Jak se bude vyvíjet délka dožití v české společnosti

ČRo Dvojka
-
Jan BUMBA, moderátor:
Před 95 lety byla prvně uvedena hra Věc Makropulos. Karel Čapek si v ní, jak známo, hraje s tématem dlouhověkosti a prodlužování života. Ač byl sám velký vizionář, asi by byl překvapen tím, jak naléhavě se otázka prodlužování života týká dnešní doby. Délka dožití se zvyšuje, zároveň se rodí málo dětí a společnost stárne. Co budeme dělat, až velkou část naší společnosti budou tvořit šedesáti, osmdesáti a třeba i pětadevadesátiletí lidé? Dobrý poslech přeje Jan Bumba. A naším hostem je Eva Topinková, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dobrý den, paní profesorko.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Dobrý den.

Jan BUMBA, moderátor:
V dohledné době tedy asi nebudeme mít mnoho třistaletých spoluobčanů, jako byla Emilie Marty neboli Makropulos. Ale jak se bude vyvíjet délka dožití v naší společnosti?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
No, u nás délka dožití začla od těch sedmdesátých nebo osmdesátých let minulého století stoupat, protože předtím docela stagnovala. A zůstali jsme za tou západní Evropou minimálně o pět až šest let. A tam se ale také prodlužuje. Takže my zůstáváme stále minimálně tři, čtyři i pět let za některými zeměmi. V současné době u žen je střední délka života, to je očekávaná délka života při narozeného tedy dítěte ženy nebo muže, kolem 82 let, u mužů je to kolem 76 let, ale prodlužuje se celkově v Evropě přibližně o tři měsíce každý rok. Takže ten, když se podíváme na ty grafy, tak tam skutečně lezeme stále nahoru. Ale ukazuje se, že některé země ani v Evropě nejsou úplně stejně "staré", takže například dlouho bylo jednou z nejstarších zemí Japonsko, ale v letošním roce nebo v loňském roce podle demografických statistik ho překonala Korea, kde poprvé v historii lidstva se korejské ženy Jižní Koreje mají šanci dožít 90 let. A to už je hodně vysoký věk. Takže tam už začíná, možná začínají ty otázky o prodlužování života, a to nejenom tou běžnou demografickou jaksi cestou, ale i manipulacemi s vlastním procesem stárnutí.

Jan BUMBA, moderátor:
Z pohledu lékařky, kde je vlastně hranice lidského života? Kam se dá posunovat?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Tak odhadovaná hranice délky života u člověka jako živočišného druhu je někde kolem 120 let. Někteří velmi optimističtí fyziologové nebo biogerentologové ji odhadují až na 140 let, ale je to taková délka života, která je asi, kterou je možná možné dosáhnout, ale jenom za předpokladu, řekněme, že člověk žije v optimálním prostředí...

Jan BUMBA, moderátor:
Což nikdy nebude.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Má optimální genetiku, a to prostředí, a to samozřejmě nikdy není. Čili proto zatím většina lidí té délky nedosahuje. A otázka je, jestli když bychom vymýtili všechny nemoci, na které se hodně umírá, jak to stáří bude vypadat? Tam je historicky jsme vymýtili nejdřív infekční onemocnění. Na ty se umíralo rychle a poměrně krátce. Ovšem bohužel hodně v mladém věku. Potom es dostaly na přetřes kardiovaskulární onemocnění a tam se nám teď se zlepšenou léčbou hypertenze, s řadou jaksi ovlivnění těch rizikových faktorů vysokých krevních tuků, diabetu a dalších a zejména koronárních intervencí daří tedy ovlivnit a snížit a skutečně jsme úmrtnost snížili, tak najednou je před námi strašák onkologických onemocnění a strašák neurodegenerativních onemocnění. A na tato onemocnění se umírá daleko déle a, řekla bych, daleko obtížněji, než vlastně se umíralo na tu náhlou smrt třeba na infarkt myokardu.

Jan BUMBA, moderátor:
Je základním cílem lékařské vědy posunovat délku dožití?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Tak základním asi principem je nonmaleficence, čili neškodit, nedělat žádné ale a beneficence, čili maximální profit, to je etický profit, maximální profit pro toho pacienta. A pro některé lidi může být samozřejmě prioritou délka toho života, pro některé je prioritou kvalita života. Takže vám někdo řekne, kdybych já na tom byl takto, už bych tady nechtěl být. Když pak na tom takto je, tak tu možná ještě chce být. To je jiná otázka. Ale a to už jsme, to už se pohybujeme potom v té oblasti třeba paliativní medicíny a paliativních problémů.

Jan BUMBA, moderátor:
A to, pardon, že vám do toho skáču, to popisujete pohled toho pacienta a zajímá mě pohled lékaře, jestli třeba pro lékaře nastává v určitém věku pacienta to dilema, jestli ještě léčit nebo jestli prostě záchrana života je takový imperativ, že se vždycky nasazuje veškerá dostupná léčba.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Ano, já jenom bych se vrátila. Britská geriatrická společnost již v polovině minulého století říkala, přidat léta životu a ne život a přidat tedy život létům, nikoli léta životu. To znamená nepřidávat zbytečně léta, která by byla ve velmi špatné kvalitě, ale přidat kvalitu do toho staršího života ve vyšším věku, a to si myslím, že by mělo být, a je do jisté míry i motto současné medicíny, ať už je to specializovaný obor geriatrie nebo gerontologie, ale prakticky ve všech ostatních oborech. Některé obory jsou agresivnější a přidávají jaksi více...

Jan BUMBA, moderátor:
Agresivnější v jakém, v jakém směru?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
...více let za cenu, řekněme, větších heroických výkonů, které ne vždycky mohou dopadnout co nejlépe. Jiné obory jsou víceméně třeba více konzervativní. Ale v každém případě už se ta kvalita zůstává jedním z hlavních cílů a ta kvalita života dokonce se dá měřit, jsou na to nejrůznější nástroje, které tu kvalitu života měří. A vždycky je to o tom rozhovoru s pacientem. Vy jste řekl, to záleží na, že hovořím o tom pacientovi. Dnešní medicína je založená na sdílených rozhodnutích. A nikdy to nesmí být jenom rozhodnutí lékaře. Čili medicína jako taková přidává léta, snaží se přidávat léta kvalitní, ale ne vždy se jí to podaří.

Jan BUMBA, moderátor:
Když se ještě zeptám přímo na váš obor a vaši specializaci. V čem spočívají specifika geriatrické léčby nebo péče? Ani nevím, jestli je lepší říkat léčba nebo péče. V čem je třeba medicína pro lidi nad 65 jiná než medicína pro mladší ročníky?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Já bych jenom se vrátila léčba a péče. Je to z anglického, o tom se hodně hovořilo koncem minulého století, cure vyléčení a care pečovat. A to care je spíše, řekněme, oblast ošetřovatelská a péče o osoby, které, řekněme, ztrácejí soběstačnost ať už z důvodů třeba poznávacích funkcí, pacienti s demencí nebo soběstačnost z důvodu mozkové příhody třeba nebo podobně. Kdežto ta, to je tedy ta péče, to jsou pacienti, kteří potřebují dlouhodobé pečování někoho, aby byli schopni samostatně existovat. A cure je tedy vyléčení. Ale my také máme léčení. A v určitém okamžiku v geriatrii vlastně používáme nebo se uplatňují všechny tyhle ty principy, čili jsou nemoci, které i ve vysokém věku dokážeme vyléčit. Někdo dostane zápal plic, a toho vyléčit dokážeme, ale současně má k tomu diabetes a ten nedokážeme vyléčit, ale léčíme ho. A teď je otázka, do jaké míry, jestli ho léčíme tak, aby byl co nejvíce diabetes kompenzovaný, dosahoval co nejvyšších a nejlepších, ne nejvyšších, ale nejlepších hodnot hladin krevního cukru, krevních tuků a tak dále, ale za cenu například vysokého rizika náhlých poklesů krevního cukru i třeba s rizikem bezvědomí, které může mít řadu negativních důsledků, když ten člověk, pokud je mu 85 let, má před sebou jenom dva roky života a tato preventivní léčba diabetu zabrání komplikacím za deset let.

Jan BUMBA, moderátor:
Hostem dnešního Interview je profesorka Eva Topinková, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dá se říci, jak bychom se měli připravit na to, že je pravděpodobné, že budeme žít déle než naši rodiče a prarodiče? Můžu se já jako člověk nějak dobře připravit na stáří?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Ano, my jsme už vlastně od šedesátých let, já už leccos pamatuji, takže měli, tehdy existoval v rámci ministerstva práce a sociálních věcí program přípravy na stáří. A to jsme se tomu smávali a smáli. Řada lidí teď říká, já se svého stáří nedožiji, ale není to pravda. Čili do určité míry bychom v pokračujícím jaksi životě měli na to stáří myslet ať už na jeho ekonomické zajištění, nechci tady obhajovat penzijní spoření a připojištění, ale nějakou formou prostě určité finanční rezervy na to stáří. Za druhé měli bychom myslet na své zdraví, čili starat se o své zdraví, využívat všech možných preventivních opatření, snažit se, pokud nějaké nemoci máme, aby se udržely co nejdéle, řekněme, na uzdě, by se dalo říct. No, a potom nesmíme zapomínat na naše pracovní a další životní podmínky. Čili je k diskusi, jak dlouho máme pracovat, v jakém povolání a jestli máme pracovat ještě přes takzvaný důchodový věk, anebo jestli jsme ještě schopni pracovat až do důchodového věku. A pak je to otázka určitého prostředí bytu, takže není vhodné, aby někdo, komu se blíží 75 nebo 80 let, bydlel v bytě, kde musí jít do ložnice do druhého nebo třetího patra. Čili musíme myslet i na takovéto, řekněme, bezbariérovější bydlení. A hlavně musíme myslet na naše sociální kontakty, mí skupinu přátel, mít někoho, kdo nám může pomoci, a to nejenom fyzicky, ale i slovem a mí tedy pro koho žít.

Jan BUMBA, moderátor:
Co se týká té práce. Já znám lidi, kteří říkají, že chtějí pracovat prostě, dokud to půjde. A naopak. Znám takové, kteří říkají, jak si užívají toho, že už v důchodu nikam nemusí. Takže existuje nějaká univerzální rada nebo univerzální recept, jestli je tedy lepší pracovat, dokud to jde, anebo naopak si "užívat" volného času, že nemusím vstávat, nemusím se s nikým dohadovat v zaměstnání a tak dál?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Tak lidé jsou různí a různé jsou i jejich potřeby. Takže jsou lidé, kteří prostě žijí život jinak než jiní. To znamená, je tam velká variabilita. Také v rámci té staré populace je velká heterogenita třeba ve zdravotním stavu. Někdo je v 60 úplně fit, někdo je ještě v 80 úplně fit, zatímco jiný už v 60 fit není nebo v 65. Čili to je třeba brát v úvahu. Ale vy jste spíš hovořil o těch, řekněme, psychologických faktorech. Tam je otázka, obecně se doporučuje, aby i po odchodu do důchodu zůstala v životě určitá pravidelnost, řád a rytmus, aby se střídaly tedy jaksi nějaké povinnosti. A pokud řada žen ve věku babičkovském nebo pečovatelském o své rodiče nahradí práci v zaměstnání určitou aktivitou, tak je to zcela legitimní a v podstatě lze s tím velice souhlasit. Jinak je řada lidí, kteří byli odejiti do důchodu, kteří potom vnímají tuhle skutečnosti velice negativně a odráží, je to pro ně velký stres, chronický stres a sociologové hovořili dokonce o smrti z penzionování, takže i to se stává tam u lidí, kteří se nedokáží adaptovat. Dokonce se rozdělují určité skupiny, jakým způsobem se lidé na odchod do důchodu adaptují. Čili podle toho, do které relativně skupiny bychom patřili, bychom si měli říct, co chceme, abychom měli život šťastný. Čili šťas..., abychom byli šťastní a o tom si rozhodujeme sami.

Jan BUMBA, moderátor:
Je na tom procesu stárnutí obtížnější ta fyzická část, že prostě člověk je limitován v nějakém ohledu, určitě neběhá tak rychle, jako když byl mladý, nebo je těžší se s tím vyrovnat psychicky?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Zase asi záleží hodně na osobnosti. Já si myslím, že nejzávažnější je ta fyzická nezdatnost a nemocnost. To jsou takové velké faktory, které se tady objevují. A pak je to také taková ta sociální izolace nebo osamělost, a to může být i osamělost mezi lidmi, viz ten současný pomozte osamělým lidem v domovech pro seniory, kteří tam žijí mezi třeba stovkou dalších lidí.

Jan BUMBA, moderátor:
Dnešní doba vlastně nahrává hodně takovému individualismu, možná i egoismu, hodně lidí zaměňuje slova peníze a úspěch. Je takováto společenská atmosféra vysloveně na překážku tomu, aby se vytvářely ty fungující sociální vazby? Vy jste mluvila o tom, jak je to důležité mít nějaký kolektiv, nějaké sociální vazby. Je ta dnešní doba obtížnější v tomto ohledu?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
No, v dnešní době nebo posledních, řekněme, třiceti letech, bych řekla, že je takový zvyšující se tlak na výkon, a to na výkon jaksi v zaměstnání především. A pokud už nestačíte nebo nejste dostatečně výkonný, pak jste takzvaně odhozen, protože přicházejí mladší a výkonnější. My málokde umíme vytvořit takové týmy, které jsou, řekněme, svým složením v různých věkových kategorií, protože takové týmy se ukazuje podle psychologů, že pracují a řeší ty problémy, které přicházejí daleko lépe.

Jan BUMBA, moderátor:
Ony jsou nejvýkonnější podle různých průzkumů.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Než jenom, ano, ano, než jenom týmy složené ze samých mladíků, anebo také ze samých starců. Čili to je asi otázka, kterou my neumíme. A na dnešní starší zaměstnané vlastně osoby je daleko větší, bych řekla, tlak dostát tomu tempu a přizpůsobit se řadě třeba technických novinek.

Jan BUMBA, moderátor:
No, a ten, já jsem měl na mysli ještě kromě toho, o čem jsme teď hovořili, to, že třeba ten tlak na ten výkon a takový ten možná i jaksi sobecký životní styl, jestli to narušuje ony sociální vazby, které by člověk měl mít i v tom seniorském věku, aby si zachoval třeba pocit štěstí nebo důležitosti, náležitosti k nějaké skupině.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Víte, jsou společnosti, kde třeba ty vazby jsou z našeho pohledu českého třeba formální, I love tatínku, zavolám ti jednou za rok. A u nás asi by se čekalo, že ty vazby budou srdečnější, že budou intimnější, že budou jaksi bližší, blíže si ti lidé. A taky proto, že se třeba u nás tak často nestěhuje za prací. A ale bohužel je trendem prakticky v celé Evropě, že jednak teda přibývá těch osamělých domácností jednočlenných starších osob, ale i singles vlastně i osob v mladém věku, a tak velká část těch starých lidí vlastně nikoho nemá v té věkové skupiny dětí nebo někoho, kdo by jako jim tu pomoc mohl poskytnout. A obecně ta soudržnost těch rodin samozřejmě jaksi se trošičku snižuje. To je nepochybné.

Jan BUMBA, moderátor:
Naším dnešním hostem je lékařka, odbornice na geriatrii Eva Topinková. Když zůstaneme u tématu soužití různých generací nebo rodinné soudržnosti, myslíte, že se může někdy obnovit třeba tradice takových těch vejminků, kdy starší generace žila v blízkosti té mladé rodiny. Byl to dobrý model?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Tak pokud jsme četli řadu těch beletrie z minulého nebo dokonce předminulého století, tak tam ti lidé odcházeli na vejminek, ale bylo jim mladému sedlákovi, který si vzal osmnáctiletou dívku, bylo kolem 25 až 30, to znamená, těm vejminkářům bylo kolem čtyřiceti a jejich život nebyl vždycky úplně jednoduchý a bez problémů. Čili vejminky sice byly, ale my se díváme na ně na Staré bělidlo, ale asi ani na tom Starém bělidle to nebylo tak idylické, jak vlastně to zachycuje...

Jan BUMBA, moderátor:
To já jsem samozřejmě dalek tomu, abych to nějak idealizoval. Ale když teď, kdy tady...

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Ano. To, jestli to je výhodné, je to, je to, do jisté míry to výhodné je, je výhodná geografická blízkost a vy možná se bychom chtěli dostat k tomu, jestli ty rodiny ještě pečují o toho člověka, který to potřebuje, a to ať je jakéhokoliv věku, o děti se pečuje běžně a běžněji, řekněme, tam že by děti byly dávány do ústavní péče v případě postižení, to už musí být skutečně velmi těžké postižení. U těch starších lidí, když se dostáváme k té pomoci, kterou jim rodina nebo nejbližší okolí poskytuje, tak se ukazuje, že přestože my furt tvrdíme, že jim nikdo nic nepomáhá a že se to zhoršuje, takže naopak asi 80 procent veškeré péče, kterou ti starší lidé, kteří ji potřebují, mají a žijí ještě doma, takže jim poskytuje teda ta nejbližší rodina. A to je poměrně vysoké číslo, čili není to asi tak špatné, jak bychom, jak by se nám mohlo zdát. Horší je to trošku ve větších městech, kde ani ty byty jaksi možného soužití, tam to soužití není možné, to sestěhování mnohdy je řešením, protože samozřejmě pokud žena pracuje, většinou pečuje žena, pokud už je potřeba více péče, tak pokud je jí padesát nebo šedesát, tak ještě pořád není v penzi. Té mamince už je 85 nebo tatínkovi nebo i více, čili tam už ona těsně před důchodem asi těžko bude zůstávat doma, i když by mohla mít jaksi započítáno toto do důchodu, protože to už musí být nějaká skutečně velká motivace, proč nebo altruistický přístup k tomu, že obětuju svoje peníze nebo svůj život pro někoho blízkého.

Jan BUMBA, moderátor:
Takže co se týká té otázky vůbec jaksi schopnosti a umění spolu žít, spolu nažívat mezi různými generacemi, tak vaše zkušenosti ukazují, že to nemusí být tak špatné, jak se, jak se traduje?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Ta takhle, jak nám ukazuje třeba nebo jaký ten mediální obraz je těch ubohých seniorů, kteří nikoho nemají, o které nikdo nepečuje. Samozřejmě ti, kteří žijí sami a nikoho nemají, tak tam ten problém je, protože dobrovolnictví, anebo i ta sousedská pomoc ty fungují daleko méně. Ale tam je strašně důležité, jak mnoho té pomoci ten senior, v tomto případě když mluvíme o starých lidech, jak moc ji potřebuje. Protože není jistě problém jednou za týden nakoupit nebo i dvakrát týdně, není problém už prostě tam zajet nebo uklidit, navařit a přivést jednou za týden nebo dvakrát. Ale v okamžiku, kdy ta pomoc začíná se týkat už osobní hygieny, kdy je ten pacient odkázaný na pomoc i třeba v nočních hodinách, tak tam už začíná být velký problém, pokud vůbec přestává chodit, pokud je inkontinentní nebo utíká, je dementní a má prostě noční neklidy a tak dále, tam už je to strašně obtížné. A tam už to skutečně přesahuje ty možnosti běžné rodiny tu péči poskytnout, protože 24 hodin denně není možné tu péči poskytovat. I takové rodiny jsou. Ale je jich velmi málo a je potřeba jim jaksi více pomáhat, aby to mohly vydržet co nejdýl.

Jan BUMBA, moderátor:
A to je věc, na kterou se právě chci zeptat, více pomáhat, protože může často dojít k tomu, že v určitém věku ta rodina prostě nezvládne tu péči, i když by stokrát chtěla. Jak jsme na to jako společnost zase připraveni, protože pokud ten demografický trend je takový, jak jsme ho popisovali na začátku, je dost pravděpodobné, že těch už opravdu velmi starých lidí třeba nad 80, kteří budou trpět těmi věcmi, které jste popisovala, bude větší množství. Jsme na to připraveni?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Myslím si, že na to připraveni nejsme. My nejsme dokonce připraveni ani na to pečovat o ty dvě nebo procenta nebo šest procent těch lidí, kteří jsou závislejší v populaci nebo deset, staré tedy populaci, protože ty služby nefungují úplně. Máme v současnosti zdravotní a sociální pomoc, pomocné služby a každé nabízejí jenom určité spektrum služeb. Čili tak aby fungovalo komunitní péče na úrovni, řekněme, těch menších komunit, to znamená na úrovni vesnic nebo třeba městských částí, aby pokryly veškeré spektrum péče, to určitě nemáme. Péče domácí, to znamená domácí sesterská či ošetřovatelské péče nebo pečovatelská služba pracovníků v přímé péče, tak ty dokáží zajišťovat jenom určitý časový limit, ba dokonce i zdravotní pojišŤovny platí péči jen do určitého limitu. Teď se hodně hovořilo i o té paliativní péči, čili i tam je to limitováno. A tam třeba se předpokládá, že poskytuje se paliativní péče, ale za předpokladu, že ten člověk má rodinu. Zatímco třeba jiné homecarové služby tam rodina jaksi nemusí nebo není nutně předpokladem poskytování. Čili co se ukazuje, že Česká republika není těmito službami vybavena nebo neexistují nebo nejsou dostupné. Je jich dostupnost není prakticky po celém území. Čili tam jsou velké geografické rozdíly a samozřejmě také druhá věc je, že ti pacienti nebo ti, řekněme, klienti v tomto případě sociálních služeb musí s tou službou souhlasit.

Jan BUMBA, moderátor:
Dá se říci, jestli poroste spíše význam těch sociálních služeb organizovaných státem, městem, krajem nevím kým nebo charitou třeba, anebo jestli poroste role rodiny při péči o staré lidi?

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Já se domnívám, že budeme si muset jaksi přiznat a zvyknout, že to nevyřeší jenom tedy, že to bez rodin nevyřešíme. A ty rodiny nějakým způsobem budeme muset podpořit. Něco už jaksi funguje příspěvky na péči, to sice dostává ten klient, ale většině, většinou to poskytuje té pečující rodiny, ale je celá řada a celá jaksi spektrum forem pomoci právě pro tyto rodiny, ale tam jde nejenom o to spektrum pomoci pro rodiny, ale i spektrum péče a služeb, které mohou být variabilní, protože ta výše té pomoci se mění.

Jan BUMBA, moderátor:
Eva Topinková, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, byla naším dnešním hostem. Já vám děkuji za rozhovor, děkuji, že jste přišla. Na shledanou.

prof. Eva TOPINKOVÁ, přednostka geriatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze:
Děkuju.