Nástrahy Prahy pro nevidomé: V metru nás pásy navádí do sloupů, říká Mirek

Je od narození nevidomý a dnes už svou slabozrakost nebere ani jako handicap. Po šikaně ve škole si ale musel zvyknout, že lidé občas bývají zlí a těžko s tím něco udělá. Redaktorovi Blesku se rozpovídal Miroslav Orság z kavárny Potmě o příjemných i nepříjemných zážitcích z života handicapovaných a poukázal na to, kde má Praha v této oblasti značné mezery.

Jak jste se do této kavárny dostal co je zde pro vás největší zajímavostí?

Dostal jsem se sem přes jednu kamarádku, která zde již nepracuje. Jem tu již třetím rokem, od loňska jezdím i s autobusem kavárny Potmě. Úspěch máme celkem veliký, podle mě to i předčilo představy autorů. Jen loni nás navštívilo přes 5 tisíc lidí.

A jaký jste si během let odnesl nejsilnější zážitek?

Nejvíce mě zaujalo letošní zahájení s panem hercem Novým a dalšími lidmi, kteří nás přišli podpořit. Dělal jsem pozici průvodce a byl jsem tedy s lidmi v nejbližším kontaktu, to bylo hodně zajímavé.

Jak dlouho jste už téměř nevidomý a bylo pro vás těžké tento handicap překonat?

Už od malička. Já mám těžkou slabozrakost, mám vrozený šedý zákal a teď se k tomu připojil i zelený zákal, takže je toho hodně, ale naučil jsem se s tím docela dobře žít.

Jaké to bylo takto vyrůstat a hlavně ve věku teenagera vyjít s okolím? Doufám, že nevadí, že se ptám.

Vůbec ne, jako malý jsem si to ani neuvědomoval, přišlo mi to normální. Horší to bylo až na základní škole. Nechodil jsem na žádnou speciální, ale klasickou. Na základce mezi zdravými dětmi to kolikrát nebylo úplně ideální, zažil jsem i šikanu, ale naštěstí se to vždcky podařilo nějak vyřešit a nepociťuji žádnou újmu. Naopak to bylo taková "škola" do života.

Co si myslíte, že by se mělo v rámci Prahy zlepšit pro handicapované?