Mgr. Bohumila Kalousková, pracovnice v neziskové organizaci Hever

ČRo - Sever
*

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Posloucháte Český rozhlas Sever, naším dnešním hostem je magistra Bohumila Kalousková, která pracuje v neziskové organizaci Hever, přímo v Ústí nad Labem, vítejte.

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Dobrý den.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
No, a my jsme pro dnešek zvolili téma Alzheimerova choroba. Tak, je fakt, že někdy se s trochou nadsázky říká a je, Alzheimer už je tady už jsem zapomněl, zapomněla to či ono. Může vůbec člověk sám poznat, že se něco děje, že něco není v pořádku?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Někteří naši klienti si to sami uvědomují, aby člověk sám si to uvědomil, tak je to velmi těžké. Doporučuji určitě při prvních příznacích choroby neváhat a navštívit neurologa nebo psychiatra a nechat vyšetřit tuto chorobu.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Máte nějaký příklad konkrétní z praxe?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Mám příklad, nedávno mě oslovila rodina, kdy maminka vlastně odešla po ošetření z nemocnice v noci v nočním košili, v bačkorách, a když jsme se pak o tom spolu bavili, tak ona si to vůbec nepamatuje a má pocit, že rodina se o ní jenom příliš bojí, že mají strach, že se vlastně nic neděje. Tahle paní je ve stádiu, kdy vlastně u ní nemoc začíná propukat, ale většinu dne si je vědoma svého zdravotního stavu, nic se neděje, ale má samozřejmě už začínající ataky té choroby a tam už to začíná být nebezpečné.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Samozřejmě, může to být nebezpečné pro ni i svým způsobem pro její okolí. Asi tedy platí, že spíš to okolí, ta rodina, ti nejbližší známí si všimnou, že ten člověk se nějakým způsobem mění. Tak, co potom? Opravdu asi doporučit návštěvu toho odborného lékaře?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Určitě neváhat, v současné době existuje spousta diagnostických testů a je to bohužel smrtelná choroba, na kterou člověk zemře. Já jsem pracovala tři roky v pobytovém zařízení, kde jsme měli 14 lidí převážně s demencí a měla jsem možnost detailně pozorovat a vidět, jak ta choroba postupuje. A opravdu je to nemoc, na kterou lidé časem zemřou, protože, když jim dáte jídlo, oni si ho dají do pusy a nevědí, že ho mají spolknout, nevědí, že mají chodit na záchod, nemají absolutně pocit žízně, takže pokud nemají celodenní péči a nedáte jim napít, tak by vlastně umřeli na dehydrataci.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
To není nijak povzbudivé a pak je to zátěž spíš pro tu rodinu, protože ten nemocný sám si tohle vlastně neuvědomuje.

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Ano, máte naprostou pravdu, tohle je nemoc, která především zasahuje rodinné příslušníky. Pokud vás vaše maminka, která vás celý život milovala, přestane poznávat, nebo, nedej Bože, začne vás osočovat, že jste na ni ošklivý, že jí nedáte najíst, někdy se Alzheimerova choroba může projevovat i sprostými nadávkami, výčitkami, tak to hlavně likviduje rodinné vztahy.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Po písničce pokračujeme. Český rozhlas Sever vám dělá společnost. Máme dnes takové, ne zrovna veselé téma, Alzheimerovou chorobu, a jako host je u nás magistra Bohumila Kalousková, která pracuje v neziskové organizaci Hever. A ta je určena právě pro osobní asistenci, pro pomoc v rodinách, kde třeba všichni chodí do práce nebo jsou tam malé děti, nejsou schopné se o toho člověka s tímhle postižením postarat. Vraťme se ještě k té chorobě jako takové. Existují dnes už nějaké léky, které by alespoň ten průběh trošku zpomalily, zmírnily ty projevy?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Ano, naštěstí doba pokročila, a byť já jsem osobně velký odpůrce léků, tak musím říct, že mi jedna zkušená psychiatrička naučila, jak se dá dobře Alzheimerova choroba zaléčit, takže nedělat z lidí ležící pacienty, ale umožnit jim ten zbytek života prožít v důstojném prostředí. Ty léky je potřeba kombinovat, protože ta nemoc postupuje ne postupně, ale jsou to velké skoky, takže dlouho ten člověk je v pořádku a jednoho dne přijdete a on není schopný vstát z postele. Ne, že by fyzicky nemohl, ale jemu prostě v hlavě už nefungují ty spoje a nedostane impuls, že by se měl zvednout. Je potřeba nebo doporučuji rodinám a všem, kteří mají podezření na Alzheimerovu chorobu, aby navštívili opravdu odborného lékaře. Existuje celá řada léků, které mohou průběh té nemoci velmi zmírnit, hlavně zpříjemnit, hlavně pro toho samotného člověka, který je tou nemocí postižený.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
To patří samozřejmě do rukou odborníka, takže nezkoušet raději žádné alternativní postupy a metody a tady myslím, že léčitelé se do pomoci ani moc nehrnou, protože opravdu asi se s tím asi tak moc dělat nedá, pokud tedy člověk není v rukou odborníka na danou chorobu.

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Já tedy nejsme lékař, ale co jsme vyčetla, nebo co trošku mi bylo známo, tak vlastně ty psychofarmaka doplňují určité látky, které vlastně ten mozek potřebuje proto, aby mohl trošičku třeba obnovit anebo alespoň aby byly zachovány základní funkce.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
U každé choroby se bavíme také o tom, jestli je možná nějaká prevence. U Alzheimerovy choroby si nejsem tak docela jistá, že něco jako prevence může existovat. Nebo se pletu?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Pletete se, existuje teď moderní věc, která se jmenuje takzvané trénování paměti, takže vřele doporučuji. Stačí, i když doma budete luštit sudoku, budete se učit zpaměti třeba telefonní čísla. Kdo z vás zná minimálně 10 čísel svých příbuzných? Nikdo. Když si vzpomenete před iks lety všichni jsme znali minimálně 10 až 20 čísel. Toto jsou drobné věci, které vám mohou pomoci, trénovat si třeba nákup, nepsat si t na papírky, byť to asi všichni většinou děláme, ale naučit se ten mozek využívat tak, aby vlastně nestagnoval.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Takže, provozovat něco jako mozkovou gymnastiku. Teď jsem si vzpomněla na maminku, která si trénovala vlastně podvědomě, dá se říci, tu paměť, protože byla pyšná na to, že i v 89 letech odříká data narození nejen svých dětí, ale také svých vnuků a pravnoučat, no a že nás už je požehnaně. Takže, to asi byla dobrá cesta?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Ano, přesně. Musím i říct, že pokud pečujeme o klienty, kteří třeba netrpí demencí, tak přesně v 95 v pohodě sčítají, odčítají, násobí, žádná kalkulačka. Pamatují si spoustu věcí, vypráví, máme i paní, která používá počítač. Když se něco dozví, třeba v rozhlase nedávno, okamžitě jde, vyhledá si to, stále se snaží být duševně svěží.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Takže, ke zdravému životnímu stylu patří nejenom ta fyzická aktivita, hýbat se, co to jde a dokud to jde, ale i tedy rozhýbávat ty šedé buňky mozkové?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Ano, ano.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
No, a po písničce si řekneme, jak vlastně vaše společnost Hever může pomoci lidem, kde už Alzheimerova propukla. Magistra Bohumila Kalousková je dnešním hostem ve vysílání Českého rozhlasu sever, pracuje ve středisku společnosti, neziskové společnosti Hever, která se zaměřuje na osobní asistenci. Dnes jsme se soustředili na Alzheimerovu chorobu. Jakým způsobem vlastně vy můžete pomoci a jakým způsobem vás člověk může najít?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Působíme v celém Ústeckém kraji, máme naše klienty jednak v Ústí nad Labem, ale v Teplicích, Bílině, v Duchcově, v Mostě, v okolí. Teď se budeme rozšiřovat možná i do Loun, takže opravdu ta působnost je velmi široká. Klienti nás mohou najít buď na webových stránkách, máme letáky, pídit se a zavolat. Domluvíme se, jak by rozsah péče měl vypadat. Alzheimerova choroba je nejtěžší pro rodinu, protože ta péče v podstatě časem je čtyřiadvacetihodinová, ti lidé začnou být v domácím prostředí často nebezpeční sami sobě, a je na nás pečujících, abysme pomohli tomu člověku setrvat a dožít vlastně doma.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
To jsou takové ty případy, kdy se nechá puštěný plyn, nezapálený, kdy člověk odejde, nezavře za sebou dveře, a tak dále. Jak potom ta osobní asistence vypadá?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Hever poskytuje péči přímo v domácnostech těch klientů, ale třeba v Ústí nebo i v okolí Teplic existují takzvané denní stacionáře, kde je možné člověka s demencí přes den umístit. Pracovala jsme i v takovém zařízení a v dalším stádiu této choroby je tato péče bohužel nevhodná, protože ti lidé jakoukoliv změnu nesou velice těžce, takže tam fakt nastává buďto péče v domácím prostředí, kdy vlastně doplňujeme rodinu, střídáme se s ní tak, aby si rodina mohla i v té náročné péči odpočinout a oddechnout, nebo teda potom je druhá možnost umístit člověka do zařízení, což samozřejmě nikdo nechceme, ale někdy je to tedy nezbytné.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Co takový váš asistent všechno musí zvládat?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Používáme typy trénování paměti, kreativně se snažíme s lidmi něco dělat. Je pravda, že v těch posledních stádiích jsou lidé často hodně spaví a ta osobní asistence probíhá v udržování základních životních potřeb, takže dáváme lidem najíst, zajišťujeme osobní hygienu, děláme jim společnost, protože byť ta demence velmi zasahuje mozek, tak co mě tedy vždycky překvapí, je, jak ti lidé jsou citliví, a jak velmi reagují na to, v jaké náladě přicházíte, já jsem říkala ve stacionáři proboštovi, kde jsme předtím pracovala tři roky, že jsou lidé s demencí jak lakmusový papírek. Pokud přijde někdo naštvaný, nevyrovnaný, oni okamžitě vědí a velmi silně na to reagují.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Jak obtížně nebo jak lehce se shánějí lidé pro takovouhle profesi? Já si myslím, že to může být někdy namáhavé i fyzicky, ale v každém případě psychicky.

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Bohužel, doma moc shánění nových asistentů nepřeje. Ono, dívat se na někoho, kdo vám vlastně umírá pod rukama, když to řeknu úplně tvrdě, není nic hezkého a na druhou stranu asistentky musí být tím, že jsou v těch domácnostech často sami nebo maximálně s rodinnými příslušníky, musí si umět poradit v každé situaci. Mám spoustu případů, kdy našli ležícího seniora s rozbitou hlavou, museli volat záchrannou službu a takových situací je spousta. Přijdou, je puštěná voda, vytopený byt, prostě v těch domácnostech se děje úplně všechno, ale oni tam jsou od toho, aby tu situaci dokázali vyřešit, aby dokázali tomu člověku zajistit bezpečí a pomoci jim.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Tady by asi ideální bylo, kdyby se v té péči vyloženě střídali s rodinou, ráno odcházíme do práce, nastupuje asistentka, odpoledne se střídáme. Je to možné?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Je to možné, takhle to funguje, máme klienty, kde rodina pečuje, a pokud nemohou, třeba chodí do zaměstnání nebo mají nějaké své aktivity, tak vlastně se střídáme my. Takže, vždycky doporučuji, když rodina se rozhodne, že chce o člověka s demencí pečovat v domácím prostředí, aby do toho zapojila co nejširší rodinu. Nikdy nevíte, jak ta péče bude trvat dlouho. Mám i lidi, kteří pečují třeba 10 let a sami mi třeba řeknou, že kdyby jim to před 10 lety někdo řekl, vůbec si nejsou jisté, že by se proto znovu rozhodli, protože je to opravdu velmi náročná práce a opravdu v posledních stádiích je to čtyřiadvacetihodinová péče.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Takováhle péče nemůže být zadarmo, tak, podílejí se tady nějakým způsobem zdravotní pojišťovny nebo je to na dohodě, nebo jak to funguje?

Mgr. Bohumila KALOUSKOVÁ, pracovnice v neziskové organizaci Hever:
Jsme registrovaný poskytovatel sociálních služeb, takže na úhradu služeb v naší organizaci mohou použít rodinní příslušníci takzvaný příspěvek na péči, který se vyřizuje na úřadu práce.

Slávka BRÁDLOVÁ, moderátorka:
Díky za váš čas, díky za užitečné informace, mějte se moc hezky a někdy zase u nás na viděnou, na slyšenou.