Jak komunikovat ve zdravotnictví

ČRo Dvojka
23.01.2017 10:07:42 Eva KLIČKOVÁ Laura JANÁČKOVÁ, Jan KOVAŘÍK, Adam KEBRT Poradna 001 00:33:57 Rozhlas BMI
Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Jak komunikovat ve zdravotnictví, o tom bude řeč v rámci dnešní PSychologické poradny Českého rozhlasu Dvojka. Když mluvíme s lékařem, většinou jde o naše zdraví a přicházejí ke slovu emoce. Umějí lékaři citlivě sdělovat závažné informace a umíme my sami s lékaři mluvit? Co, pokud si přejeme nebo naopak nepřejme nějaký zákrok, umíme se asertivně ozvat a nebo si necháme všechno líbit? O různých formách komunikace ve zdravotnictví bude řeč s docentkou klinické psychologie paní Laurou Janáčkovou. Pěkný den a vítejte u nás, paní docentko.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Dobré ráno.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Téma, které jsme tedy pro dnešek vybrali, věru není jednoduché, budou na ně určitě různé názory. Čekáme na ně i na známé e-mailové adrese dopoledne@rozhlas.cz nebo na našich sociálních sítích, využít můžete i formulář na webu Dvojky a po písničce můžete vytočit i číslo sem k nám do studia 221552525. Paní docentko, vy nejste lékařkou jako takovou s titulem MUDr., ale jste autorkou publikace nazvané komunikace ve zdravotnické péči, kterou jste napsala spolu s panem profesorem Petrem Weissem. Myslíte si, že to je problém současnosti, že vlastně my neumíme komunikovat s lékaři a také lékaři často neumějí úplně správně komunikovat s námi, coby pacienty?

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Já si myslím, že to je velký problém a myslím si, že každý, kdo nás teď poslouchá, se setkal s nějakou situací ve svém životě, kdy měl pocit, že neřekl lékaři všecko, co chtěl, a naopak také, že lékař se nechval přesně tak, jak on by si přál. Myslím si, že je to problém také proto, protože vlastně ne vždycky všichni lékaři prošli výukou komunikace na vysokých školách, a tak prostě dochází samozřejmě k selhání v komunikaci lékař - pacient. Ono totiž je strašně důležité si uvědomit, že lékař jenom neléčí, ale že také jeho slovo je lékem, protože každý lékař musí si vlastně sám sebe přijmout jakožto jedinej lékařskej, lékařský lék, který vlastně je zadarmo, ale který ten pacient potřebuje nejvíc.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Podle statistik je to jeden z nejčastějších důvodů, proč si pacienti stěžují na lékaře u České lékařské komory, prý až 90 % stížností tvoří různé formy nedorozumění mezi pacientem a lékařem, takže určitě je namístě i ze strany lékařů, aby se o tuhle problematiku zajímali. Česká lékařská komora má určitě snahu učit lékaře komunikovat, oni mohou absolvovat kurz zaměřený na prevenci konfliktů v ambulancích, ale jak už jste sama zmínila, je namístě otázka, jestli to není trochu pozdě se to učit až za té lékařské praxe, jestli by to nemělo být už součástí samotného vzdělávání mediků?

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Já si myslím, že určitě mělo. Já, když jsem skončila školu, tak vlastně jsem nastoupila na 1. lékařské fakultě a společně s Radkinem Honzákem jsme učili komunikaci. Byla tam myslím dvojsemetrová a by,o to strašně důležité a právě o tu, o tento předmět byl veliký zájem. Posléze pak došlo k tomu, že se ten předmět nějak vytratil a já jsem dlouhou dobu žila v Rakousku a tam je naprosto běžné, že se lékaři učí komunikovat, protože jestliže se seznamují se situací jak sdělovat závažnou diagnózu, jak sdělovat úmrtí pacientům a tak dál a tak dál, tak prostě ten život pro ně je potom snazší a nemusí to hledat v praxi sami u sebe, složitě procházet s těma situace a hledat slova, protože potom by se nestávalo, že by třeba lékař neřekl upřímnou soustrast se slovy, že když jsem se ho zeptala, respektive medika, proč něco takového neřekne, tak řekne: "To je přece samozřejmé." Ale to samozřejmé není vyslovené, a to je to důležité.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Co jsou z vašich zkušeností ty nejčastější problémy, s nimiž se můžeme setkat, my si asi vybavíme celou řadu situací, kdy jsme se v ordinace lékaře necítili nijak dobře, ale s čím za vámi třeba přicházejí klienti?

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Já si myslím, že nejčastějším problémem je právě to, že lékař má plnou ordinaci, respektive plnou čekárnu práce, pacientů a nemá dostatek času na vlastně pacienta jako takového, takže, když přijde do ordinace, tak ve své podstatě se často stává to, že ho to vlastně zajímá pouze z té stránky, co mu je, kde ho to bolí, jak to je, ale neposlouchá vlastně celý ten příběh, který ten pacient potřebuje říct, někdy je to dokonce tak daleko, co si mi pacienti třeba stěžují, že přijdou do ordinace a lékař se ptá: "Co vás bolí, co chcete předepsat," a to je přesně to špatně, protože každý člověk potřebuje říct, co si o tom myslí, jak on to má, kde ho to vlastně bolí a ne vždycky třeba rozumí tomu a neumí to tak podat. Lékaři si někdy myslí, že je naprosto samozřejmé, že člověk ví, kde má játra, kde má slezinu, kde má různé orgány, ale není tomu tak a někdy to tak nazývá přesto, že nazývá, že ho bolí žaludek, tak ukazuje úplně někam jinam a je strašně důležité o tom komunikovat a stejně tak i komunikovat o tom, proč si myslí, že to vzniklo, jak to bylo, jak to má v rodině a celou řadu spoustu dalších věcí, které on má, a když pacient náhodou nemluví, tak je moc důležité, aby se ho ptal, protože každý člověk, který jde k lékaři, tak je trošku ve stresu a hrajou určitě roli emoce a tím pádem nemá, přestože v hlavně si připraví, co by chtěl povídat, tak ne vždycky všechno řekne. A pak je spousta choulostivých témat, o kterých třeba nechce mluvit, protože se stydí nebo intimní témata, na které potřebuje znát odpovědi a jsou součástí jejich běžného života někdy i nemoci nebo jsou třeba důsledkem léčby, ale tím, že se o tom nemluví, tak člověk se pak trápí a vzniká cela řada dalších problémů.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Svůj příběh nám k tomuto tématu sepsal i náš posluchač pan Milan, no, a protože ho poslal e-mailem, tak ho načetl můj kolega Honza Kovařík, poslechněme si ho právě teď.

Jan KOVAŘÍK, redaktor /citace posluchače Milana/:
Před časem se mi podařilo se po mnoha měsících čekání objednat k věhlasnému lékaři. Má mnoho titulů před i za jménem a je známý i z médií, takže jeho jméno nechci sdělovat. Upínal jsem se k tomuto setkání jako k poslední šanci vyřešit svůj zdravotní problém. Před vstupem do ordinace jsem byl nervózní jako před maturitní zkouškou, protože jsem měl na srdci tolik věcí, které jsem panu profesorovi chtěl sdělit a konzultovat s ní své obtíže, s nimiž si po mnoha pokusech nevěděli rady. Jeden mi tvrdil, že mé obtíže způsobuje páteř, druhý, že mám nevyléčitelnou chorobu a třetí tvrdil, že si potíže vsugerovávám. Když jsem do ordinace vstoupil, překvapilo mě, že pan doktor ani nezvedl oči, aby se na mě podíval, stále jen hleděl do svých papírů, sám jsem se posadil proti němu na židli a dlouhé minuty se nic nedělo, stále jen četl v papírech. Poté se ozvalo něco ve stylu: "Takže, co máte za problém?" Přiznám se, že jsem začal koktat páté přes deváté, ani nevím, jestli jsem vyjmenoval vše, co jsem měl na srdci. Pan doktor začal ťukat něco do počítače, stále o mě pohledem prakticky nezavadil, nakonec zamumlal něco o tom, že to může být jednak tato diagnóza nebo tato diagnóza, že uděláme jakési další vyšetření, ale prakticky ničemu jsem v té záplavě latinských slov nerozuměl. Odešel jsem po několika minutách z ordinace jako ve snách a teprve venku mi došlo, že to celé byl nějaký tragický omyl. K tomuto lékaři se už opravdu objednávat nebudu, protože jsem mu nestál ani za pohled, natož, abych měl pocit, že se pan doktor zajímá o to, co mi ve skutečnosti je.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Interpretace Honzy Kovaříka, tedy příběh našeho posluchače pana Milana. Co o tomto příběhu soudí náš dnešní host paní docentka Laura Janáčková?

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
No, já bych chtěla říct, že tady určitě došlo k selhání komunikace mezi lékařem - pacientem a příběh není neobvyklý, protože já se s nám také v ordinaci často setkávám, že si na něj pacienti stěžují. Čím je to způsobené, kůže být celá řada věcí , protože na té druhé straně právě v té roli lékaře sedí také jenom člověk. Člověk, který si nese své starosti z domu, který má na sobě spoustu dalších prcovních zatížení a který má i určité nálady a tak dál a tak dál, ale přeci jenom by tam měl být profesionál, a to, co je skutečně úplně nejdůležitější, je navázat přece kontakt s tím pacientem, protože jestliže nám někdo vypráví o nějaké diagnóze o tom, co mu je, tak přece není možné si to škatulkovat do zásuveček, které pak rozhodnou, co bude a co nebude, ale důležité je nejen ten oční kontakt, ale i dotykový. Takže jak by to mělo být správně v takové ordinaci, myslím, že určitě tak, že nejen, že oba by se představili, protože už samo o sobě jim vyslovení svého jména je důležité, protože i to je často problém, protože, když chodíte po nemocnicích, tak najednou se dozvíte támhle leží žlučník, támhle leží tohle, ale není za tím ten člověk, není za tím Maruška Nováková, která má strach, která se bojí, má těsně před operací a tak dál a tak dál. Takže představení je důležité, ale i představení z té strany lékaře, protože tím ukazuje, já jsem tu pro vás a podání ruky, které také vypovídá právě to, že si na něj našel dostatek času, aby ho vyslechl. A jestliže tohle neprobíhá, tak je naprosto logické, že se nenaváže ten správný kontakt a pacient není spokojený, protože, když se na něj nikdo nedívá, tak proč by to vyprávěl, a když to vypráví, tak vlastně tím, že nemá kontakt, tak se mu strašně špatně mluví a potom vlastně ani nemůže čekat, že by mu bylo pomoženo. Možná z té strany lékaře je ta největší snaha, protože se snaží to zařadit a bylo tam řečeno, že ho posílal na celou řadu vyšetření a tak dále, ale když člověk neví, kam má jít, když nerozumí latinským slovům, co mu lékař říká, když nerozumí tomu, proč to má dělat a neví, co pro to může udělat on sám, tak je naprosto logické, že on nebude spolupracovat. A myslím si, že to je největší chyba, která je mezi lékařem a pacientem, a to je právě v tom přístupu v rámci toho vztahu, že u nás v Čechách dost často bývá zvykem, že lékař mluví z té role dominantní a vlastně ten pacient je tam proto, aby poslouchal, a když neposlouchá, tak holt má smůlu. Ale myslím si, že aby to fungovalo úplně nejlépe, musí být na té druhé straně partner, partner, který ví proč a co má dělat, aby vlastně se mohl o to své zdraví dobře pečovat a starat.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Říká docenta Laura Janáčková. Do naší e-mailové schránky dopoledne@rozhlas.cz už přicházejí první dotazy od vás, našich posluchačů. My za ně moc děkujeme, vrátíme se po nich, vrátíme se k nim tedy hned po písničce a budeme pokračovat v naší Psychologické poradně na téma komunikace ve zdravotnictví.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Máte výhrady k tomu jak s vámi váš lékař komunikuje, neumí vás váš lékař vyslechnout tak pozorně a s pochopením, jak byste si představovali? Hovoří s vámi cizími slovy a nevěří vám třeba někdy vaše potíže, zažili jste nepříjemnou zkušenost při komunikaci s lékařem? Na to všechno se vás ptáme v naší dnešní Psychologické poradně Českého rozhlasu Dvojka. Naším hostem je paní docentka klinické psychologie Laura Janáčková. No, a my si tady povídáme o tom všem, co s komunikací ve zdravotnictví souvisí. Řada z nás, když vyhledá nějakého lékaře, tak už může mít podezření na to, o jakou chorobu jde, ale samozřejmě je to jenom náš laický názor. Pokud to lékař lidově řečeno s výsměchem shodí ze stolu a nevysvětlí nám dostatečně proč se skutečně o to nebo ono nemůže jednat, pak bych řekla, že je asi na problém zaděláno, protože člověku to stále bude ležet v hlavě, jestli lékař to jeho domnělou diagnózu zkrátka tedy nesmetl ze stolu, zda to opravdu nemůže být ono onemocnění, jak nám to tedy symptomy naznačovaly. Takže tam asi může být asi i důvěra mezi pacientem a lékařem dosti ohrožena.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Já si myslím, že ta důvěra je úplně nejdůležitější a dnešní lékaři vlastně, naši lékaři mají dost velkou důvěru pacientů, protože skutečně v České republice máme opravdu ty nejlepší odborníky. Nicméně někdy právě ta důvěra může být ohrožena právě díky nedostatku času a nedostatku komunikace. Možná, že je naprosto přirozené, že každý člověk, když ho něco potká, tak se snaží zařadit, jestli už se s tím setkal, a když už se s tím setkal někde, tak přemýšlí o tom, aha, to bylo tohle nebo náhodou jsem slyšel, že soused má tohle to, tak to budu mít určitě to taky, takovou a takovou diagnózu, a když s tím přijde k lékaři, tak to je asi to, co lékař co nejméně rád slyší, když už přijde pacient a rovnou mu řekne: "Tak já mám to a to," nebo dokonce řekne: "Já bych chtěl tyhle ty růžový pastilky, co má tady soused, protože ty mu strašně pomáhají na to, a mě to taky bolí a já mám něco úplně jiného." Ale samozřejmě tohle se stát může, protože každý člověk má strach o své zdraví, a to zdraví je to nejdůležitější a chce pro sebe to nejlépe. Ale úkolem lékaře je právě mu vysvětlit, co se týká jeho, co je pro něj to nejlepší, protože každý člověk je individum, každý člověk je prostě sám za sebe a je jiný a každému vyhovuje něco jiného, to znamená nejen v léčbě, ale i vlastně, když nám povídá o těch jeho problémech a starostech, tak my si vlastně podle toho vytváříme i to, jaký ten člověk je, nejen to, co mu je, ale jak já mu mohu pomoc nejlépe a jak já mu můžu ještě říct, aby on věděl, co může sám udělat, protože nejhorší je, když neví, co může dělat sám pro to, aby vlastně ty příznaky nebo ta nemoc nebo bolest odezněla.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Já vám poprosím, paní docentko, abyste si nasadila sluchátka, protože na čísle 221552525 čeká první z našich posluchačů. Přejeme vám hezké dobré dopoledne a můžete se ptát.

osoba:
Dobrý den, tady je Blanka. Chtěla jsem se zeptat, nevím, jestli se to týká právě týhle záležitosti, ale dostala jsem zvací dopis na preventivní prohlídku. Jedná se pravděpodobně o tu kolonoskopii. A pokud jde o to, tak moje kamarádka to prodělala a já vím, že to je teda hodně protivný a vím, že jsem srab. A chtěla jsem se zeptat, jestli by bylo možný na to žádat narkózu?

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
No, já si myslím, že úplně narkózu si myslím, že by byl asi problém, ale to, co je důležité, je, že jste dostala zvací dopis, který se týká prevence, protože v České republice máme velký výskyt nádorů rakoviny střeva a právě proto je důležité, že se s tím něco dělá a že se zvou lidi, protože, když se pozve, když se najde ten nádor vlastně v začátku, tak je šance na to, že se člověk může vyléčit a že může žít krásně kvalitní život. A vždy, když se najde pozdě, tak vždy je potom smutné se dívat na to, jak vlastně bojuje o život a i lékaři s ním bojují. Proto je velice důležité právě o tom v tomto smyslu přemýšlet. A to, co vy víte o tom, jak probíhá to vyšetření, tak to většinou znáte buď z toho, že jste si našla něco na internetu, něco povídala sousedka, něco povídal někdo jiný, ale to jsou jejich názory a ne vždycky názory na internetu jsou ty správné. Takže já si myslím, že to, co by mělo být úplně asi nejdůležitější je, že byste měla dojít k lékaři, navštívit ho, zeptat se ho na to, co vás čeká, co to vlastně obnáší takové vyšetření a s ním se domluvit. A možná by bylo také dobré mu sdělit, že máte strach z toho vyšetření a jestli by bylo možné třeba eventuálně zvýšit nějakou medikaci, abyste nic necítila, abyste to prospala nebo něco jiného. Ale pokud vás ujistí, že to nebude takový zákrok potřeba, tak já bych mu důvěřovala, protože myslím si, že vaše zdraví je to nejdůležitější a většina správných lékařů se snaží, abyste odešli z jejich ordinace spokojení.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Děkuji za odpověď. Možná k tomu dodám jenom vlastní postřeh, že vždycky ten, kdo se ozývá, tak třeba ho to skutečně bolelo, měl nějaký náročnější průběh, a potom je řada lidí, kteří nikam svoje postřehy nepíší, kteří zkrátka to vyšetření absolvují, nebylo to nic příjemného, ale dalo se to přežít. A ti třeba na ten internet už tu svoji zkušenost nenapíší.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Přesně tak to je.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Tak, pojďme na další telefonát. Číslo k nám do studia 221552525 a my zdravíme dalšího volajícího. Dobrý den.

osoba:
Dobrý den, to jsem už já?

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Ano, jste ve vysílání, dobrý den.

osoba:
No, já jsem chtěla jenom říct k tomu, k tý kolonoskopii tý paní, ať se nebojí, že já jsem se taky bála. Byla jsem na tom, dá se to vydržet, není to tak hrozný.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Děkujeme moc, děkujeme.

osoba:
Ať opravdu se nebojí a radši bez nějaký narkózy, to vůbec nejde.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Tak my moc děkujeme za váš postřeh, doufám, že jste nalila trochu optimismu do žil.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
A já si myslím, že je důležité vědět, že přesně se potvrdilo, že někdo jiný to má úplně jinak a že prostě to všechno může být úplně jinak než si člověk myslí a že ty jeho obavy jsou mylné.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Ve studiu je s námi i Adam Kebrt, který hlídá všechny došlé dotazy do e-mailové schránky, tak já se na něj teď obracím.

Adam KEBRT, redaktor:
Hezký den všem posluchačům. Píše nám paní Marie: "Jak mám jako pacient naložit s informací od pana doktora, že už mám trojnásobnou dobu přežití než je normální u mé diagnózy." Děkuji za odpověď.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Ještě dodám, že paní posluchačce je 60 let a léčí se pro posttransplantační lymfom.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Víte, tohle si myslím, že je tohle je velice nešťastná ukázka komunikace, protože lékař tím chce říct, že je naprosto úžasné jak se ten její organismus, jaké té pacienty, jako zmobilizoval a vlastně funguje. A vlastně to měla být pochvala a vlastně pochvala celé té síle vlastně přírody a vlastně vyléčení toho organismu, ale řekl to tak, že žena si může myslet, že už je tady trošku dýl než by tady měla být a že to je všecko jinak . Takže si myslím, že je strašně důležité přemýšlet o tom jak komunikujeme, aby to bylo řečené správně. A myslím si, že správně by to mělo být řečené tak, že by pacientka měla být pochválena za to, jak to krásně zvládla, že asi tomu určitě svým životem a s tím, že změnila jisto jistě svůj způsob života a životosprávu a tak dále, že přispěla a že když bude takhle pokračovat dál, takže může žít krásný hezký život a užívat si každého dalšího dne.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Řada pacientů dnes a denně slýchá v ordinacích lékařů velmi závažné diagnózy, ovšem někdy lékař vychrlí tu diagnózu spolu s informacemi o zdravotním stavu, aniž by dal pacientovi třeba prostor nebo čas tu zprávu nějak strávit, aby mu nabídl další pomoc. Takže třeba, když si představím, že lékař mi sdělí diagnózu roztroušená skleróza, začne mi to všechno šrotovat v hlavě, co se stane, co mě čeká, jaká omezení přijdou a když takto zkrátka pacient odejde z té ordinace bez nějaké podané další ruky, bez třeba navedení správným směrem, kde hledat další informace, kde chytit tu pomocnou ruku, tak se může stát opravdu leccos.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Může a často se i stává, protože vlastně ten člověk, když se sdělí takováhle diagnóza, tak svým způsobem je ve velkém stresu a je ve velkém šoku, tak přijde domů a první, co dělá, tak zjišťuje, co se vlastně děje a co ho vlastně čeká. Takže sedne k internetu, chce vědět, co se děje, hledá informace. A jak už jsem říkala, na internetu ne vždycky jsou ty správné informace, takže člověk to tam vidí mnohem černější než to ve skutečnosti je. Já si myslím, že to, co je skutečně důležité je, aby se člověk uklidnil po tom, co přijde domů, a začal přemýšlet o tom, co, na co by se měl zeptat toho lékaře, co ho vlastně čeká, v čem to spočívá, aby vlastně tu svoji nemoc pochopil, aby věděl jak se bude léčit a chápal i to, jak se bude léčit a co se s ním vlastně bude dít. A samozřejmě to, co je úplně nejdůležitější, je sdílení, sdílení se svým nejbližším okolím, protože když v tom člověk je sám a vlastně má ten strach, tak je naprosto logické, že ten strach v něm bobtná a už si představuje to nejhorší a čím víc si představuje to nejhorší, tak ztrácí naději a myslí si, že bude všecko špatně, a to všecko špatně pak ovlivňuje ten jeho život i v tom prožívání a vlastně i v prožívání těch příznaků, které jsou. Takže jestliže někoho něco takového potká, tak myslím si, že každý lékař by měl dostatečně vysvětlit, co s tím člověk bude. A jestliže ne všemu porozumí, tak by si měl vzít papírek a napsat si otázky jaké mám ty, co mě napadají až doma, když přijdu, když se uklidním, a všecky ty otázky si zaznamenat a pak, když přijdu k tomu lékaři, tak přijít s tím papírkem a zeptat se ho na ně, protože v té ordinaci někdy není dostatek času a já, když nedostanu ty odpovědi, tak se pak trápím zase. Takže je důležité, když to mám sepsané, tak se ptát, lékař mi bude odpovídat a já půjdu z ordinace a budu spokojenější.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Jak komunikovat ve zdravotnictví, o tom si povídáme v dnešní Psychologické poradně, která hostí paní docentku Lauru Janáčkovou a já se teď obracím na Adama Kebrta, jestli má nějaký další zajímavý došlý dotaz?

Adam KEBRT, redaktor:
Ano, mám. Dovolím si citovat: "Dobrý den, šla jsem poprvé na urologii, lékař asi Ukrajinec mladinký, začínající sám se asi styděl, byla jsem jediný pacient, žádný fofr nebyl. On mumlal hlavou dolů, mluvil hodně změkčeně i to pardon. Pak řekl ať jdu na lehátko, ležela jsem několik metrů od něj, u mě sestřička, on mluvil zády ke mně, to jsem mu vůbec nerozuměla. Propadla jsem zcela psychicky, zbytečně mi nechal udělat zákrok cévkování, mohla jsem si dojít. No, díky za přečtení." Jméno nechce paní posluchačka zveřejnit.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
To chápu. Já si myslím, že mnoho žen má, ale i vlastně mužů má problémy, když jde o intimní věci toho člověka, ty nejintimnější úplně. Samozřejmě jako žena vím jaká ta situace je, když máme jít ke gynekologovi nebo když jdeme k urologovi, a tady to, co je nejdůležitější, je právě komunikace mezi lékařem a pacientem, protože to vlastně snižuje to naše napětí a ten náš stres a pomáhá nám, aby to vyšetření bylo takové, jaké by mělo být a aby jsme z něj neměli špatné zkušenosti a špatné vzpomínky. Protože jestliže to probíhá tak, jak popisovala pacientka, že se na nás lékař ani podívá, vůbec nám nic nevysvětlí a pak nám řekne vyskočte si na tu kozu nebo eventuálně tady na lůžko a hned začne vlastně nám zasahovat do naší nejintimnější zóny, tak je naprosto logické, že my se stáhneme, bude nám to nepříjemné a celé to vyšetření bude probíhat nejen nepříjemně, ale i daleko hůře v rámci té spolupráce, a to, co tedy by ten lékař měl udělat, tak měl by samozřejmě vysvětlit v čem to vyšetření spočívá a na začátku navázat kontakt, mluvit s ním vysvětlit i to, jestli to bude bolestivé nebo nebude bolestivé, co vlastně mě čeká a teprv potom, když se domluvím na tom postupu s tím člověk, tak teprv potom začít vyšetřovat. A takové vyšetření potom, i když je někdy nepříjemné, tak se dá přežít tak, aby člověk byl spokojený a věděl, že pro to své zdraví udělal maximum.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Děkuji vám za tuhle reakci. Je tu další telefonát, takže vítáme někoho z našich posluchačů. Dobrý den, zdravíme vás.

osoba:
Dobrý den, jsem na drátě?

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Ano, ano.

osoba:
Já vás poslouchám od začátku, původně jsem ani volat nechtěla až teď po tom telefonátu, kdy tam bylo řečeno, že už je tam ta posluchačka tady poměrně déle na světě, abych to řekla svými slovy, tak jsem si řekla tohle to něco podobného jsem zažila já. Já patřím mezi ty staré a zažila jsem taky něco podobného. Měli jsme výborného pana doktora, zemřel, dlouho se místo neobsazovalo až se nakonec obsadilo lékařkou a vždycky je člověk nervózní, když jdete někam poprvé, nicméně jsem k tomu byla donucená pro krutý bolesti zad, prostě šlo o blokaci. Takže jsem tu návštěvu podstoupila, připravila jsem se na ni pořádně, říkala jsem si i léky, který beru, nicméně když jsem vlezla do ordinace, paní doktorka koukala na obrazovku, to bych všechno brala. Začala se mě vyptávat, přestože měla moji, moje lejstra se všema potřebnejma údajema a prostě jak je člověk nervózní, tak prostě, když přišlo na medikaci, tak ten druhý lék ne a ne si vzpomenout, spletla jsem to dvakrát a teprve tehdy paní doktorka od monitoru zvedla oči a vyjela na mě, že už ztratila se mnou 5 minut, takže cože vlastně, jak to je s tou medikací. Já jsem zůstala jak opařená, protože dementní určitě nejsem, ale řekla jsem: "Paní doktorko, máte to tam lejstrech, ale nezlobte se, já si teď nevzpomenu." Rozklepala jsem se, normálně jsem se rozklepala, začalo mi být do breku, jakž, takž ta návštěva skončila, nepotěšila mě. A chci jenom říct za nás za starý, nikdo za to nemůže jak je tady dlouho, nikdo z nás, někdo míň, někdo víc, já sama mám syna na vozíčku, přála bych mu jen to nejlepší, ale takovýhle zacházení s pacientem, to bych si opravdu, já jsem byla profesně ve školství, takže tu komunikaci jsem podstupovala velice často dá se říct, každý den s rodiči, ale tohle to, takto někoho shodit, jako se to stalo mě, sestra se radši otočila zády, protože ...

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
My vám moc děkujeme, my vám moc děkujeme, necháme paní docentku reagovat. Děkujeme za tenhle telefonát, ačkoliv to nebylo určitě jednoduché pro vás se s námi s tímhle tím problémem svěřit.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Já si myslím, že to, co je úplně nejdůležitější, je asi lidská důstojnost a úcta k člověku. A já bych viděla, že právě to je na prvním místě v té komunikaci. A chápu, že lékaři nemají dostatek času, že mají plné ordinace, ale musí chápat i tu druhou stranu, že člověk je nejen starý, ale že může být ve stresu a že v takové situaci si málokdy vzpomene na věci, které jsou běžné, a právě proto, že tam je tlak na to, aby si vzpomněl, tak najednou neví přesně co a jak. Ale tím, že lékař signalizuje dostatek času, i když ho nemá, tak vlastně dává šanci tomu pacientovi na to, aby se rozpomněl a aby vlastně byla navázaná nějaká komunikace, protože tímto způsobem to nikam nepovede a člověk odtud odchází a je nespokojený.

Eva KLIČKOVÁ, moderátorka:
Říká paní docentka Laura Janáčková. My jsme tady dnes otevřeli téma komunikace ve zdravotnictví, ale je vidět, že to je téma opravdu obrovské, takže se k němu určitě v budoucnu ještě vrátíme. Děkuji Adamovi Kebrtovi, který pročítal naši e-mailovou schránku a samozřejmě moc děkuji za užitečné rady a odpovědi paní docentce Lauře Janáčkové.

Laura JANÁČKOVÁ, docentka klinické psychologie:
Na shledanou.

Adam KEBRT, redaktor:
Na slyšenou.