Jak můžeme udělat radost dětem s autismem?

ČRo Plus
-
Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Některé budovy se i tady u nás v Česku rozsvítí modře, podobně jako jinde ve světě. Třeba pražský Strahovský klášter. Důvodem je světový den porozumění autismu. Modrá barva symbolizuje komunikaci, tedy oblast, s níž mají lidé s autismem obvykle největší potíže. V Česku se každoročně narodí kolem pěti set dětí s poruchou autistického spektra. A žije tu kolem jednoho až dvou set tisíc lidí s touto poruchou. Ve studiu teď mám klinickou psycholožku Kateřinu Thorovou z Národního ústavu pro autismus. Vítejte, dobrý den.

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Dobré odpoledne. Děkuju za pozvání.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Víme, že diagnostika se zlepšuje a tím se zvyšuje i počet lidí s touto poruchou. Můžete nejdřív stručně říct, jak se to zjišťuje a v jakém věku dítěte obvykle přijdeme na to, že může trpět autismem?

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
No obvykle na to přicházíme pozdě. To znamená, že průměrný věk určení té diagnózy je kolem čtyř, pěti let. U těch dětí s mírnější podobou poruchy je to dokonce devět let. A u dívek je to ještě později, to znamená někdy třeba mezi patnáctým a dvacátým rokem. Máme i řadu dospělých a ten počet roste, u kterých zjišťujeme autismus až právě v dospělém věku, anebo právě v souvislosti s nějakou jinou psychiatrickou diagnózou.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Čím to tedy je, že vlastně přicházíme na to, že někdo trpí autismem tak pozdě? Je málo odborníků, kteří to poznají, nebo ty projevy jsou u dětí třeba mladšího věku méně patrné?

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
No záleží vlastně na tom typu autismu, ale diagnostika autismu je právě hodně obtížná a my na to potřebujeme čas. Čas jsou peníze, jo, takže diagnostika je finančně nákladná a těch lidí, kteří by byli schopni autismus diagnostikovat je právě žalostně málo. Takže v České republice pořád výrazným způsobem je autismus poddiagnostikován. Čím starší ty děti jsou, tím později jsou diagnostikovány. V současné době ministerstvo zdravotnictví vydalo pokyn, aby děti byly diagnostikovány už kolem osmnácti měsíců, čili prochází screeningovým vyšetřením. To je strašně dobře, problém je ale, že potom nevíme vlastně, kam je posílat a jakým způsobem s nima potom následně pracovat.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Víme, že děti s autismem mají potíže s vyjadřováním, ale také třeba se vztahy, nebo s představivostí. Když už tedy víme, že mají tuhle diagnozu, tak je potřeba nějak odlišovat pomoc těmto dětem, třeba pokud mají odlišné povahy, introverti, extroverti, nebo jak se to rozlišuje?

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Vždycky musíme pracovat vlastně s celým tím systémem. Je strašně důležitá práce s celou tou rodinou, podpořit nejenom teda to dítě a rozvíjet u něj ty schopnosti, ale pracovat i třeba právě s rodiči, s prarodiči... Každé to dítě je trošku jiné. Takže jsou děti nemluvící, u nich musíme pracovat s alternativní komunikací. A jsou děti, které mají výrazně dobré IQ, jednou můžou pracovat jako vědci, jako lékaři. Takže tam je třeba pracovat se sociální komunikací, s tím, aby se dobře začlenili mezi vrstevníky, aby vlastně navyšovaly ty sociální dovednosti. Pracovat i s jejich sebepojetím a sebe úctou, aby vlastně samy se nehroutily z té své jinakosti a potom je nevztáhly vlastně tyhle druhotné potíže dolů a oni byly schopni využít ten svůj talent, ten svůj potenciál.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Dobrá zpráva je, že třeba Einstein údajně byl autista. Ještě když se dostaneme tedy k té komunikaci s dětmi. Jakou komunikaci bychom měli volit, a teď uvažuju třeba spíš jako komunikaci by měli volit učitelé ve škole, aby školákovi s autismem neublížili?

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
No to je poměrně těžká otázka, protože je to hodně individuální, a právě to se odvíjí hodně od sociálně-komunikačních typů těch dětí. Některé ty děti jsou sociálně hodně stažené, právě takové introvertní, takže tam zase potřebuju víc povzbuzení toho sociálního. Jiné děti jsou zase komunikačně velmi aktivní, ale nedokážou rozeznat tu hranici, v podstatě obtěžují to okolí. Takže tam je zase zapotřebí nastavit víc hranice. Některé děti nevhodným způsobem navazujou komunikaci, může to být třeba i formou agresivity, nebo nevhodného fyzického kontaktu. Takže je zapotřebí hodně těm dětem vysvětlovat ty situace, pracovat prostě s nimi na těch konkrétních situacích, v čem ty děli selhávají. A zase naopak vlastně opřít se i o ty jejich silné stránky.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Ale vysvětlovat i jejich spolužákům, předpokládám, ne, aby poznali, že ten jejich kamarád je třeba trochu jiný.

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
To je právě ta práce s tím systémem, jak jsem zmiňovala, prostě nikdy nepomůže pracovat jenom s tím dítětem, nebo jenom se školou, jenom s učitelem, ale patří do toho i ředitel té školy, i samozřejmě spolužáci.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
No a pokud jde o komunikaci s dospělými. Zase, co bychom měli vědět, když se pravidelně třeba setkáváme s někým s autismem, abychom jako mu vyšli vstříc, dokázali dobře komunikovat?

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Já si myslím, že se musíme naučit vnímat toho člověka individuálně. To znamená, jaké on nám dává signály k tomu. Snažit se ho akceptovat takový, jaký je. V případě, že s něčím nejsme spokojeni, tak mu to třeba naznačit, ale i vysvětlit, jo? Protože to selhávání často není z toho, že by ten člověk chtěl se chovat nevhodně, nebo chtěl by být zlý, ale proto, že neví, jakým způsobem se chovat. Každý takový návod jako přesně jakým způsobem komunikovat s člověkem s autismem má vždycky svoje výjimky, má vždycky svoje ohraničení. Takže skutečně musíme reagovat empaticky a citlivě.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Ve studiu Českého rozhlasu Plus byla klinická psycholožka Kateřina Thorová z Národního ústavu pro autismus. Děkuji, že jste tu byla osobně.

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Děkuju taky. Děkuju za možnost, že jsem mohla tady přispět. Jenom malinká věc, kterou bych potřebovala říct.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
Jednou větou, prosím.

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Nejsem vlastně podle současné legislativy klinická psycholožka. Je to obrovská vlastně, obrovský problém, který v současné době tady je. Já mám doktorát z klinické psychologie, ale nepracuju ve zdravotnictví, takže nemůžu o sobě říkat, že jsem klinický psycholog.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka:
V každém případě děkujeme, že jste přišla. Na shledanou.

Kateřina THOROVÁ, klinická psycholožka:
Děkuju, na shledanou.