Když se žena ženě vypovídá

S Janou jsme se potkaly v klimkovických lázních. Vozila na procedury svého manžela na vozíku, takže mi bylo jasné, že je s ním v lázních jako doprovod.

"Už jste se tady rozkoukala, co," zkonstatovala jsem po několika dnech, když jsme se všichni tři sešli ve výtahu. "A máte také nějaké procedury, když už tady musíte být jako doprovod?"

Její manžel se na mě z vozíku pobaveně podíval a jeho manželka se usmála a zavrtěla hlavou.

"Pacient jsem já. Manžel je můj doprovod."

Nebyla jsem z toho vůbec moudrá. Ona, na první pohled zdravá ženská a on na vozíku. Tak kdo tady potřebuje lázně, sakra?

"Já jsem totiž slepá," dodala půvabná, štíhlá žena kolem čtyřicítky, a já ji v duchu objala.

Její manžel, když se poznali, byl zdravý, na vozík se dostal až po autonehodě. Byl to laskavý chlap, který kdyby mohl, nosil by svoji ženu na rukou. Jana se narodila s oční vadou a zrak ji opouštěl postupně. Měli dvacetiletého syna. Pracovala v místě bydliště jako masérka, měla kamarádky, známé – zdálo se mi, že je se svým životem spokojená, ale