"Lidé mě chytají za rameno a táhnou," říká slepá servírka. Nejvíc jí chybí tváře blízkých

Nenarodila se do tmy. O zrak přišla až postupem času v pubertě. Usměvavou Alenu Terezii Vítek (35) můžete až do 22. června potkat na náměstí Republiky jako servírku v kavárně POTMĚ. Jaké to je nevidět svět kolem? Jaký by byl její život, kdyby o zrak nepřišla?

Alena Terezie Vítek se narodila s těžkou zrakovou vadou. Přesto dlouhé roky rozlišovala světlo, stíny a obrysy, které jí pomáhaly orientovat se v prostoru. V naprosté tmě se ocitla až v 16 letech.

Přestože jako malá toužila být lékařkou, osud pozměnil její životní cestu. Od roku 2006 pracuje v kavárně POTMĚ jako servírka. Zároveň se podílí na projektech Světlušky. Mimo to učí soukromě zpěv a věnuje se canisterapii se svým psem (metoda pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, a to díky speciálně vedenému a cvičenému psovi nebo feně - pozn. red.).

Je velmi šťastná za to, jaké lidi jí život přivedl do cesty a těší se, že i přes svůj hendikep může pomáhat druhým.
Co by dala za brýle

Slepota přišla až časem. "Nerozlišila jsem z těch obrysů, zda je to strom nebo člověk," vysvětlovala, že nikdy neviděla nejlépe. Dokonce si pamatuje, jak...