Jan Nevrkla: Plavání je radost

Setkání s člověkem, který odmítá být legendou sportu postižených, ale také odmítá hledání třetích cest a „výhodných“ kompromisů. Stojí si na svém a ví, že není a nebude jen chválen…

Text: Zdeněk Jirků  
Foto: Jan Šilpoch

Jak vaše cesta k dnešnímu, už renomovanému KONTAKTU bB vlastně začala?
Začala v lednu 1989, aniž bych to věděl. Úraz Martina Kováře, následná rehabilitace a jeho návrat na fakultu tělesné výchovy a sportu na vozíku. V té době zjevení: člověk na vozíku, ještě k tomu ten, co jsme ho znali z fotbálku, z hospody – a co teď? Jak se s takovým člověkem mluví? Každopádně pokračoval ve studiu a chtěl dělat i sport. Závodnímu sjezdovému lyžaři přišlo všechno z portfolia nabídky vozíčkářských sportů málo akční a málo podobné tomu, co znal z doby před úrazem. Plavání ho vtáhlo tím pocitem volnosti a chvilkového osvobození od vozíku. Já jsem koncem 80. let měl za sebou kariéru vrcholového plavce, delfínáře, studoval jsem trenérství plavání a trénoval jsem mimo oficiální struktury dva československé reprezentanty vyhozené ze střediska vrcholového sportu. Hledal jsem svoje skutečné místo, identitu. Martin přišel, jestli bych s ním začal chodit plavat. Všechno se potkalo. A po nějaké době mě postavil před hotovou věc – pozval na Strahov partu lidí, které poznal během pobytu v Hrabyni, a já jsem je měl vést plavecky, zajistit stravu, bydlení na