Jak to vidí Patrik Procházka, psycholog

ČRo Dvojka
-
Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Krásné nedělní ráno, máme tady další prázdninovou neděli. Máme tady nedělní Jak to vidí a přede mnou velmi zajímavý člověk, Patrik Procházka, psycholog, podnikatel a musím prozradit jednu věc, že nejsme tady jen my dva, protože tady ve studiu pod stolem leží Theo, jinak Theodor. Theo, mohl by ses představit, ale on asi nezaštěká. Pro vysvětlení, jedná se o asistenčního psa. Takže hezké dobré ráno, Patriku.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Krásné ráno, zdravím.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ahoj, můžeme si tykat?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Určitě a děkuji za pozvání.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já musím říct, že já jsem ve svém pořadu televizním Uchem jehly měl Laďu Angeloviče. Znáš dobře, to je z The Tap Tap, a on říkal, že vaše osudy jsou podobné. Ty jsi, nechci říct na vozíku, to nemáš rád.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Mám vlastní židli.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ano, ty máš vlastní židli, cestuješ po světě se svojí židlí a on říká, že všichni jakoby těm, co tu vlastní židli mají, a pohybují se po světě na té vlastní židli, tak mají tendenci hned jim tykat.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Ano, to se stává. On se mi minule smál, on mě pozval na svůj koncert a já jsem tam říkal pár slov ohledně spolupráce a on říkal, že mám vtipné příjmení, že se jmenuju Procházka. Takže k té vlastní židli to příjmení je vtipné.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
My se dostaneme ke tvému zase když to jsou takové věci, které máme zafixované. Já bych chtěl říct handicapu nebo postižení, já jsem četl v jednom rozhovoru, říkal si, že nejsi postižený, jsi výjimečný. Řekni mi, jak se to stalo, že jsi skončil na této židli?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Denně se mě to ptá několik lidí, teď jsem rovna jel do rádia a pán se mi na to ptal: Jako co se vám stalo a jak se vám to stalo. A já říká, že se nic nestalo a já jsem se prostě jenom narodil jako každej a jsem línej chodit.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Neštvou tě už?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Ne, ne, mě to naopak baví, protože oni čekají nějakou tragédii, protože on mi říkal: Já myslel, že jste třeba ochrnul nebo že jste měl nějakou virózu. Já říkám: Ne, ne.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Skočil do vody o prázdninách.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Nějaké příhody. A já říkám: Ne, já jsem jenom línej chodit.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
To je hezké. Musím říct, Patriku, že my zas se tak dlouho neznáme. Ale tys mě ohromil prostě svým přístupem k životu a hlavně tím, že pořád si ze všeho děláš legraci, pořád si děláš srandu a to co se mi také líbí, že si říkal, že se rád bavíš. Ale nebylo to tak vždycky. Kdy přišel takový ten zlom?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Mně k tomu pomohlo hlavně studium v zahraničí, vlastně ta zkušenost, protože zatímco tady mě brali jako něco, co se nemělo stát, tak vlastně v Americe mě brali jako inspiraci, že ať se stane cokoliv, tak se to dá zvládnout a dá se žít úžasný, krásný a nevím jak plnohodnotný třeba život. Takže to, že jsem mohl odcestovat, dostal to stipendium, odcestoval do Států, byla právě ta příležitost toho, že najednou jsem pochopil, že ten život se dá žít jinak a dá se ten život užívat, protože tady tě ty lidi odrazují, říkají ti: Tohle to nemůžeš dělat, tohle to nesmíš a je to blbý, že jsi takhle jaký jseš. Takže já jsem tady studoval na jedné škole na internátu, kde byla výuka v angličtině a to byl ten startovní můstek, kterému jsem potom mohl jet do zahraničí a dostat to stipendium a uspět.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ale vím, že přeci jen když ti bylo třináct let, tak jsi měl trošku jiné úmysly.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Jasně. Ale já jsem pochopil, že při mém štěstí, kdybych třeba skočil z okna a napsal dopis, že není fajn se k lidem chovat jako k postiženým, takže vlastně při mém štěstí by třeba ten dopis ani nenašli, že by někam se ztratil a není jistý, že by to vůbec někomu pomohlo a že takhle se tomu mohu věnovat aktivně a můžu těm lidem pomáhat, aby vlastně se naučili ten život vnímat trochu jinak.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ty jsi neskutečný cestovatel, protože já jsem také někde zjistil, že kolik hodin jsi strávil v letadle, procestoval jsi spoustu zemí. Řekni mi, jak tě to napadlo jít takhle do světa, protože ty jsi takový, teď mi vypadalo to slovíčko, takový kosmopolita, ano, to jsem chtěl říct. To bych já neměl odvahu.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Když jsem byl hodně mladší, tak my lidi vyčítali nebo smáli se mi, že jsem naivní sluníčko, který si lítá v oblacích. A takže jeden z těch impulsů byl, že jsem jim chtěl dokázat, že se v těch oblacích opravdu lítám, že mě to opravdu baví, takže proto jsem hodně lítal, ale bylo to také proto, že my lidi říkali: Ne, ty dokud nebudeš chodit, tak ty nebudeš cestovat a nebudeš si plnit sny a nebudeš prostě dělat nic a nikdo tě nebude chtít a všichni tě budou považovat za postiženýho. A já jsem si říkal, nebo pochopil jsem, že to tak být nemusí, že to je prostě jen nějaký stereotyp, který oni si myslí, že takhle je, ale není to pravda.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
A nemyslíš si, že ty lidi, kteří jsou na tom vozíku a tak dále, že přispívají k tomu takovému obecnému mínění, že lidi s handicapem jsou ti, které bychom měli litovat?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Tak ono jde o to, že my jím říkáme, že mají ten handicap, to znamená, když se vlastně někomu něco stane, tak v podstatě my je naučíme tu myšlenku, že mají nějaké znevýhodnění, že jsou vlastně něčím postižení, že dostali nějaký postih.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Jistě, to postižení, ano, jsi stíhaný člověk.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Ano a oni mi říkali, že to je buď osudem nebo Bohem a vždycky říkal, že vlastně jako nemyslím si, že Bůh mě chtěl něčím postihnout, takže.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já ještě musím říct, že ano, ty se pořád směješ. Já jsem tě jinak ještě neviděl, když někdo má tak krásné bílé zuby, tak se mu to dobře směje.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Ono i bez zubů se dá dobře smát. Nejde o zuby, aby se smál. Jde o to, že ten úsměv je obecně atraktivnější pro okolí.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já si také myslím, že tím úsměvem tak jako ovlivňujeme to naše nitro, to znamená ano, něco vychází z mého nitra, projevuje se to na naší tváři, ale myslím si, že i tím vnějším projevem můžeme ovlivňovat naše nitro a způsobit to, že se začne smát i to naše srdíčko.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
To je to hlavní. Úsměv není tolik o tom, že by vyjadřoval naše nitro, ale naopak ovlivňuje to naše nitro a v podstatě ovlivňuje i tu naší sociální interakce. Já dám příklad, vlastně který s oblibou říkám a když za mnou přijde člověk a ptal se mě jako: Patriku prosím, poraďte mi, co mám dělat, mě nikdo nechce. A já říkám: No, tak se na sebe podívejte. Když se budete mračit, tak vám nikdo neřekne, ty se tak krásně mračíš, to je úžasný, to je tak dobrý, to mě tak inspiruje. Musím strávit s tebou víc času. Takže v podstatě to, co že my se mračíme, tak odrazuje to okolí k tomu se s námi vůbec bavit. Protože když nám by třeba nebylo nejlíp, tak si nebudeme hledat lidi, který nás budou ještě táhnout víc dolu, ale naopak kolem sebe budeme chtít mít lidi, kteří nás podpoří a vytáhnou nás zpátky do té dobré nálady.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já se ještě vracím k tý myšlence, která tady v úvodu toho našeho povídání zazněla. To znamená, jestli za to ty lidi si nějakým handicapem, omlouvám se ti, že to pořád používám.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
S výjimečností. Něčím výjimeční.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
S výjimečností. Ano, kteří jsou něčím výjimeční, přesně tak, jak jsi ty v něčem výjimečný. Takže jsem se ptal, jestli to není chyba zrovna těch výjimečných lidí, jestli by se oni neměli změnit anebo je to problém té výjimečné většiny, abych tak řekl. Kde vidíš problém, kdo by na sobě měl víc zapracovat.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Ani já v tom nevidím tolik problém jako obrovskou výzvu. Výzvu pro tu skupinu těch lidí, kteří mají nějakou výjimečnost, aby pochopili, že ji mají, že jsou výjimeční a výzvu toho okolí, aby pochopili, že ti lidé mají tu výjimečnost, že jsou něčím výjimeční. Protože v případě, že ty si řekneš: Dobře, ten člověk je postižený nebo handicapovaný, tak v tom tu výjimečnost nehledáš. Nehledáš v tom nic, co by tě mohlo nějakým způsobem doplnit nebo co by ti mohlo pomoci nějak tě inspirovat v postižení, ve znevýhodnění, nevidíš žádnou inspiraci. Takže tam jde o to úplně přehodit ten rámec na to, abychom pochopili, že bez ohledu na to, jestli máme židli nebo vidíme jinak nebo slyšíme jinak, chodíme jinak, to už je jedno, čím jsme jiní, takže se můžeme navzájem nějakým způsobem doplňovat a pomáhat si. To není o tom, že někdo by byl prostě tady invalidní, to je další pojem invalidní člověk, neplatný člověk, tak to není o tom, že někdo by byl platný a někdo by byl neplatný, každý jsme tady platnej.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Patrik Procházka tady ve studiu přede mnou, tady se pořád na mě usmívá. Ale jsi pro mě taková určití obrovská škola života. Protože ty mě učíš dívat se na některé věci úplně jiným pohledem. Zeptám se tě, máš tu zkušenost, studoval jsi na slunné Floridě ve Spojených státech. Hodně jsi toho procestoval, máš přátele v Dubaji a tak dále. Je jiný přístup lidí k těm lidem, řekl bych, k těm výjimečným lidem, k těm jaký jsi ty tam venku a tady v Česku nebo nad čím bychom ještě měli zapracovat?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Rozhodně. Já to řeknu tak jak mi to v té hlavně teď vyplynulo. Tady chybí to, že lidi neumí a nedokážou prostě vnímat věci tak jak jsou. Já jsem to poznal u těch rodičů hodně, když je to takový syndrom mrtvého dítěte, to jsem vlastně měl já u těch rodičů, že oni vždycky když mě neviděli, tak měli pocit, že někde běhám. Ono všechno bylo super, akorát jsem nikde neběhal, ale pořád to bylo super. A v podstatě ty lidi často žijou v různých iluzích a já pak říkám, hodně iluze i štěstí. Říkám štěstí není, že všechno srandaří a všechno je úžasné, štěstí je, že se nám nedaří a nevzdáváme to, to je obrovské štěstí. Takže vlastně ano, máme různé iluze, který vlastně vnímáme a ovlivňují nás v tom životě, protože máme pocit, že bez nich, bez jejich naplnění ten život není takový, jaký by měl být. A když jsem nad tím přemýšlel, tak často lidí mají pocit, že život je něčemu podmíněný. Že šťastný krásný život má nějakou podmínku. Ale ta jediná podmínka je ten život sám. A nad ním už nic není. Ta podmínka je ten život a s tím, že žijeme, se nese to, že můžeme být šťastní, můžeme cestovat. Ale nad tím životem už nic není, že jako nad tím životem by bylo nesmíš mít židli, nebo musí se ti dařit v práci, nebo musíš mít zdravý děti. A už vůbec i ta iluze toho zdraví, já nevím, nebo často přemýšlím nad tím, že lidi vlastně nechápu, co to to zdraví ve výsledku znamená. Často lidi mají pocit, že to že mám židli znamená, že nejsem zdravý. Vždycky říkám já jsem zdravý, mně nic není.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ty jsi někde napsal: Mám sice o něco těžší život, ale já to beru tak, že je zajímavější.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Přesně tak. Jenda paní mi říká: Vy máte tak těžkej život, to je hrozný. A já říkám: Vždyť já mám tolik výhod, že si to musím něčím zasloužit. Ale řekni mi, kdo ten život má lehký? Každý si najdeme něco, v čem ten život máme prostě těžký, to je naprosto přirozená věc. Ale já nevím proč bych si měl hledat něco, v čem mám život těžký. Já si hledám něco, v čem mám ten život zajímavý a to mě baví.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já ti ještě jednu věc řeknu, ne tvůj úsměv je ohromující pro mě a okouzlující. Ale když jsi na té židli a já koukám na tebe, a škoda, že tady nemáme kameru, aby ty lidi viděli tvoje zuby a jak jsi upravený a jak jsi vystylovaný. Víš, to není běžný pohled na člověka na vozíku.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
S vlastní židlí.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
S vlastní židlí. Víš, já to budu střídat.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Já to řeknu asi takhle. Já jsem chodil na školu Open Gate v Babicích, kde jsme denně nosili uniformy a potom vlastně jsem dostal to stipendium, dostal jsem ho od Bakala Fondation a to jsem uspěl ze 300 lidí. Mě vybrali, nevím, jestli bylo deset těch studentů, ale tam už jsem potom zase chodil v pyžamu do školy. A dneska si to kolikrát tak nechávám, že jdu do obchodu v pyžamu. Jako beru ten život, ale zase chápu nebo při mojí práci je hodně důležitý, protože samozřejmě spousta lidí mě tady vnímá jako toho člověka invalidního na tom vozíku, postiženého, imobilního, já nevím handicapovaného. A to že si dám ten oblek, tak najednou řekne: Aha, že už to dává tomu člověku impuls zamyslet se nad tím trochu jinak. Protože když já bych si vzal právě to pyžamo do práce, ani ne pyžamo, ale prostě nějaké běžné oblečení, tak mě ty lidi nebudou brát tolik vážně. Protože tam vidí tu židli. Takže když já si vezmu oblek, tak najednou se to trošku jako posune do toho, že se zamyslí nad tím, že by mě mohli brát aspoň trochu vážně.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
My jsme spolu byli na Filmovém festivalu v Karlových Varech, jsme se tam potkali, a to je to, na co jsem se tě ptal. Ten rozdíl v té mentalitě cizinců a Čechů. To jsem také zažil tady, když jsem tě vezl tady po ulici. Dělal jsem ti asistenta. Tak v první řadě všichni si všimli Thea, to znamená, krásného asistenčního psa.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Moji blondýnu, oni říkají to je moje blondýna.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Pak mě a pak možná i tebe. A pamatuješ, jak jsme tam stáli a přišli ti cizinci a oni hned tebe oslovili. To bylo první. A to vidím takový ten zásadní rozdíl, že přeci jen já, i když ti pomáhám, tak jsem pořád jen tvůj asistent, ty jsi ten nejdůležitější. Pak je tvoje blondýna, to znamená Theo a pak je ten asistent.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
A to se stává hodně i v těch státních institucích, nejen v běžném životě, ale vlastně třeba, když jdeš někam na úřad, tak ty lidi se baví s tím člověkem, který tě doprovází a vlastně tebe úplně ignorují. Já to vnímám hodně v těch označeních, že ty jsi ten znevýhodněnej, invalidní, postižený člověk, tak vlastně v podstatě to máš na doživotí, když to řeknu naprosto otevřeně, tak to tady ti lidé berou tak, že kolikrát mi třeba řekli, že by bylo lepší, kdybych se nenarodil. To jsem říkal, to samý si můžu říct já na tebe.  Že vlastně ty lidi to berou tak, že by bylo lepší, kdyby ten člověk nebyl, takže ho vlastně jakoby vytěsňujou, že se snaží ho jako kdyby nebyl.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Poslední tvoje věta zněla jakoby nebyl, ale je tady. Je tady se mnou ve studiu Patrik Procházka. Já tak koukám na druhou stranu, občas se mi tam objeví ocas tvojí blondýny tam zamává decentně. Řekni mi, takový ten zlom v tvým životě nastal, si myslím, v těch 13 letech, kdy si to začal vnímat všechno kolem sebe trošku jinak. Nedostal ses někdy do nějaký krize. Není to někdy taková maska trošku, že se smějeme? Víš, já mám takovou zkušenost ze svého života. Někdo řekne: Jo, ti jsi naprosto vysmátý, v pohodě. A já říkám si, to je projev mého zoufalství. Mně nic jiného nezbývá, jen se smát.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
To říkáš dobře. Ono člověku nic jiného nezbývá, než se smát. Ale já bych to pořád nenazýval zoufalství, protože to, že se směješ už to zoufalství není. To zoufalství by bylo, kdybyste ležel doma v posteli a brečel si do peřin. To je zoufalství. Ale to, že se tomu dokážeš smát, to není zoufalství, to je uvědomění, že ti nezbývá nic jiného, než se tomu smát a že vlastně je všechno tak, jak má být. To, co chci říct je, že vlastně pokud se dostaneš do fáze, že se tomu směješ a máš pocit, že to je zoufalství, tak se ještě potřebuješ dostat do fáze, kdy se tomu směješ a víš, že všechno se děje tak, jak má. Což mám já. Já prostě vím už dneska po těch letech, je mi 26 a prochází mi rukama spousta lidí, kteří potřebují větší pomoc a v podstatě vím a vidím na každém tom člověku, i na sobě, že ať se stane v životě cokoliv, tak my můžeme jít dál a posune nás to, já jsem vždycky říkal příklad a říkal jsem to i v souvislosti s tím studiem v zahraničí, měl jsem obrovskou podporu. Ale to neznamenalo, že by vedle mě někdo stál a říkal mi, co mám dělat, organizoval mi ten život. Takže já jsem šel vlastně do úplně nového prostředí, ale věděl jsem, že i kdybych měl skončit na ulici a tím nemyslím, že bych tu podporu potom, že by mi ji nedávali dál nebo něco, ale že ať  by se stalo cokoliv, takže vlastně to zvládnu. To je to, co člověk potřebuje vědět, mít v sobě, že ať se stane cokoliv, třeba kdybych byl na ulici, tak budu dýchat čerstvý vzduch, poznávat nové lidi, bude to super, a vlastně všechno je to o tý tvojí interpretaci. To znamená, že když ty řešíš něco, co tě nutí uvažovat, že jsi zoufalej, tak vlastně to není jediná interpretace, ale je to super, směju se tomu, je mi krásně, ale pořád žiju. Víš, já jsem takhle jednou říkal, že kdyby se mi třeba stalo to, že mě srazí auto, tak já mám dvě možnosti, buďto to přežiju a budu rád, že jsem to přežil, budu šťastnej, anebo mi to bude jedno, protože to nepřežiju. A kdybych měl být nešťastnej, že mě srazilo auto, tak mě srazí auto a ještě budu mít blbou náladu a to mi za to přece nestojí.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Proč si myslíš, že lidé se na sebe mračí? Proč se na sebe neusmíváme, i když to fakt nic nestojí? Jak naučit lidi se usmívat?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Pan doktor Schmutzler mi říkal, že to je upřímná naštvanost. Ty lidi mají naučenou tu upřímnou naštvanost ve smyslu, že to je to pravý, víš jako naštvání a ten vztek, to mračení se a ten smutek, ta lítost, to jsou ty pravý emoce. Ale že ta radost a ten úsměv to není. To je všechno fake a takhle jsem jednou byl na jedné módní přehlídce a tam stál novinář tak jako povzdechl a já říkám copak: No, vidíte ty falešný úsměvy tady. Já už se na to nemůžu koukat. Říkám: Prosím vás jako, kdyby vám někdo dal sto tisíc za to, že tady budete, tak se budete usmívat anebo mračit? Prostě ty důvody k těm úsměvům jsou různý. Neříkám, že to musí být peníze nebo cokoliv. Už jenom to, že tam ten člověk je, nebo už jen to, že je, je důvod k tomu se smát. Takže vlastně není to o tom, že bych rozděloval úsměv na pravý a nepravý. To prostě něco takovýho neexistuje.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Není to už daný tím, že na ty občanky také se musíme tvářit smrtelně vážně, že jo. V Americe asi tam je potřeba se usmívat. Ale my na občankách musíme vypadat vážně, nebo nejlépe smrtelně vážně.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Smrtelně.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Křesťan by měl vypadat vážně nebo smrtelně vážně. Já mám opačnou představu. Ale my jsme nuceni k tomu, abychom vypadali přesně tak jak na těch občankách.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Smrtelně.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
To někdy je katastrofa, když se podíváme na sebe.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Přesně tak, tak my se tady blížíme k tomu, že ta smrt by byla občas nejlepší, ale já vždycky říkám, že místo smrti je lepší ten úsměv, že tady je odpověď na všechno.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Já tady mám ještě takové téma, o kterém často mluvíš a to je mimo jiné strach. Je také strach důvodem, proč lidem mizí úsměv z tváří? Ty říkáš doslova, abych tě citoval: "Strach lidí nikam nevede, naopak limituje jejich životy."

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Tak už jenom strach, že se ti něco stane. Tak to by člověk nevstal pomalu z postele, aby se mu něco nemohlo stát a i v tý posteli se ti něco může stát. Já jsem sám si zažil, kdy jsem ležel v posteli v nemocnici a prasknul mi šroub, protože jsem dělal něco co jsem dělat neměl, a pak jsem byl v té nemocnici čtrnáct týdnů a říkal jsem si, kvůli jedné vteřině takhle prostě. Ale já jsem si to užíval, já nemocnici třeba beru jako let první třídou. Že vlastně máš snídani, oběd, večeři do postele, sestřičku na tlačítko a ještě poznáš nový zajímavý lidi. Vždycky říkám už jenom to, že jsi v tý nemocnici znamená obrovský štěstí. To není o tom, že by to bylo neštěstí. Naopak.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Že tedy je o nás postaráno.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Naopak je to obrovský štěstí, že jsi v nemocnici. Kdybys nebyl vůbec, kdybys byl v márnici, tak je ti to jedno a pořád to není neštěstí, pro tebe, protože to nevíš. Takže ona ta interpretace toho neštěstí je naprosto zbytečná. V podstatě nějaká tragédie a tak, ale oni mají lidi strach z těch tragédií a stejně ten strach je jako neuchrání. Já vždycky říkám co mi ten život naučil s tou židlí nejvíc, tak je to, že já vlastně se nemusím ničeho bát, že bych vlastně stejně neutekl.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Patriku, to tedy prázdniny, odpočinul sis, byl jsi někde?

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Zatím ještě úplně ne, ale plánoval jsem cestu do Nepálu a různé akce, loukostrathe, to je takové to, že týden jdeš prostě cestuješ a nevíš kam. Ale rozpadá se mi židle, takže jsem to musel trošku odložit, ale doufám, že jakmile tohle to vyřeším a vyrobí se mi nová židle, tak opět začnu cestovat a že si chci založit vlastní kliniky po světě, tak začnu ještě dál pokračovat v tomhle tom.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ty pomáháš nejen těm, kteří mají tu židli nebo jsou nějakým způsobem odkázáni celý život, ale i těm bez té židle jako psycholog.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Přesně tak, nejsem limitovaný na to, že by ten člověk musel mít nějakou viditelnou výjimečnost. Každý jsme něčím výjimeční. Dá se stejně tak říct, že každý jsme něčím postižení.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Patriku, doufám, že jsme trošku s úsměvem a smíchem nakazili naše posluchače.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Také doufám a věřím.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Takže krásnou neděli vám přeje Patrik Procházka, Theodor nebo Theo, to je blondýna od Patrika. Co to je za rasu ještě, abych.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Retrívr s labradorem.

Zbigniew CZENDLIK, moderátor
Ano, takže krásná blondýna a pochopitelně i já Zbygniew Czendlik. Krásnou neděli na shledanou.

Patrik PROCHÁZKA, psycholog, podnikatel
Krásnou neděli.