Můj seniorský život: Zakopanej pes

Vůbec nevím jak začít, ale chtěla bych, aby to bylo ze mně venku. Ono mně totiž i pomáhá, když se svěřím.

Jsem již sedm let ve starobním důchodu. Ano, je to tak, protože jsem musela odejít do předčasného. Měla jsem taková zdravotní omezení, že jsem již nebyla schopna docházet do zaměstnání a mnohdy jsem nezvládala ani domácnost. Na klinikách, kam jsem jezdila a byla operovaná, mně říkali, že jsem tak na tři invalidní důchody. Já nedostala víc než částečný a protože žiji sama, je to moc těžké. Jsem vlastně pod hranicí chudoby, protože mám 7300 Kč, za byt zaplatím 5 tisíc korun a pak bojuji o přežití.

Právě proto, že jsem tolik nemocná, potřebuji dobrou, kvalitní stravu i dietu, ale ne takovou, na kterou nejsou příplatky a peníze na léky a doplňky stravy a taky pořádné boty atd. Někdy bych jela do lázní a na dovolenou, a tak stále sním a sním o tom, že jednou za celej život dřiny a náročné práce - vychování třech dětí - budu od státu taky nějak odměněna. Já si platila daně a myslela si, že v důchodu budu mít klid a vystaráno a že si ho užiji. Zatím mám jen bolesti, deprese a rodinu, která se mnou trpěla celé dlouhé roky a nyní jsem osamocena a ponížená.