Jak to vidí Václav Uher

ČRo Dvojka
-
Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Příjemné nedělní ráno, milí posluchači. Pro dnešní neděli jsem si pozvala velmi pozoruhodného hosta. Je jím pan Václav Uher, dobré ráno. Vy jste vystudoval obor mezinárodní vztahy, pracovně se věnujete počítačové grafice, webovým prezentacím, fotografování, cestujte, sportujete, píšete blog a knihy, moderujete, a to všechno za pomoci vozíku, díky kterému se pohybujete. Jsem vlastně přemýšlela, jestli na ten úvod zda ten vozík vynechat, protože mi také při představování neříkají tak, která nosí brýle. Nevidí vás lidé víc přes ten vozík než vaši osobu?

Václav UHER
No, tak to nevím, asi jak kdo. Ale samozřejmě setkávám se s tím, že lidi více oceňují některé výsledky u člověka, který používá vozík právě vzhledem k tomu, že musí překonávat ještě určité bariéry, které například člověk, který vozík nepoužívá, překonávat nemusí, takže ten vozík vlastně vyvolává určitý dojem hrdinství a bojovnosti, ačkoliv to tak ani já třeba osobně nepociťuji.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Když jsem začala s těmi brýlemi, tak svého času jsem byla jediná ve třídě. Nebylo jednoduché v té době se s tím srovnat. Neznamená to, že vlastně jsme všichni lidé svým způsobem tak trochu s nějakým handicapem?

Václav UHER
Já si myslím, že určitě ano, že každý z nás má nějaký handicap, ať už o něm ví nebo o něm neví. Asi největší handicap si myslím, že spočívá v tom, když člověk neví, že neví. Takových lidí je samozřejmě řada, ale myslím si, že každý z nás nějaký handicap má, ať už viditelný nebo neviditelný. Ten vozík vidět je, ale spousta lidí má handicap například ve své duši.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Vy jste ve svém blogu a ve své knize nastal, že život na vozíku je prostě jiný a že je dokonce vášnivě jiný. Co nejzajímavějšího přináší život na vozíku?

Václav UHER
Tak to je také velice individuální. Každý vozíčkář by mluvil pravděpodobně o něčem jiném. Ale pokud se ptáte mě, tak pro mě nejzajímavější je to, že jsem v tom životě mohl pokračovat poté, co jsem spadl z toho stromu v roce 2001, když mi bylo 17 let, tak to si myslím, že je na tom to vášnivé, že jsem se narodil v době, kdy i v tomto velice kritickém stavu je možné ten život zachránit a umožnit tomu životu za pomoci vozíku v tom životě pokračovat. A to je pro mě samozřejmě zázrak dodnes a celých těch 16 let od úrazu vnímám jako taková bonusová léta a vášnivá asi v tom, že si užívám doslova to všechno, co mi ten vozík umožňuje. Ať už je to sport, cestování nebo obyčejný svobodný pohyb.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Když už vlastně mluvíte o té době, tak možná máme ten pocit, že dneska nám ta technika ledacos umožňuje, ale já jsem si teď vybavila, když bylo výročí Karla IV., že on vlastně byl dost dlouhou dobu ochrnutý a také to nějakým způsobem zvládli.

Václav UHER
Nějakým způsobem to zvládli, nevím přesně, jak to všechno probíhalo. Každopádně to muselo být velké trápení. Pro lidi s handicapem můžeme vycházet i z příběhu z bible, kde například ty ochrnutí leželi na nějakém lůžku na kraji města třeba u brány, kde prostě celý den žebrali a žádali o almužnu. Dneska mohou handicapovaní pracovat a věnovat se tomu, čemu chtějí, což dřív vůbec nebylo a muselo to být i fyzicky velké trápení, protože dneska je pro vozíčkáře uzpůsobený nejene ten vozík pro pohyb, ale například antidekubitní podložky, speciální matrace, samozřejmě speciální zdravotnická péče a to tehdy nebylo.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Ale přes všechny ty technické věci pořád tam ještě vedle stojí nějací lidé, kteří tomu napomáhají. Tak vlastně využíváte osobních asistentů.

Václav UHER
To jo, bez osobních asistentů bych vůbec nemohl fungovat. Zkrátka, pokud ten asistent ráno nepřijde, tak já se na ten vozík nedostanu. Takže potřebuji člověka, jsem rád za to, že ty lidi jsou, že jsou lidi, kteří chtějí pomáhat, že jsou lidí, kteří chtějí být dobrovolníky nebo kteří chtějí se zapojit do aktivit pro vozíčkáře a tam právě přiložit tu svou pomocnou ruku.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Teď se vlastně hovoří i o tématu robotizace a o tom, že roboti by se takhle uplatnili. Dokážete si představit, že ráno místo asistenta by přijel robot?

Václav UHER
No, asi bych si s ním tak nepopovídal. Víte, on když přijde ten asistent, tak je to člověk, který přijde s nějakou náladou, s nějakou energií a můžeme společně si ten den nastartovat pro oba příjemné. To by s robotem asi nešlo. Ale pokud mluvíte už o té robotizaci, tak já hraju florbal na elektrických vozících, což je vlastně jediný kolektivní sport pro lidi, kteří elektrický vozík používají a hrajeme i v zahraničí. Tam je zajímavé, kdo všechno ten sport může hrát. V zahraničí jsou hráči, kteří třeba hýbou jen hlavou a rukou naprosto nepatrně. Když jim spadne z postranice dolů, tak oni si ji nezvednou, neskrčí, nedostanou ji zpátky k tomu joistiku, a třeba někteří z nich už používají takovou robotickou ruku, která automaticky jim dokáže podávat věci, dokáže jim přidržet jakýkoliv předmět a to je úžasné sledovat, protože tam už je zjevně vidět, že ta robotizace je na svém začátku a nedokážu odhadnout, v čem všem budou handicapovaní pomáhat takoví nějací roboti, ale už je to tady.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Já už jsem zmínila, že píšete své postřehy na blog Zalitý kaktus a také vyšla stejnojmenná kniha. Mě tam zaujalo, že si všímáte jiného úhlu pohledu z toho vozíku. Je i jiný čas na tom vozíku, dá se třeba na vozíku spěchat?

Václav UHER
No, dá se na vozíku spěchat. Pokud vám jede rychle, tak můžete směle spěchat a i to vizuálně vypadá, že spěcháte, protože ta rychlost opravdu je srovnatelná s takovým lidským klusem. Ten čas je, běží tak trošku jinak, zdravý člověk třeba ráno vstane a během pěti minut může vyjít z domu, když chce. Vozíčkář třeba potřebuje trošku více času, ale pokud má rychlý vozík, tak zase na chodníku tu svoji ztrátu dožene. A co se týče toho jiného úhlu pohledu, tak mám jiný úhel pohledu už z toho důvodu, že sedím, takže jsem takový jako desetiletý chlapec možná, co se týče úhlu pohledu. V MHD, v autobuse, v tramvajích sdílím prostor s kočárky, s dětmi, s maminkama a také si dáváme přednost u výtahů a možná i toto setkávání s dětmi a s maminkami mě potom zásobuje takovými různými náměty, které píšu na svůj blog, ale není to jen o cestování v MHD, ale například i jako cestování do Španělska, kde mám sestru, a kam také minimálně jednou ročně vždycky se vypravuji a tam prožívám také spoustu velkých dobrodružství, to také musím říct.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Když jste mluvil o tom cestování v MHD v Praze, kde je plno lidí, tak v jednom svém postřehu jste také mluvil o momentu, kdy jste potkal svého bývalého spolupacienta dnes lékaře, který se pak omluvil, že vás hned nepoznal, protože se tak jaksi dívá skrz lidi. Ono je to asi někdy potřebné, ale jestli nás ta globalizace a ty velkoměsta nevedou k tomu, že už se pak všude díváme skrz lidi, jestli třeba se vůbec dokážeme ještě na sebe dívat.

Václav UHER
Musím říct, že s tím se setkávám v MHD hodně, kde je velké množství lidí, kde funguje taková ta ignorace okolí, to je takový asi psychologický jev davu. Zároveň poznávám, že jsem toho součástí, ačkoliv vnitřně bych si přál, abychom se na sebe všichni usmívali a možná se i sem tam, ačkoliv se neznáme, obrazně řečeno, plácli po zádech a začali si spontánně podívat místo toho, abychom se dívali na ty billboardy, tak někdy si připadám, ač nechci, být toho součástí. Například v metru, tam jak známo, je z okýnka vidět tma, a někdy je to v tom okýnku jako v zrcadle a já ačkoliv se cítím dobře, vnitřně se usmívám, tak v tom okně vidím spíš mračící se tvář. Mrzí mě to, že i já jsem takový zasmušilý, i když bych si možná rád se uvolnil a rád se třeba i s neznámými lidmi dal do řeči. Například, když už jsem mluvil o tom Španělsku, tak ve Španělsku je to trošku jiné, pokud nemluvím o těch velkých městech jako je Madrid nebo Barcelona. Tam je to přeci jen trošku jiné. Ti Španělé neznají pojem cizí člověk, oni spíš pracují s pojmem neznámý člověk, který je ovšem po nějakých prvních, dvou třech větách se stává známým člověkem a už se vlastně dokážou spolu bavit o čemkoliv. Češi jsou trošku více uzavření, a zpravidla permanentně naštvaní. Je to škoda. Měli bychom se na sebe více usmívat.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Mým hostem je pan Václav Uher. Hovoříme spolu o životě s vozíkem. Vy říkáte vozíčkář, ale vlastně takový trend profesionální, že by se mělo říkat člověk s vozíkem nebo člověk s handicapem a já jsem si tak říkala, stačí jen změna těch pojmů, anebo ten začátek je v tom, že si začneme všímat toho, že je to člověk?

Václav UHER
Máte pravdu, že lidé jsme především a myslím si, že je celkem jedno, jestli se říká člověk na vozíčku nebo vozíčkář, handicapovaný a tak dále. Důležité je asi vnímat oči.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
My takzvaně zdraví nebo bez handicapu možná nemáme vždycky představu o tom, jak se máme chovat, když někoho takového potkáme. Já jsem si teď vybrala situaci před nedávnem, kdy jsem nastoupila do téměř prázdného metra a na první sedadlo a tam byl takový ten pás pravděpodobně na připoutání vozíku. A na další stanici přistoupil jeden vozíčkář. Nejel ke mně. A já jsem nevěděla, jestli mám vstát a uvolnit mu to, nebo jestli on nemá odvahu tam zajet, na další stanici nastoupil druhý vozíčkář a já jsem vlastně v té nejistotě nevěděla, co mám udělat.

Václav UHER
No, já si myslím, že pokud máte pocit, že vozíčkář, kterého uvidíte, by mohl s něčím potřebovat pomoct, tak se určitě nebojte a přirozeně se ho zeptejte. On si sám řekne, co potřebuje nebo nepotřebuje. Každopádně není asi úplně vhodné nějak příliš rychle zasahovat do toho prostoru vozíčkáře, aniž by o tom třeba věděl. Mně říkal kamarád, že mu pomohl někdo za zády tím, že ho na vozíčku zvedl na zadní kola s tím že mu pomůže tedy přes nějaký obrubník. Ten vozíčkář s tím nepočítal a nakonec spadl na zem a nebyl z toho úplně nadšený. Takže asi nejjednodušší je se přirozeně toho vozíčkáře zeptat a on si řekne.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Také jste napsal na svém blogu nebo je to i v té vaší knize, že život na vozíku je okořeněný humorem. Jde to vůbec dohromady humor a takové postižení?

Václav UHER
Je, je. Humor je odlehčení, humor je taková pomoc v nesnázích, protože ty nesnáze samozřejmě mnozí z nás mají, máme všichni a vozíčkáři si dělají legraci velice rádi, ať už z těch nesnází nebo sami ze sebe. Já vím, že můj kamarád vždycky říkal: Vašku, proč to bereš do ruky, když víš, že ti to spadne? Mě opravdu, protože cokoliv jsem vzal do ruky, tak mi spadlo. Děláme si legraci samozřejmě z různých ustálených gest. Každý handicap má nějaký projevy, já jak hraju ten flobral na elektrických vozících, tak tam máme různé typy handicapů. A je zajímavé sledovat, jak je každý jiný, jak se každý ten typ handicapu něčím vyznačuje. Třeba ti poúrazáci, jako jsem já, tak mají takový svůj vlastní specifický způsob humoru. Jsou možná takoví hloubavější, citlivější. Pak tam máme třeba vozíčkáře, kteří mají svalovou distrofii, to znamená, onemocnění svalstva, jako postupem času slábnou. Tak ti jsou zase takoví inteligentní a sebevědomí. A pak máme hráče s diskomozkovou obrnou, a ti jsou takoví zocelení, hodně vydrží. Tam je zajímavé, že jsou takoví lekaví, takže když tlesknete v jejich blízkosti, tak oni jako vyskočí, div že z toho vozíku někam neodejdou, tak to také spoustu legrace vytváří. Nebo tam máme liliputy, ti jsou zase takoví bojovní, takoví jako vzteklí roztomile, protože si museli v tom životě mnohokrát povyskočit, aby se prosadili. Každý je jiný a každý má nějaký způsob humoru.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Jak vás tak poslouchám, tak si říkám že tuhle dovednost mi takzvaně zdraví nemáme, postavit se před zrcadlo a zasmát se tomu, jaký jsem. Že je to spíš snažíme se nějak maskovat, skrývat. Umět se zasmát sám sobě, je to každému dáno nebo je to otázka tréninku?

Václav UHER
Já si myslím, že ne každý vozíčkář je vtipný a ne každý vozíčkář má smysl pro humor. Ne každý vozíčkář si dokáže udělat legraci sám ze sebe. Samozřejmě, že to tak není. V tomto si myslím, že vozíčkáři jsou stejní lidé, jako kterýkoliv ostatní, smysl pro humor je si myslím, že je spíše dar. Dá se možná podporovat, pěstovat obyčejnou radostí ze života, protože radost ze života je právě ta energie, která je tvůrčí a radost je spojená i s humorem, takže většinou veselí lidé mají dobrý smysl pro humor.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
My jsme tady mluvili o tom úhlu pohledu, už jste zmínil ten dětský pohled. Děti mají takový odlehčenější pohled na svět, ale z těch vašich postřehů jsem si všimla, že i tak jsme mluvili o tom čase, že některé věci plynou pomaleji nebo někde musíte prostě počkat, my schody seběhneme, vy musíte počkat, až ten výtah přijede nebo někde čekat, že si možná všímáte víc takových v uvozovkách nevýznamných, ale ono velmi významných maličkostí.

Václav UHER
Tak u těch dětí je to velice časté. Právě, jak jsem říkal, sdílím s nimi prostor v MHD. Ty děti jsou třeba zajímavé tím, jak vnímají mě. Jak vnímají ten vozík. Tak co se týče batolat, tak u nich mám pocit, že vnímají vozík jako kočárek. Já vám řeknu příklad: Zamávám na řidiče, autobus zastaví, vystoupí řidič, vyklopí plošinu a já vidím, že už tam kočárek je. Ale vejdu se vedle něj, vyjedu vedle něj a to dítě se otočí na mě a vidí kočárek. Ale na něm poněkud pozoruhodné miminko fousaté, takže se na mě dívá, nepřetržitě třeba deset minut se na mě dívá, ani nemrká. Dívá se mi do tváře. To je zajímavé. To žádný dospělý nedokáže. Nedokážeme se dívat do očí, bereme to jako ohrožení, co mi tím chce říct, že se mi dívá takhle do očí. A to dítě nic nechce říct, jenom mě vnímá. Ty starší děti zase když kolem nich projedu, tak řeknou: Ty jo, to je turbo. Mám rychlejší vozík. "Hačí," řeknou třeba a maminka řekne: Ano, pán dělá hačí. Bolavé nožičky a tak, pán nemůže ťapat, to jsou taková prohlášení těch dětí, který mi vždycky zvednou náladu. Ale pokud mluvíte o těch detailech, tak samozřejmě, pokud jedu na Smíchovské nádraží plošinou, která jede 0,000 kilometrů v hodině. Tak tam kolem mě projde za tu dobu několik desítek lidí a každý nějak vypadá, každý má něco na sobě, občas si prohodí mezi sebou pár vět a já mám dostatek času na to, abych než sjedu tou plošinou, abych si to v hlavě tak jako vychnutnal.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Teď jsme tady hovořili o různých bariérách jak fyzických, že někam po schodech nemůžete, i těch psychologických, ty jsou možná méně viditelné. A tím, jak jste říkal, že rád cestujete, procestoval jste řadu zemí, jak jsme na tom ve srovnání se světem s těmi bariérami?

Václav UHER
No, tak pokud mluvíme o Praze, tak Praha je na tom velmi dobře, všechna Evropská hlavní města jsem neprocestoval, můžu srovnávat nejenom se španělskou metropolí jako je třeba Madrid nebo Sevilla, tak tam ta bezbariérovost je srovnatelná s Prahou, ale v Praze si myslím, že je to čím dál lepší. Já, když jsem sem v roce 2009 se přistěhoval, tak třeba bezbariérový autobus jel jednou za hodinu, dneska u některých linek už jsou všechny autobusy bezbariérové, pražské metro má čím dál více bezbariérových stanic a to si myslím, že ve srovnání s evropskými městy spíše nadprůměrný stav.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Také jste mluvil o tom sportu, že jste aktivní sportovec a já už jsem kolikrát uvažovala o tom, jestli to také není kus bariéry, že vedle olympiády samozřejmě existuje paralympiáda pro sportovce handicapované, ale jestli není škoda, že jsou oddělené a že vlastně, když vyhraje někdo v té olympiádě, tak jsme takoví jako všude plné noviny, jsme nadšení a přitom máme i vítěze paralympiády a ty tak neoslavujeme.

Václav UHER
Já nevím, proč tomu tak je. Tak asi to není tak populární diváky, není to tak zajímavý. Tomu moc nerozumím této problematice. Já tedy hraju florbal na elektrických vozících, říká se tomu power hockey a paralympijský sport to zatím není. Ale my bychom rádi, aby někdy v budoucnu byl. A zatím to hraje asi 14 zemí ze třech kontinentů světa. A v České republice máme čtyři týmy, dokonce hrajeme ligovou soutěž. Ale to nejzajímavější na tom sportu je to, že ho může hrát každý, kdo dokáže ovládat elektrický vozík a ten elektrický vozík, jsem říkal před chvíli může ten hráč ovládat klidně jenom pusou. A není to tak, že by ovládal vozík pusou a na tom hřišti byl jenom pro parádu, jen aby se neřeklo, tak ho tam někam postavíme a aby tedy byl mezi námi. Ono to tak není. On hraje takový hráč speciální hokejkou, vytváří bloky na tom hřišti a prožívá nebo může prožívat na tom hřišti zážitky srovnatelné se svobodným pohybem. A to je na tom sportu to nejvíc vzrušující.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
A mým hostem je pan Václav Uher, který nám vypráví o svém životě s vozíkem. Já bych se teď vrátila k tomu hlubšímu nebo duchovnějšímu, je také na tom svém blogu jste říkal, že jste věřící člověk. Jak je to s vírou v tom postižení. Je to berlička, nebo pomoc?

Václav UHER
No, tak to musím trošku říct šířeji. Já jsem vyrůstal ve věřící rodině. K Bohu se dostal tatík tím způsobem, že studoval hvězdy a přišlo mu to tak neuvěřitelný, že si začal do svých poznámek psát Velký tvůrce a potom tohoto Velkého tvůrce vlastně našel v bibli a začal věřit v existenci Boha. A já jako malý dítě jsem jezdil na křesťanské tábory, kde jsme si zpívali ty písničky a modlili se před jídlem a tak. A postupem času jsem stárnul, stával se ze mě větší kluk a začal jsem jezdit na mládež, jezdit na swnoboardu, jezdit na skateu a pravidelně jsme chodili do sboru, měl jsem rád chvály, četl jsem si bibli, zvýrazňovačem jsem si tam zaškrtával ty verše, který mě nejvíc zajímaly. Pak se mi stal úraz a to byl samozřejmě šok, protože já jsem věřil v dobrotivého Boha, věřil jsem v takový ten šťastný život, v požehnání, v to, že Pán Bůh pro nás chce to nejlepší. A když se mi stal úraz, tak jsem nerozuměl příliš tomu, proč se to stalo. Možná jsem se i ptal, proč se to stalo, ale pak i za pomoci táty, který byl mnohem silnější a moudřejší než já, tak jsem přijal takový přístup ne otázku, proč se to stalo, ale začal jsem si klást otázku, k čemu se to stalo, k čemu, co je ten cíl toho. A ačkoliv jsem asi první dva roky po úraze věřil v uzdravení, v to, že budu někam na shromáždění a tam ten kazatel, kterého jsem tak vždycky celý život obdivoval, a který vždycky kázal o těch zázracích, takže on na mě vztáhne tu ruku a s pomocí Boží opravdu budu uzdraven. A tomu jsem dva roky věřil. Potom jsem začal naplňovat ten život něčím jiným. Začal jsem zjišťovat, že Boží vůle pro můj život může být, já  nevím jaká je, ale může být například to, že dělám to, co dělám nebo to, že můžu ten život poznat z nějakého jiného úhlu než je obvyklé a já si myslím, že Pán Bůh pro můj život udělal všechno a teď je vlastně na mě, jakým způsobem s tím darem, to znamená s tím bonusem v podobě šestnácti let po úraze, jak dál naložím.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
Já vám moc děkuju, že jste přišel do našeho studia i se svým přítelem vozíkem. A že jste se s námi opravdu podělil o hloubku své duše. Mým hostem byl pan Václav Uher.

Václav UHER
Děkuju, na shledanou.

Ivana PINTÍŘOVÁ - sestra Angelika, moderátorka
A s vámi, milí posluchači, se loučí také boromějka, sestra Angelika, přeji vám klidnou nerušenou neděli a zkuste si najít chvíli pro jiný pohled na svět.