dlouhodobě a buď tam za nima nikdo nechodí nebo vlastně ta rodina třeba na ně nemá tolik času nebo prostě to není možné. No a do toho se mi prostě najednou objevily Návštěvy potmě, projekt vlastně tady Nadačního fondu Českého rozhlasu. A já jsem si říkal, ty jo, to je přesně to, co bych chtěla dělat. Protože to bylo propojení nevidomých se seniory a v těch nemocnicích jsem právě narazila na ten problém, že když nevidím, tak jak tam vlastně budu chodit a teďka s tím pejskem. No a Návštěvy potmě tohle to všechno propojují a ještě je to zaměřené na seniory, na osamělé seniory buď v domácnostech nebo v domovech, ve speciálních zařízeních. A pro mě je to to jakoby neuvěřitelný pocit moc takhle někomu pomoct, protože přesně jak jste říkal, tak já přesně vím, jak se ti lidi cítí, jaký to je ležet v té nemocnici a vlastně jenom čekat, až se prostě bude něco dít. Tam ty dny tak hrozně jakoby neutíkají. Tam opravdu čekáte prostě od snídaně do oběda. Pak je třeba nějaká terapie nebo prostě nějaká, třeba i nějaký zákrok. Já jsem se potom ve finále těšila i na operaci, protože se aspoň něco dělo, jo. Ale ten čas tam prostě hrozně neutíká, a to já se vlastně snažím trošku vynahradit těm seniorům, který to mají hodně podobně.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Ono to, co popisujete, Martino, připomíná trošku takový ten úděl literárního Tuláka po hvězdách, který si prostě musí z vlastní mysli udělat celý vesmír, aby to celé nějak vydržel, to odloučení od toho světa. Jak vy jste na tohleto šla?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
No já jsem pořád tak nějak věřila, že to prostě bude lepší a že se jakoby ten můj život zase třeba vrátí aspoň částečně jakoby nějak do normálu. A pořád jsem si jakoby snažila nepřipouštět, že to je opravdu tak jako špatný a že opravdu teda nejde dělat nic, že už je tohleto jako konečná. Tak nějak jsem pořád vnitřně jakoby věřila, že to třeba bude lepší. A že až mě pustí z tý nemocnice, tak třeba budu zdravá, což se nestalo. Vždycky jsem měla takový nějaký jakoby mety nebo takový jakoby menší prostě krůčky. Třeba prostě dostat se domů z nemocnice, pak třeba jet do lázní, pak z těch lázní třeba se začít učit s počítačem. Mě teda potom hodně pomohlo, když jsem mohla právě se začít učit s těma různýma kompenzačníma pomůckama, který nám nevidomým hodně pomáhají a vlastně jsem tak jakoby spěla k té samostatnosti. A jak jsem takhle pomaličku postupovala, tak mi to vždycky jakoby motivovalo se zase učit třeba něco dalšího nebo zase zvládnout třeba chození s bílou holí. To pro mě bylo asi jako nejtěžší. Takže tohleto mi jakoby dodávalo tu sílu asi jakoby to nevzdat.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Na ty kompenzační pomůcky pro nevidomé právě vybírají finance také Světlušky v rámci Nadačního fondu Českého rozhlasu. Světlušky můžete potkat po celý tenhle týden ode dneška až do pátku v ulicích českých měst na mnoha místech. Můžete si zakoupit nejrůznější drobné předměty a tím prospět právě nevidomým a tomu jejich prozření, které se děje skrze ty kompenzační pomůcky. Martino, jenom teď stručně, co je taková vlastně nejmíň očekávaná kompenzační pomůcka, kterou člověk, který vidí, vůbec nepřipadne v těch úvahách o tom. Všichni známe bílou hůl. Vidíme nebo vídáme vodící psi. Ale co je taková klíčová věc, o které skoro nikdo neví, že je důležitá?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Ty jo, tak teď jste mě trošku zaskočil.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Víte co, tak to rozmyslete, pustíme písničku. Posloucháte Radiožurnál, dnešní tak trošku speciální vydání, v rozhovoru s naším hostem, kterým je Martina Půtová.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Hostem Radiožurnálu u příležitosti startu Sbírkových dnů Světlušky, jednoho z projektů Nadačního fondu Českého rozhlasu, je v naším vysílacím airstreamu na pražském Andělu Martina Půtová. V současnosti držitelka Ceny Olgy Havlové za pomoc lidem, před sedmi lety ale oběť krutého útoku svého ex přítele, který ji popálil kyselinou. Vy jste, Martino, tímhle tím velice krutým způsobem vstoupila do světa nevidomých lidí. Jak moc jste předtím věděla o okolnostech jejich života, to jste trošinku už naznačila v tom našem úvodu, ale jak moc člověk vlastně si uvědomí, že o tom vůbec nic nevěděl?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak já jsem o tom nevěděla opravdu vůbec nic. Myslel jsem si, že lidi s bílou holí nevidí vůbec a vůbec jsem si nedovedla představit jako, jak žijou, nebo že chodí do práce nebo jak vlastně fungujou. Opravdu jsem ani nikoho neznala. Takže to byl pro mě velikej šok. Ale dneska už mi to zase přijde úplně taková jakoby samozřejmá věc, že mě už vlastně ani třeba nevadí jakože nevidím. Mně už to přijde tak jakoby přirozený, že teďka jste mě zaskočili s těma pomůckama.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Já se na ně ještě zeptám. Teď jenom, kdyby to byla indiskrétní otázka, tak mi to odpusťte nebo případně můžeme jít od toho, ale jak, Martino, nevidíte vy?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak mě teda zbyl trošku jakoby světlocit, že jsem schopná poznat světlo - tmu, ale už nerozliším vlastně jakoby obrysy, barvy nerozliším. Prostě, když si přede mě stoupnete, tak vás budu spíš vnímat jako pocitově nebo tím, že prostě. Já třeba říkám, že cítím, že tam je prostě barák, ale samozřejmě je to prostě takový jakoby kombinace akustiky, pocitu nebo prostě toho, že tam opravdu jakoby něco je.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Je to myslíte o něco lepší, a to samozřejmě ve velkých uvozovkách, než úplná tma?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Určitě. Já si myslím, že určitě. Každý zbytek zraku je prima a všichni vlastně lidi, který ty zbytečky mají, tak vám potvrdí, že jo. Ale samozřejmě otázka je, jestli opravdu ty, co mají tu úplnou tmu, jestli vlastně jim to nějakým způsobem vadí.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
My jsme načali ty pomůcky, protože Sbírkové dny Světlušky, které dneska začínají, mají samozřejmě za cíl vybrat finance na to, aby se nějaké ty kompenzační pomůcky pro nevidomé mohly koupit. Já jsem říkal, že obecná představa nějaká je. Pro vás je to samozřejmě úplná rutina, určitě o tom mluvíte často. Ale co je třeba takové, co člověka běžného nenapadne. Já jsem třeba v nějaké reportáži slyšel pípat skleničku, do které jste natáčela vodu.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak přesně tak. Tomu se říká hladinka a je to vlastně takový indikátor toho, že se nalévá voda do sklenice nebo do hrnečku. A je to taková krabička, která se dvěma pacičkama zavěsí na okraj skleničky nebo toho hrnečku a vlastně, když se ta hladina dotkne těch paciček, tak začne vibrovat, vydávat takový pištivý zvuk. Takže nás to vlastně upozorní, že už ta hladina se blíž k tomu okraji, abychom prostě nepřelili nebo abysme si neopařili ruce, pokud někdo samozřejmě chce kontrolovat tu hladinu tím, že si tam strčí prst, což není úplně ideální, když je to horká voda, že jo.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Je mnoho věcí, které člověka nenapadnou. Je mnoho věcí, na které se dá přispět. Martina Půtová, držitelka Ceny Olgy Havlové za pomoc lidem, je tak trošku speciálním hostem Radiožurnálu u příležitosti právě startu Sbírkových dnů Světlušky, jednoho z projektů Nadačního fondu Českého rozhlasu. Po celý tenhleten týden můžete na ulicích potkávat dobrovolnice a dobrovolníky s nasazenými tykadly a přispět na pomoc nevidomým. S Martinou Půtovou si v našem airstreamu tady na Andělu v Praze budeme povídat i po půl desáté.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
U mikrofonu Radiožurnálu, v den, kdy začínají Sbírkové dny Světlušky, je Martina Půtová, oceněná za pomoc dalším lidem, byť sama nevidomá, navíc po svízelné léčbě popálenin. Už jsme u té pomoci mluvili. Nezůstává u Návštěv potmě. Taky jsme se zmínili o projektu Burn Fingers. Vy jste mluvila, Martino, o Simoně Rydlové, která má podobnou zkušenost ve smyslu popálenin. Kdo ještě další se skrývá pod tím slůvkem my v Burn Fingers?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak ještě vlastně naše třetí kolegyně, která si taky prošla popáleninovým úrazem, je Kája Dolečková. Ta vlastně měla autonehodu a tím pádem taky potom popáleniny. Ale asi bych měla zmínit určitě Jarmilu Štukovou, fotografku a dokumentaristku, se kterou jsem se seznámila v nemocnici díky mýmu psychoterapeutovi, který nás dal vlastně dohromady. A sní jsem právě hodně řešila tady tu situaci ohledně těch popálenin, ty informace, tu osvětu nebo o tom, že se opravdu o tom hodně málo mluví. A ona měla zkušenosti ze zahraničím, protože natáčela různé dokumenty v India a v dalších zemích. No a díky Jarmile, která se vlastně o ty popáleniny začala daleko víc zajímat, vlastně začala psát článek pro Respekt o popáleninách tady v České republice, tím pádem se seznámila se Simonou Rýdlovou a potom nás dohromady propojila.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Vy jste vytvořily takový poměrně drsný klip, jsem se díval na webu, kde zobrazujete takové mladé lidi ze sídliště, kteří prožívají své divoké životy, jejichž součástí může být i, nazvěme to frajeřinou, prostě selfíčko na střeše železničního vagonu, kde ale samozřejmě může čekat popálení elektrickým proudem z troleje. Je tohleto tak častý případ, že zrovna na tuhletu konkrétní věc jste napřeli tu pozornost v tom klipu?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
No, ono se může zdát jakoby že ne, ono těch případů ročně, teď nechci kecat, ale bylo to něco mezi 10-15 případy ročně, což by se samozřejmě v tom množství těch popálených lidí tady za rok mohlo zdát jako málo, ale tam ty případy jsou opravdu fatální. A myslím si, že spoustu lidí si právě neuvědomí, jak moc nebezpečný je to vůbec na ten vagon vylézt nebo se k němu prostě přiblížit, protože tam samozřejmě hrozí to riziko toho elektrického oblouku. No a ty případy potom prostě velice často končí smrtí, protože ty procenta jsou veliký anebo k tomu bývají přidružené ještě další úrazy, jako třeba přeražení páteře. Tím pádem potom ty pacienti končí na vozíčku. Pokud to vůbec teda přežijou. Takže opravdu se holky rozhodly natočit tuhle tu kampaň. Simča s ní vlastně jezdila i potom po školách. Dělaly jsme osvětu o tom lezení na ty vagony a ten počet se snížil. Ono je to...
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Fakt?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Z těch 10-15 je to třeba 2-3 případy ročně, což prostě je super. Za mě je to super.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Já jsem se právě chtěl ptát, jestli jste se někdy potkaly s nějakou reakcí ve smyslu, že za vámi při nějaké nebo po nějaké školní besedě přišel někdo z těch žáků nebo ze studentů a řekl, no měl jsem takový nápad, ale teď tam teda nepolezu. Ale možná že to, že se snížil ten počet těch případů, je lepší, než kdyby vám to takhle chodili říkat.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
No určitě. A tak ty děti se k tomu takhle úplně jako nepřiznají a spíš je samozřejmě zajímá jako, jaký to bylo a prostě jak se potom člověk cítil, nebo co prožíval. Ale myslím si, že už jenom to, že jim jakoby řekněme, co to může udělat, ukážeme jim fotky, na Simče samozřejmě jsou ty popáleniny taky vidět, takže myslím si, že to by pro ně mělo být dostatečně odstrašující nebo odrazující, si to rozmyslet.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Martina Půtová je dneska hostem Radiožurnálu.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
S Martinou Půtovou, nevidomou ženou, která si prošla i krutou zkušeností s popáleninami, konkrétně po útoku kyselinou, mluvíme dnes na Radiožurnálu o tom, jak člověk může pomoci ostatním, což Martina dělá s takovou energií, že za to dostala Cenu Olgy Havlové. Martino, já v sobě nemůžu zapřít, že jsem člověk z rozhlasu, který je zvyklý poslouchat lidské hlasy. Já si říkám, že vy jste se tehdy v době té léčby ocitla v situaci, kdy jste prostě musela buďto ještě na lůžku při té léčbě, ale i potom, kdy bylo jasné, že už neuvidíte, strašně moc spoléhat na lidské hlasy. Mě by zajímalo, jestli jste se v nich naučila nějak číst. Jestli se dokážete v lidském hlase orientovat jako třeba člověk vidoucí v lidské tváři a v mimice. Jde to nějak?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Já myslím, že trošku jo. Zase asi teda nechci mluvit jakoby obecně, ale teda sama za sebe. Já jak si jakoby pamatuju samozřejmě, jak lidi vypadaj, tak si pomocí toho hlasu, pomocí jakoby chování, nebo toho, co z člověka vyzařuje, tak jsem schopná si poskládat obraz toho dotyčnýho a tím pádem si ho potom představuju jakoby jako reálnou postavu. Samozřejmě ne vždycky to asi jakoby bude...
Tomáš ČERNÝ, moderátor
To může někdy klamat ale docela dobře.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Ne vždycky to může odpovídat, ale musím říct, že čím dýl toho člověka znám, tak tím jsem schopná si ho jakoby představit reálnějš a musím říct, že mě to i jako baví.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Poznáte vy třeba z hlasu nebo z projevu nějakého člověka dobrou vůli nebo poznáte povahu? Umíte tohle?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak asi třeba ne úplně napoprvé, ale musím říci, že samozřejmě si i vybírám lidi, kteří jsou mi podle hlasu jakoby příjemný. A myslím si, že už po těch zkušenostech, co jakoby mám, tak že jsem schopná odhadnout jakoby i ten charakter toho člověka nebo líp se v tom jakoby orientovat. Ale samozřejmě mě to jakoby stalo docela blbou zkušenost a nebylo to úplně jednoduché.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Tohle je taky věc, na kterou se chci zeptat, i když samozřejmě kolem toho je potřeba našlapovat velmi opatrně. Jak člověk po takhle strašné zkušenosti nachází zpátky důvěru v lidi? Potkat se s lidmi. Vyjít ven. Navázat vztah.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
No docela dost těžko. Já musím říct, že mi to taky nešlo samozřejmě hned od začátku, ale tak mám skvělou rodinu a měla jsem kolem sebe prima přátelé nebo pořád ještě mám, takže s těma jsem se samozřejmě jakoby potkávat nepřestala. A zároveň se mi tady po tom zranění dostalo jakoby do života tolika nových lidí a řekla bych daleko ještě jakoby příjemnějších, jakoby mě ještě pocitově jako bližších, takže. Jakoby i trošku, ne, že bych za to byla ráda, ale zase jsem, zase mě ten život jakoby se dal úplně jiným směrem a asi bych se ke spoustě věcí jakoby nedostala nebo do různých situací. A svým způsobem mě to jakoby baví.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Jakým způsobem člověk naloží s tím, že určitě v těch počátečních fázích má v sobě obrovský hněv, obrovský vztek. Někdo vám prostě tak drastickým způsobem přesměroval život, někdo, kdo vám byl blízký, že se s tím člověk nemůže srovnat rychle. Jak se hledá cesta k tomu nezanést si vlastně celý život tím hněvem a tím vztekem?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
No, tak mě určitě hodně pomohl můj psychoterapeut, psycholog, kterýho jsem vlastně dostala hnedka od začátku, co jsem se dostala na Vinohrady do nemocnice. A jsem opravdu vděčná, že teda ke mně přišel, že se mi věnoval. A opravdu ta péče jeho byla každodenní, když jsem byla v nemocnici. A vlastně potkávám se s ním v podstatě doteď nebo ta léčba... Prostě nejde říct jakoby, teď už je to ukončený.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
A dá se říct, v čem je ten úhelný kámen, ten bod, to téma, ten obraz, nevím, kdy člověk si řekne, aha, tak musím to takhle nějak přijmout a nějak to vzít a nějak s tím žít? Toho člověka odstříhnout nebo ho nějakým způsobem si zpracovat sama v sobě?
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Tak mě s tím zpracováním hodně právě pomohl můj psycholog a nemůžu říct prostě, že to bylo třeba za rok za 2 za 3, asi to byl takový nějaký postupný proces. Ale já jsem si říkala, že prostě i tady v tom mém životě, že prostě nebudu přemýšlet nad věcma, který nemůžu dělat, ale který můžu dělat. A takhle to mám i s tím člověkem, který mi tohle udělal. Já si vlastně jakoby nechci kazit náladu nebo den tím, že budu jakoby řešit co mi provedl nebo co se stalo. Nemělo by to pro mě smysl.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Prostě cesta do budoucna.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Ano.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Ať je pozitivní, ať je dobrá, ať je plná dobrých lidí, ať je plná i té důvěry i těch dobrých vztahů. Naším hostem dnes v airstreamu v Praze na Andělu v rámci startu Sbírkových dnů Světlušky byla Martina Půtová, toho času držitelka Ceny Olgy Havlové. Já se s váma, Martino, loučím. Přeju vám všechno dobré a moc děkuju vám i vaší fence, která je tím vodícím psem, který vám dává ty oči a která vrhá to světlo do tmy, která vás obklopuje. A ať se vám hlavně moc daří. Děkuju.
Martina PŮTOVÁ, držitelka Ceny Olgy Havlové
Moc děkuju. Moc děkuju za pozvání.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
My se tady od Anděla ještě za chviličku přihlásíme samozřejmě a přidá se k nám ředitelka nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Do vysílacího airstream na pražském Andělu přibyla teď k mikrofonu Radiožurnálu ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. Dobrý den.
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Krásné dopoledne.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Začínají Sbírkové dny Světlušky. Loni skoro 5 000 000. Uvidíme, kolik to bude letos. Jak může Světluška... Mimochodem, to je nejstarší projekt Nadačního fondu, že jo?
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Je to tak. Slavíme 18 let, protože první Sbírkové dny Světlušky se konaly 15. září v roce 2003.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Jakým způsobem může Světluška a tahle ta pomoc nevidomým ovlivnit třeba to, jak přistupuje stát k nevidomým?
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Nám se docela hezky daří za těch 18 let mapovat vlastně ty živé potřeby zrakově postižených, protože na nás se obrací většinou úplně jako poprvé, kdy je ta životní událost potká. A my jsme pak vlastně schopný ty požadavky, přání, potřeby sdělovat úřadům, které pak mohou upravovat své příspěvky právě zrakově postiženým podle toho, jaké ty potřeby reálné jsou.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Čili v podstatě vytváří jakýsi přehled, databázi toho, co je potřeba.
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Je to tak.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Tímhle přispíváte. Co čeká Světlušku, respektive Nadační fond Českého rozhlasu letos na podzim na přelomu roku?
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
No my se moc těšíme, protože k těm dvacátým narozeninám Nadačního fondu Českého rozhlasu, které jsme nezmínili, tak jsme dostali krásný dárek od našeho zřizovatele, od Českého rozhlasu, a to je projekt Ježíškova vnoučata. Takže Nadační fond Českého rozhlasu bude od letošního roku stát na dvou velice silných pilířích, a to je Světluška a Ježíškova vnoučata.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
Jestli celý tenhleten týden, milí posluchači Radiožurnálu, potkáte někde v ulicích dobrovolnice a dobrovolníky ve žlutých tričkách a budou mít na hlavě tykadla, ať už ta plastová na těch pružinkách, anebo ta nová ekologická papírová, jak mi Gábina prozradila, že jsou teď novinka, tak se zamyslet nad tím, jestli chcete, jestli můžete, jestli máte nějakou možnost prospět a něco drobného si kupte. Ono z toho drobného příspěvku se pak třeba stane zásadní kompenzační pomůcka pro někoho nevidomého. Gábina Drastichová, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu, uzavřela dnešní speciální, tak trošku, vydání Hosta Radiožurnálu. Děkuju, ať se daří.
Gabriela DRASTICHOVÁ, ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu
Já děkuji za přání.
Tomáš ČERNÝ, moderátor
A Tomáš Černý od mikrofonu přeje dobrý den.

