libo autobus?
Můžeš
-
Autobusová doprava představuje v ČR klíčový prvek systému veřejné přeprav y obyvatel, na mnoha místech dokonce jediný. Poku sili jsme se zmapovat situaci z pohledu její dostupnosti pro lidi s omezením pohybu, tedy nejen vozíčkářů, ale i seniorů a rodičů s kočárky. Dobrou zprávou je, že na městské a regionální úrovni podíl bezbariérových spojů neustále roste. Naopak dálková přeprava je pole prakticky neorané.
Získat kompletní databázi bezbariérových autobusových spojů na našem území je prakticky nemožné – žádný takový dokument neexistuje. A to nejen proto, že se situace neustále mění, ale také proto, že na různých typech a úrovních autobusové dopravy působí desítky společností a jedná se o tisíce linek. Jedinou zaručenou metodou, jak získat informace o bezbariérovosti, je zadání dotazu na konkrétní trasu v rámci souhrnného jízdního řádu (například www.idos.cz). Ten zobrazí, zda je příslušný spoj vhodný pro přepravu vozíčkáře.
Typy spojů lze rozdělit do čtyř kategorií: městské, příměstské, regionální a dálkové (kde lze ještě přidat podkategorii mezinárodní). Městské mají trasu pouze nebo převážně na území města s vlastním systémem MHD, příměstské zajišťují dopravní obslužnost i v jeho okolí a regionální spojují různá místa v rámci oblasti (např. kraje). Dálkovými pak rozumějme linky nad rámec regionů, např. mezi krajskými městy.
Ministerstvo dopravy uvádí, že "podle nařízení vlády č. 63/2011 Sb. má být zajištěno, aby u nově uzavíraných smluv o veřejných službách bylo v regionální dopravě minimálně jedno z každých šesti vozidel přístupné osobám s omezenou schopJe ností pohybu a orientace a v městské dopravě alespoň každé druhé vozidlo. Jedná se o minimální požadavky a je možné předpokládat, že jednotlivá města a kraje budou v rámci svých smluv o veřejných službách vyžadovat přísnější standard."
Města si vedou dobře
Podle námi zjištěných informací se tento předpoklad až na výjimky naplňuje. Oslovili jsme dopravní podniky krajských měst a krajské koordinátory integrované dopravy a z odpovědí vyplývá, že podíl bezbariérových autobusů v rámci MHD se pohybuje od 69 do 100 % a jiné vozy než ty vhodné k přepravě vozíčkářů už se prakticky nenakupují (jedná se o autobusy zcela nebo částečně nízkopodlažní). Například v Praze zakoupil dopravní podnik poslední "vysokopodlažní" autobus v roce 2006, takže nízkopodlažních vozů je dnes v hlavním městě už 79 %. Průkopníkem a ukázkovým městem je v tomto ohledu Olomouc, tam se pyšní dokonce sty procenty. A jak dochází k obměně vozového parku, blíží se k tomuto číslu i další místa.
Přestože někde ještě nejsou všechny městské autobusy bezbariérové, pomocí jejich nasazení vzrůstá i podíl tzv. garantovaných spojů. To znamená, že na dané lince se alespoň v některých časech během dne vozíčkář stoprocentně sveze. Různí dopravci přitom shodně uvádějí, že reálný počet bezbariérových jízd někdy výrazně převyšuje "pouze" garantované spoje.
Čísla v regionální dopravě jsou o poznání slabší. Na druhou stranu se dají považovat za optimistická, srovnámeli je se situací před nějakými patnácti lety, kdy byl bezbariérový autobus mimo město raritou. Dnes se v jednotlivých krajích pohybuje poměr autobusové bezbariérovosti v rámci integrované dopravy od 12 do 67 %. Kraje jednotlivým poskytovatelům dopravy stanovují při výběrových řízeních kritéria, která musí naplnit, aby v soutěži uspěli. Bezbariérovost je jednou z důležitých položek. S každým novým výběrovým řízením tak stoupá číslo požadovaného podílu bezbariérových linek. I když tedy nelze komerční subjekty přímo nutit k nákupu nízkopodlažních vozů, podmínky se dají nastavit tak, aby to ve vlastním zájmu dělaly. Někdy také existuje motivace v podobě dotačních projektů.
Marné dálek volání
Nejhorší situace je u dálkových autobusových spojů. Do této oblasti nijak nezasahují města ani kraje, takže jde o čistě komerční zájem jednotlivých firem. A jejich přístup je zatím vcelku jednoznačný – dálkové autobusy vhodné pro vozíčkáře představují zbytečné náklady, které se nevyplatí. To ovšem nikdo otevřeně nepřizná.
Významný hráč na trhu, RegioJet, se k otázce ústy svého mluvčího Aleše Ondrůje vyjádřil takto: "Používáme takřka výhradně autobusy určené pro dálkovou dopravu a v nich zajišťujeme přepravu pro všechny cestující – včetně cestujících se sníženou schopností pohybu a zdravotně postižené. Tyto autobusy nejsou bohužel nízkopodlažní a z hlediska své stavby a účelu neumožňují bezbariérový nástup. Cestující, kteří jsou na invalidním vozíku, přepravíme na standardní sedačce za tarifních podmínek odpovídajících speciálně státem nařízeným slevám s tím, že invalidní vozík je přepraven jako složený zdarma v zavazadlovém prostoru. Při nástupu a výstupu asistuje cestujícímu řidič a člen palubního personálu (stevard, stevardka), kteří poskytnou maximální asistenci."
Definice "zajištění přepravy pro všechny cestující" by v současné době měla vypadat skutečně jinak než jako ruční přenášení na sedačku. Dálkové bezbariérové autobusy samozřejmě existují, ale v ČR by se daly spočítat doslova na prstech jedné ruky. Ani jeden navíc nefunguje na běžné lince. Mají je k dispozici buď instituce, jako je kupříkladu Jedličkův ústav a školy, nebo dopravci, kteří je pronajímají pro dílčí zájezdy (Vega Tour, Dopravní podnik města Brna). Je však pravda, že náklady na jejich úpravy mohou cenu oproti standardnímu vozu navýšit až o milion korun.
Zákon od sousedů
Inspirací by nám v tomto ohledu mohlo být například Německo. Od roku 2016 tu platí zákon, který dopravcům nařizuje používat na vnitrostátních linkách autobusy vhodné pro přepravu alespoň dvou cestujících na vozíku. Týká se to všech autobusů na dálkových vnitrostátních linkách v Německu s kapacitou větší než osm míst, uvedených do provozu po 1. lednu 2016. A od roku 2020 to bude platit pro všechny dálkové autobusy bez výjimky.
Povinnost přitom dopadne i na zahraniční vozidla provozovaná v rámci mezinárodní linky, která zajišťuje zároveň vnitrostátní přepravu na území Německa. Což se například v případě spoje Praha – Drážďany – Berlín dotkne i českých dopravců. Právě na tuto linku připravila společnost Berlin Linien Bus nový autobus Setra 516 HD. Zákon u našich sousedů tak může být nejen inspirativní, ale v konečném důsledku třeba i přímo rozhýbe stojaté vody domácí dálkové autobusové
dopravy. ?
Definice "zajištění přepravy pro všechny cestující" by v současné době měla vypadat skutečně jinak než jako ruční přenášení na sedačku. Dálkové bezbariérové autobusy samozřejmě existují, ale v ČR by se daly spočítat doslova na prstech jedné ruky.
Foto: Vega Tour pronajímá jeden z mála bezbariérových dálkových autobusů u nás. Chystá se na nákup dalšího.
Foto: Společnost Scania vyrobila na míru autobus pro Jedličkův ústav a školy. V rámci ČR šlo o unikátní zakázku.
Foto: JAN ŠILPOCH