Neberu jako handicap to, že neslyším
U mikrofonu 018 Časopisy - společnost a životní styl BMI
Už si neumím představit, že bych normálně slyšela
Osud ji postavil do cesty jednu z nejtěžších překážek - ztrátu sluchu. Přesto nezahořkla a překonala nejen tuto překážku, ale i mnoho dalších nástrah spojených s neslyšením. Život si užívá naplno tak, jak jen jí její mládí dovoluje. Dokonce s takovou vervou (nadšení, elán - pozn. red.), kterou byste u ní nehledali. Jana se od dětství do všech svých aktivit - dnes i pracovních - pouští naplno a dokazuje svému okolí i sama sobě, že lze porazit jakoukoli nemoc, úraz, handicap. Neznám ji jinak než usměvavou, pohodovou a dobře naladěnou. Povídaly jsme si o jejích slastech i strastech. I když je neslyšící, chová se jako slyšící.
Umět spoléhat sama na sebe
Dětství jsem měla opravdu krásné díky mamince.
Brala mě jako slyšící dítě. Nelitovala mě, pouštěla mě samotnou i ven mezi slyšící děti. Musela jsem se domluvit. Jezdila jsem třeba sama po městě na kole.
Dneska vím, že o mě měla velký strach, ale nedávala to najevo. Jejím přáním bylo, abych byla samostatná, abych se takzvaně "otrkala" a spoléhala sama na sebe. Jelikož jsem byla integrovaná do běžné základní školy, měla jsem slyšící kamarády, se kterými mám spoustu krásných zážitků. Dělali jsme třeba cirkus pro děti a měli jsme s ním slušný úspěch. V pubertě, v sedmé deváté třídě, jsem se hodně kamarádila s kluky, což některé holky štvalo. Pořád říkaly: "Ona neslyší a kluci se s ní baví víc než s námi. Jak je to možné?" A někdy mě kvůli tomu i pomlouvaly. Kluci se mě vždycky zastali. (smích) V devítce jsem se musela rozhodnout, co dál. Vůbec jsem neměla představu, co budu dělat. Měla jsem kvůli velké ztrátě sluchu hodně zúžený výběr.
Jedna paní mi doporučila gymnázium pro neslyšící v Ječné ulici v Praze, kde se vyučuje orální metodou.
Po maturitě jsem nastoupila na vyšší odbornou školu zdravotnickou v Praze, obor diplomovaný zubní technik. Mamce vděčím za to, že všechno zvládám. Byla jsem vychovaná v tom, že mnoho lidí je na tom hůř než já a že by si člověk měl vážit toho, co má.
Nepoužívám český znakový jazyk
Znakový jazyk mě maminka neučila. Odmalička se mnou mluvení trénovala pomocí obrázků každý den. Byla to pro obě velká práce, ale povedlo se. Logopedii jsme využívaly málo, protože logopedická poradna byla daleko od místa našeho bydliště. Díky mamince mluvím tak, jak mluvím. Díky ní jsem tam, kde dneska jsem. Jsem jí za to moc vděčná, protože mě dobře připravila do běžného života. Všude se sama domluvím. Pokud třeba někomu nerozumím, poprosím o zopakování nebo vysvětlím, že musí mluvit pomaleji a lépe artikulovat. Mamka mi pomáhala i s učením na základní škole. Spousta informací mi z výkladu učitelů utekla, protože se často stávalo, že učitel si neuvědomil, že neslyším a vykládal látku zády ke mně, nebo při výkladu chodil po třídě. To mě sice štvalo, ale zvykla jsem si. S mamkou jsme si rozuměly bez problémů, byly jsme na sebe hodně napojené. Mamka tu vždy fungovala jako tlumočník. Popravdě: neumím si představit, že bych najednou normálně slyšela.
Sluchadla jsou součástí mého já
Jako úplně malá jsem měla kapesní sluchadla, ale s nimi jsem neslyšela vůbec nic. Později se jednalo o závěsná analogová, následovala digitální. V současné době používám velmi kvalitní a velmi výkonná závěsná sluchadla od Intertonu - ReSound Enzo 9. Daleko lépe s nimi rozlišuji zvuky kolem sebe. Také se u nich dá regulovat hlasitost, můžu pomocí iPhone přepínat programy, poslouchat hudbu bez použití indukční smyčky. Já neposlouchám přes uši, i když je mám v pořádku. Nemám sluchové nervy propojené s mozkem, protože jsou krátké. Se sluchadly jsem se naučila lépe poslouchat, vnímat zvuky pomocí zesílených zvukových vibrací, které se přenášejí přes kost za uchem do mozku. Cítím se s nimi méně "ohrožená" na ulici. Reaguji, když na mě někdo promluví. Jsem s nimi "pohotovější". Jsou součástí mého já. Za sluchadla se není třeba stydět. Docela mě ale štve, že ve společnosti slyšících někdy narážím na komunikační bariéry.
Pokud člověk chce, domluví se s každým
Komunita neslyšících má svou vlastní kulturu založenou na znakovém jazyce, svém humoru, zvycích i tradicích.
Často se potkávají na společenských a sportovních akcích, kam se sjíždí z celé republiky. Mimo jiné také proto, aby si mohli popovídat, vyměnit si názory, zkušenosti. Já se s nimi také ráda sejdu. Znakový jazyk jsem se nikde neučila, ale základní znaky, které jsem automaticky "okoukala" na gymnáziu a ve společnosti neslyšících na různých akcích a od neslyšících kamarádů, umím. Ve slyšící společnosti, kde je hodně lidí, někdy nerozumím všemu a musím se ptát. Tohle se ve společnosti neslyšících nestane. Jsou k sobě vstřícnější, ohleduplnější. Záleží, s jakými lidmi se stýkáte. Je úplně jedno, jestli jsou ze slyšící nebo neslyšící společnosti. Pokud člověk opravdu chce, domluví se s každým.
Co člověka nezabije, to ho posílí
Mám neslyšícího přítele Honzu a seznámili jsme se na gymnáziu v Ječné ulici v Praze. Byli jsme spolužáci. Spolu mluvíme, znakový jazyk nepoužíváme. Honza ale umí dobře znakovat, domluví se s neslyšícími. Honza je hodný, pomáhá mi a má se mnou ve spoustě věcí trpělivost. Když mi něco nejde, dokážu se pěkně vztekat, třeba u počítačů. Jsem výbušná, impulzivní. Mám ráda pestrý život a optimismus.
Baví mě spousta věcí, ale kvůli dojíždění do práce mám málo volného času. Hned po škole jsem půl roku pracovala jako zubní technik, chvíli jako pokojská v hotelu a nyní pracuji už čtyři roky jako laborant ve Sluchadlové akustice. Vyrábím tvarovky ke sluchadlům a mám fajn kolegy. Pokud se volný čas najde, ráda maluji, sportuji nebo jsem s kamarády. V létě jezdím na kole, na výlety, hraji volejbal, plavu. Miluji lyžování, v zimě jezdím na snowboardu; ráda vyrážím do Alp. Ve svém životě se řídím dvěma hesly: "Co mě nezabije, to mě posílí." a "Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře."
Jana Macháčková, 26 let
Má stoprocentní ztrátu sluchu, odezírá, používá velmi kvalitní sluchadla. Narodila se slyšícím rodičům, má o pět a půl roku starší slyšící sestru. Vystudovala gymnázium v Ječné v Praze, po maturitě absolvovala obor Diplomovaný zubní technik na Vyšší odborné škole zdravotnické také v Praze. Nyní pracuje jako laborantka. Miluje snowboard, jízdu na kole, malování.