Liga vozíčkářů slaví 35 let. Srdcaři jsou pořád potřeba, říká ředitel
21.06. 2025 - 05:56
Brněnský Metropolitan
Před 35 lety, kdy v Brně vznikla organizace Liga vozíčkářů, znamenal handicap život za zdmi ústavu s mizivou vzdělávací nebo pracovní perspektivou. Změnily se od té doby podmínky pro postižené? A jakou proměnou prošla sama organizace? U příležitosti zmíněi zmíněného výročí – a červnového benefičního narozeninového festivalu – jsme se sešli s ředitelem Ligy vozíčkářů Zdeňkem Škaroupkou v jejím sídle na Bzenecké.
* Skočím špatně do vody, poraním si krční míchu a skončím na vozíku. Jaký je rozdíl mezi tím, kdyby se to stalo před 35 lety a dnes? Jakou největší změnu bych pocítila?
Na začátku musím říct, že většina našich klientů nejsou na vozíku po úraze. Mají vrozenou vadu nejrůznějšího charakteru. Rozdíl za těch 35 let je samozřejmě obrovský. Kompenzační pomůcky jsou dnes neskonale modernější a vhodnější, takže se opravdu vybírají podle druhu a míry postižení. Prostředí je teď daleko bezbariérovější, než bývalo. Když si dáte trochu záležet, najdete bezbariérovou kavárnu, ale taky školu nebo zaměstnavatele. Dnes jsou bezbariérové třeba i turistické stezky.
* Je mezi vozíčkáři s vrozenou vadou a po úrazu rozdíl?
Po úrazu máte specializovanou péči, protože tam je nějaké období, kdy se to může velmi spravit, hodně záleží na rehabilitaci a na výběru kompenzačních pomůcek. My se věnujeme těm, kterým se nemá co spravit. Nebo ano, má, ale zlepšení je daleko míň výrazné, menší. Lidi po úraze zažili normální způsob života, mají třeba vzdělání, měli pracovní zkušenosti atd. a mají velkou motivaci dostat se zpátky do normálního života. Zatímco ti s vrozenou vadou před těmi 35 lety žili v ústavu, pracovní perspektiva mizivá, vzdělávací perspektiva mizivá. A nemají ten drajv, protože se nemají k čemu vracet, takhle žili celou dobu.
* Jak se za tu dobu posunula vaše organizace?
Liga vozíčkářů na začátku vydávala časopis, bylo to v podstatě informační médium, protože informace nebyly a kompenzační pomůcky taky ne. Takže v té době pořádala liga akce jako Pomůcka roku, pomáhala prvnímu českému výrobci vozíků. Dnes jsme akreditovaný poskytovatel sociálních služeb, nabízíme osobní asistenci, chráněné bydlení, což jsou věci, které pokrývají základ potřeb člověka. Máme sociální rehabilitaci, což je služba, která podporuje klienta, aby byl schopen si ve svém samostatném životě hlídat peníze, postarat se sám o sebe, plánovat si věci. A k tomu máme ještě centrum denních služeb, takže tu lidé tráví čas, pokud nemohou pracovat. Tady rozvíjejí svůj potenciál nejrůznějšími aktivitami. A samozřejmě se snažíme rozvinout míru sebeobsluhy klienta tak, aby dokázal přelézt z vozíku na vozík, vlézt si do vany a posadit se na sprchovou sedačku. Klienti sem chodí taky cvičit.
* Kromě podpory samostatnosti klientů je dalším cílem Ligy vozíčkářů osvěta, která otevírá lidem bez postižení dveře do světa handicapovaných. Jaké aktivity či akce byste zmínil?
Děláme program Přisedni si, kdy naši kolegové chodí po školách a vypráví o tom, jak odlišný a zároveň stejný je jejich život, když sedí na vozíku a spousta věcí je dosažitelná s daleko větším vypětím. Pořádáme i Vinohradské vozíkohraní, to je den otevřených dveří, kdy sem zveme klienty, podporovatele, dobrovolníky a známé na návštěvu. A na 28. června jsme k našemu výročí připravili festival Kriplkára candec (viz pozvánka vlevo). A co je ještě zajímavé, 19. května (rozhovor se uskutečnil před akcí – pozn. red.) bude Sexy den, protože oblast sexuality a partnerství je pro lidi s postižením poměrně problematická. Jde o to, aby lidé získali nové informace a užili si i otevřenou komunikaci o tom tématu. Rozmnožovací pud v lidech přetrvává, i když spousta cest je v těle porušená, takže mají úplně stejné problémy a touhy jako ti zdraví.
* Jsou sexualita a intimita postižených pořád tabu nebo už se situace změnila?
Je to samozřejmě daleko lepší. Dokonce po německém vzoru už se i u nás objevily tzv. intimní asistentky, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. V naší zemi oficiálně neexistuje prostituce, takže je to celé podivné. Kdybychom se do toho jako organizace chtěli zapojit, riskujeme, že budeme mít problémy se zákonem. Přitom intimní asistence vůbec není jen o pohlavním styku, ale třeba o dotyku, o pohlazení, o úplně drobných něžnostech.
* Vy jste se k handicapovaným dostal v průběhu studia na vysoké škole, začal jste pracovat s dětmi na Kociánce. Co vám ta práce přinášela a dodnes přináší?
Já jsem tehdy byl mladej kluk, měl jsem pocit, že můžu změnit svět, takže jsem na té změně chtěl pracovat a připadalo mně, že to má smysl. Ano, hodně se toho změnilo, ale pro mě pořád dílčím způsobem a zdaleka to není tak, jak bych si představoval. A naopak některé změny se pod tíhou lobbingu a politických i jiných záměrů ubírají směrem, který je mně proti srsti. Kdysi jsme čekali na zákon o sociálních službách, ten ale dnes v mnoha směrech nutí lidi do jakoby profesionality. Drží si odstup, tady máš službu, chceš, nechceš, zaplať. Na začátku skupina lidí chtěla pomoct jiné skupině lidí. Na peníze, zázemí a možnosti se hledělo až ve druhé, třetí lajně. A dnes? Jaksi se to odosobňuje, najednou je to takový průmysl. Sociální oblast začíná být malinko asociální.
* Dřív to dělali srdcaři?
Jasně. Ale na druhou stranu, být osobním asistentem se nedá bez toho, aby to pro člověka mělo i jiný význam než peníze, protože taháte lidi, ta práce je těžká, pořád se vracíte ke stejnému klientovi, musíte ho vyslechnout a zkusit to s ním řešit, podpořit ho. Je to těžké, vyčerpávající a málo placené. Takže ti srdcaři jsou pořád potřeba. Rozšířenou verzi rozhovoru si přečtete na webu cosedeje.brno.cz.
Na začátku skupina lidí chtěla pomoct jiné skupině lidí. Na peníze, zázemí a možnosti se hledělo až ve druhé, třetí lajně. A dnes? Jaksi se to odosobňuje, najednou je to takový průmysl. Sociální oblast začíná být malinko asociální. Kriplkára candec 2025 Benefiční narozeninový festival Náměstí Svobody, 28. června od 10.30 do 21 hodin Liga vozíčkářů slaví 35 let a popřát jí a podpořit ji přijdou kapely Zkusmeto, Alfasrnec, Kolibříkův úlet, Alishi, Bokomara a Marie Tilšarová. Pro děti i s dětmi zahraje a zazpívá Monika Byrtusová. Vstupné dobrovolné. Web: ligavozic.cz
foto: Zdeněk Kolařík
* Skočím špatně do vody, poraním si krční míchu a skončím na vozíku. Jaký je rozdíl mezi tím, kdyby se to stalo před 35 lety a dnes? Jakou největší změnu bych pocítila?
Na začátku musím říct, že většina našich klientů nejsou na vozíku po úraze. Mají vrozenou vadu nejrůznějšího charakteru. Rozdíl za těch 35 let je samozřejmě obrovský. Kompenzační pomůcky jsou dnes neskonale modernější a vhodnější, takže se opravdu vybírají podle druhu a míry postižení. Prostředí je teď daleko bezbariérovější, než bývalo. Když si dáte trochu záležet, najdete bezbariérovou kavárnu, ale taky školu nebo zaměstnavatele. Dnes jsou bezbariérové třeba i turistické stezky.
* Je mezi vozíčkáři s vrozenou vadou a po úrazu rozdíl?
Po úrazu máte specializovanou péči, protože tam je nějaké období, kdy se to může velmi spravit, hodně záleží na rehabilitaci a na výběru kompenzačních pomůcek. My se věnujeme těm, kterým se nemá co spravit. Nebo ano, má, ale zlepšení je daleko míň výrazné, menší. Lidi po úraze zažili normální způsob života, mají třeba vzdělání, měli pracovní zkušenosti atd. a mají velkou motivaci dostat se zpátky do normálního života. Zatímco ti s vrozenou vadou před těmi 35 lety žili v ústavu, pracovní perspektiva mizivá, vzdělávací perspektiva mizivá. A nemají ten drajv, protože se nemají k čemu vracet, takhle žili celou dobu.
* Jak se za tu dobu posunula vaše organizace?
Liga vozíčkářů na začátku vydávala časopis, bylo to v podstatě informační médium, protože informace nebyly a kompenzační pomůcky taky ne. Takže v té době pořádala liga akce jako Pomůcka roku, pomáhala prvnímu českému výrobci vozíků. Dnes jsme akreditovaný poskytovatel sociálních služeb, nabízíme osobní asistenci, chráněné bydlení, což jsou věci, které pokrývají základ potřeb člověka. Máme sociální rehabilitaci, což je služba, která podporuje klienta, aby byl schopen si ve svém samostatném životě hlídat peníze, postarat se sám o sebe, plánovat si věci. A k tomu máme ještě centrum denních služeb, takže tu lidé tráví čas, pokud nemohou pracovat. Tady rozvíjejí svůj potenciál nejrůznějšími aktivitami. A samozřejmě se snažíme rozvinout míru sebeobsluhy klienta tak, aby dokázal přelézt z vozíku na vozík, vlézt si do vany a posadit se na sprchovou sedačku. Klienti sem chodí taky cvičit.
* Kromě podpory samostatnosti klientů je dalším cílem Ligy vozíčkářů osvěta, která otevírá lidem bez postižení dveře do světa handicapovaných. Jaké aktivity či akce byste zmínil?
Děláme program Přisedni si, kdy naši kolegové chodí po školách a vypráví o tom, jak odlišný a zároveň stejný je jejich život, když sedí na vozíku a spousta věcí je dosažitelná s daleko větším vypětím. Pořádáme i Vinohradské vozíkohraní, to je den otevřených dveří, kdy sem zveme klienty, podporovatele, dobrovolníky a známé na návštěvu. A na 28. června jsme k našemu výročí připravili festival Kriplkára candec (viz pozvánka vlevo). A co je ještě zajímavé, 19. května (rozhovor se uskutečnil před akcí – pozn. red.) bude Sexy den, protože oblast sexuality a partnerství je pro lidi s postižením poměrně problematická. Jde o to, aby lidé získali nové informace a užili si i otevřenou komunikaci o tom tématu. Rozmnožovací pud v lidech přetrvává, i když spousta cest je v těle porušená, takže mají úplně stejné problémy a touhy jako ti zdraví.
* Jsou sexualita a intimita postižených pořád tabu nebo už se situace změnila?
Je to samozřejmě daleko lepší. Dokonce po německém vzoru už se i u nás objevily tzv. intimní asistentky, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. V naší zemi oficiálně neexistuje prostituce, takže je to celé podivné. Kdybychom se do toho jako organizace chtěli zapojit, riskujeme, že budeme mít problémy se zákonem. Přitom intimní asistence vůbec není jen o pohlavním styku, ale třeba o dotyku, o pohlazení, o úplně drobných něžnostech.
* Vy jste se k handicapovaným dostal v průběhu studia na vysoké škole, začal jste pracovat s dětmi na Kociánce. Co vám ta práce přinášela a dodnes přináší?
Já jsem tehdy byl mladej kluk, měl jsem pocit, že můžu změnit svět, takže jsem na té změně chtěl pracovat a připadalo mně, že to má smysl. Ano, hodně se toho změnilo, ale pro mě pořád dílčím způsobem a zdaleka to není tak, jak bych si představoval. A naopak některé změny se pod tíhou lobbingu a politických i jiných záměrů ubírají směrem, který je mně proti srsti. Kdysi jsme čekali na zákon o sociálních službách, ten ale dnes v mnoha směrech nutí lidi do jakoby profesionality. Drží si odstup, tady máš službu, chceš, nechceš, zaplať. Na začátku skupina lidí chtěla pomoct jiné skupině lidí. Na peníze, zázemí a možnosti se hledělo až ve druhé, třetí lajně. A dnes? Jaksi se to odosobňuje, najednou je to takový průmysl. Sociální oblast začíná být malinko asociální.
* Dřív to dělali srdcaři?
Jasně. Ale na druhou stranu, být osobním asistentem se nedá bez toho, aby to pro člověka mělo i jiný význam než peníze, protože taháte lidi, ta práce je těžká, pořád se vracíte ke stejnému klientovi, musíte ho vyslechnout a zkusit to s ním řešit, podpořit ho. Je to těžké, vyčerpávající a málo placené. Takže ti srdcaři jsou pořád potřeba. Rozšířenou verzi rozhovoru si přečtete na webu cosedeje.brno.cz.
Na začátku skupina lidí chtěla pomoct jiné skupině lidí. Na peníze, zázemí a možnosti se hledělo až ve druhé, třetí lajně. A dnes? Jaksi se to odosobňuje, najednou je to takový průmysl. Sociální oblast začíná být malinko asociální. Kriplkára candec 2025 Benefiční narozeninový festival Náměstí Svobody, 28. června od 10.30 do 21 hodin Liga vozíčkářů slaví 35 let a popřát jí a podpořit ji přijdou kapely Zkusmeto, Alfasrnec, Kolibříkův úlet, Alishi, Bokomara a Marie Tilšarová. Pro děti i s dětmi zahraje a zazpívá Monika Byrtusová. Vstupné dobrovolné. Web: ligavozic.cz
foto: Zdeněk Kolařík
Klíčová slova: