Konečně mám báječné kamarády

SYLVA, 67 LET už není osamělá  

Zůstala jsem na stará kolena sama. Dcery se na mou osamělost nemohly dívat, a tak mi pořídily Bertíka.  

Celý život jsem se věnovala rodině. S mým mužem Milanem jsem prožila hezké manželství naplněné souzněním a láskou. Samozřejmě ani nám se nevyhnula nějaká ta drobná bouřka, ale vždycky jsme si všechno vysvětlili a brzy zase vysvitlo sluníčko. Naše občasné dohady vznikaly většinou kvůli dětem, dcerám Ditě a Ludvice. Milan byl zásadový a z mého pohledu občas přísnější, než mi bylo vhod. Já byla ve výchově našich holek daleko benevolentnější a přistupovala jsem k nim spíš jako kamarádka. Dnes jsou obě holky už dávno dospělé a říkají, že báječnějšího tátu si nemohly přát. A já zase říkám, že jsem si nemohla přát lepšího manžela.  

Když Milan odešel tam, odkud není návratu, zkraje jsem si neuměla vůbec představit, jak budu dál žít. Chyběl mi jako manžel i jako kamarád. Ráda si povídám a s ním se dalo hovořit o všem. Byl vzdělaný, sečtělý, chytrý a nechyběl mu ani zdravý selský rozum. Rádi jsme společně vyráželi na výlety a můj muž mě pokaždé překvapil nějakou zajímavostí, kterou si o daném místě dopředu zjistil. Každý výlet jsme si báječně užili. Po jeho odchodu mi velmi chyběla spřízněná duše, můj pevný bod. Připadala jsem si jako loďka na rozbouřeném moři, kterou vlny smýkají sem a tam.  

"Mami, neměla bys zůstávat sama. Nejsi ještě tak stará, aby sis někoho nenašla," říkaly mi dcery, ale já si to vůbec neuměla představit. "Však si ho nemusíš hned brát," dobíraly si mě.  

"Tátu mi nikdo nenahradí. Prožili jsme spolu tolik let! Znal mě jako mladou holku, po jeho boku jsem zestárla. Zvykat si v mém věku na někoho nového? Kdepak."  

"No tak, mami, vždyť nejsi jediná, která ovdověla. A spousta žen si najde nového partnera," nenechaly se odbýt.  

"Tohle vám nevysvětlím," usmála jsem se smutně.  

Před časem jsem navíc tragicky přišla o nejlepší kamarádku. Zůstala jsem prostě sama a učila jsem se s tím žít.  

Jako každý rok, na výročí tátova odchodu přijely obě holky. Tentokrát bez manželů a dětí. Usedly jsme do auta a zamířily jsme na hřbitov. Postály jsme u Milanova hrobu, který jsme předtím upravily, a chvíli vzpomínaly. Holky ale tentokrát hrozně spěchaly a já jim to měla za zlé.  

"To se nemůžete u táty chvíli zdržet? To si nezaslouží," vytýkala jsem jim.  

"My bychom rády, ale fakt to nejde. Pojď, něco pro tebe máme," popadly mě každá z jedné strany v podpaží. "Táta nám to určitě odpustí," dodala Ludvika.  

Dita odemkla auto, obešla ho a sehnula se k otevřenému kufru. Když se narovnala, držela v náručí malého psíka. "Je to chlap, mami, ale tohohle si do života snad pustíš," usmála se a Ludvika se přidala.  

"Nikdy jsem neměla psa. Neumím si vůbec představit, co to obnáší," strachovala jsem se.  

"Mami, bude tě milovat stejně jako táta. A navíc ti nebude přepínat televizi na fotbal!"  

Tím dnem vstoupil do mého života Bertík. Byl veselý, hravý, oddaný a brzy to mezi námi byla oboustranná láska.  

Již nějaký čas jsem měla věk na to, abych odešla do důchodu. Pracovala jsem jako rehabilitační sestra a zároveň masérka a moje tělo mi říkalo, že už bych té práce měla nechat. Trápila mě záda, ale největší problém mi dělaly ruce, velmi mě bolely prsty a zápěstí. Ačkoli jsem již dlouho cítila, že bych si měla odpočinout, bála jsem se samoty. Proto jsem přesluhovala. Nyní se ale objevil důvod, abych ten krok učinila. Odešla jsem do důchodu a k Bertíkově převeliké radosti jsem zůstala doma. Dopřávali jsme si dlouhé procházky i lenošení na gauči u televize. Měli jsme své trasy, které vedly nedalekým lesoparkem. Když bylo ošklivo nebo zima, chodívali jsme na kratší procházku, když bylo hezky, ušli jsme klidně i deset kilometrů.  

Všimla jsem si, že často potkáváme ty samé lidi se psy. Zanedlouho jsem většinu z nich znala i jménem. Mopslík Ariel, kříženec Fíla, čivaví slečna Adélka, vlčák Sam a mnozí další. S jejich majiteli jsme se zastavovali a povídali si o nich, jako by to byly naše děti. Konečně jsem se cítila líp. Ráda jsem si povídala zejména se starším pánem, majitelem Fíly. Napadal na jednu nohu, chodil jen na kratší procházky, ale pokaždé jsme si moc hezky popovídali. Nikdy si nestěžoval na život a na všem hledal to hezké. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Eduard, je vdovec, bezdětný, a než šel do důchodu, byl učitelem dějepisu a českého jazyka. Každé setkání s ním bylo moc příjemné. Pak jsem ho ale nějaký čas neviděla. Když jsem ho pak po delší době potkala, všimla jsem si, o kolik hůř se mu jde. Fíla se loudal vedle něho.  

"Copak se vám přihodilo?" "To ta moje kyčel. Zhoršila se, potvora. Je úplně opotřebovaná a bolí jako čert."  

"S tím se ale přece dá něco dělat!" Ano, to dá. Operovat. Udělat totální náhradu kyčelního kloubu, jak říkali doktoři. Já na ni ale nepůjdu, nemůžu, kvůli Fílovi. Dokud se dostanu z bytu, je to pořád ještě dobré. Nikdy jsme se ženou psa neměli, protože byla alergická na psí srst. Když jsem byl malý kluk, doma jsme měli ohaře a po něm jezevčíka. A když jsem zůstal sám a objevil se Fíla, bylo to jasné. My dva patříme k sobě," rozpovídal se. "Ale bez operace…" Větu jsem nedořekla, zastavil mě mávnutím ruky a slovy, že se budeme bavit o něčem příjemnějším.  

Pak jsem pana Edu potkávala jen sporadicky. Pokaždé na něm bylo vidět, že mu chůze činí stále větší potíže.  

"Musí vás to hrozně bolet," řekla jsem účastně. Bylo mi ho líto.  

"Bolí mě to. Jako čert," smutně přikývl. "Nevím, jak dlouho se ještě vůbec budu moct hýbat."  

"No a co ta operace?" pohlédla jsem mu přímo do očí.  

"To je složité," uhnul zrakem.  

"Co je složité? To se tolik bojíte? Víte, kolik lidí má dneska umělý kloub a jak se jim ulevilo?!"  

"Vím, to víte, že to vím. Ale to znamená dlouhý pobyt v nemocnici a pak ještě rehabilitaci. Zkrátka dlouhou dobu z domova."  

"Ale pak byste byl v pořádku a mohl zase bez bolesti chodit. To vám snad za nějaký čas strávený mimo domov a trochu nepohodlí nestojí?"  

"A co by bylo s Fílou? Kvůli němu nemůžu na tu operaci, vždyť on by se ustýskal! A já taky."  

V tu chvíli mi to došlo. Pan Eduard na operaci nepůjde nikoli kvůli tomu, že by se jí bál, ale kvůli jeho psovi.  

"Jsem za něho zodpovědný. Je na mně závislý," vzdychl a pohladil psa po hlavě. Ten mu olízl ruku a věnoval zamilovaný pohled. "Já nikoho nemám. Žili jsme se ženou jeden pro druhého, když nám osud děti nedopřál. Měl jsem bratra, ale ten už také nežije. Tak co můžu dělat?"  

V tu chvíli jsem přesně věděla, co má pan Eduard udělat, a také jsem mu to hned řekla. "Půjdete na tu operaci. Já vám Fílu pohlídám. Zná mě a s Bertíkem si přece dobře rozumí." Překvapeně se na mě podíval.  

"To přece nejde, jsem pro vás cizí člověk," kroutil hlavou.  

"A proč by to nešlo? Bojíte se, že bych se o něho špatně starala?"  

"Ne, to ne, to opravdu ne. Ale nemůžu po vás chtít takovou věc. Sotva se známe, to není jen tak."  

"Kdybych nemohla a nechtěla, tak bych vám to nenabízela. Já vím, že se známe jen od vidění, ale snad mi věříte, že by se Fíla u mě měl dobře."  

Ještě nějaký čas trvalo, než se vše vyřídilo a pan Eduard mohl nastoupit k výkonu do nemocnice. Aby nebyl pro Fílu takový šok, že bude žít u nás, nabídla jsem, aby mě s pejskem občas navštívil. Fíla si v mém bytě všechno očichal, chvíli dováděl s Bertíkem, a když jsem je našla společně stočené v pelíšku, jak spokojeně oddechují, věděla jsem, že to půjde. I pan Eduard byl klidnější.  

"A co kdyby… co kdybych se z té nemocnice nevrátil?" strachoval se.  

"Vrátíte! Ale pro váš klid vám můžu slíbit, že Fílu bych nikomu nedala." "Opravdu?" "Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí…," vybavila se mi dětská říkanka a on se úlevně zasmál.  

Poté, co se po pobytu v nemocnici a v rehabilitačním zařízení vrátil, dovedla jsem mu Fílu domů. Pejsek se mohl radostí pominout a pan Eduard s omluvným pokrčením ramen setřel slzy, které mu vytryskly z očí. Oba jsme byli plni dojmů a víc než hodinu jsme si povídali. On mi vyprávěl o pobytu v nemocnici a rehabilitační léčebně, já jemu zase, co jsme s Fílou a Bertíkem dělali a podnikali.  

A tak dnes chodíme s našimi chlupáči na procházky, navštěvujeme se a krásně si vždycky popovídáme. Dcery mi nevěří, že se nejedná o nic jiného než o přátelství, ale my s Edou víme své. Jsme dvě spřízněné duše, které si navzájem obohatily život, a to rozhodně není málo. "  

V příběhu byla změněna jména.