KTUALITKY Hudba mě vždy vytáhne ze všeho, dává svobodu

Žijí mezi námi, potkáváme je a bez povšimnutí míjíme, zahleděni do svých problémů. Nevidíme, čím procházejí oni, čím jsou výjimeční, čemu bychom se od nich mohli učit. Dovolte, milí čtenáři, abychom vám tyto lidi vytáhli z davu. Zkuste otevřít srdce pro jejich zkušenosti, věřte, že pro nás všechny se najdou témata k zamyšlení.

Předhradí – Se zrakově postiženou Monikou Maškovou si povídala vedoucí pěveckého sboru Klíčenky Iva Malinová.
Začtěte se do jejích upřímných a otevřených odpovědí, ze kterých se tají dech.

– Moniko, nebudu předstírat, že se neznáme a že si vykáme. Přátelíme se několik let a to mi snad dovoluje pokládat ti otázky takříkajíc na tělo. Vím o tobě, že jsi skvělá zpěvačka, já raději říkám pěvkyně, že jsi úspěšná autorka, skvělá maminka, výborná a upřímná kamarádka. Ale velmi málo vím o tvém dětství a mládí. Jak se vůbec žije dítěti se zrakovým postižením a hudebním nadáním současně?

Musím se vrátit o pěkných pár let dozadu. V době, kdy jsem byla školou povinná, nebyla možnost soukromého pedagoga. Od šesti let jsem byla na internátě v ZŠ pro děti se zbytky zraku v Praze. A to jsem měla štěstí. Někteří chodili od tří let do školky. Já měla jednu obrovskou výhodu: mamka nastoupila jako učitelka do školky, byla to běžná školka v místě bydliště, já tam ale nemohla. Před tím jsem prý byla také v jeslích, ale tam pracovaly ty typické sestry za minulého režimu. Často jsem je pak vídávala, protože moje...