NEdůstojné stáří

Že si většina z nás přeje prožít stáří aktivně a důstojně, na tom se asi shodneme. Jenže realita je tvrdší: nemocem, úrazům a závislosti na pomoci druhých většinou nikdo neunikne. A když k tomu dojde, stát není připraven. Desítky let zanedbávaná péče o seče o seniory se stala bombou s odloženým výbuchem. Kapacity domovů seniorů kolabují, domácí péče je zoufale podfinancovaná a rodiny jsou hnány na hranu vyčerpání. Senioři, kteří celý život pracovali a odváděli daně, dnes nemají jistotu ani místa v domově – natož péče, na kterou by měli právo. Česká republika stárne. To je fakt, se kterým se musí vyrovnat i většina dalších vyspělých zemí. Jen v Česku dnes potřebuje nějakou péči přes 553 tisíc lidí. Ale statistiky mluví neúprosně. V roce 2030 má být bezmála 633 tisíc lidí potřebujících péči, v roce 2035 přes 704 tisíc a v roce 2040 dokonce 758 tisíc. S tím je ale v ostrém rozporu kapacita lůžek v domech s následnou péčí či domovech pro seniory. Vcelé republice je momentálně jen zoufalých 60 tisíc míst. Přitom poptávka už dnes přesahuje 100 tisíc lůžek. A do roku 2030 bude potřeba navýšit kapacity domovů o 90 tisíc míst, aby se systém vůbec přiblížil reálným potřebám. Jinými slovy: stát má polovinu toho, co potřebuje – a ani to nestíhá zajistit. Péče o seniory se v Česku roky přehazuje mezi zdravotnictvím a sociální oblastí. Výsledkem není spolupráce, ale paralýza. A nejde o problém, který přišel nečekaně – vlády, včetně té minulé, o něm věděly desítky let, ale systematicky ho odsouvaly stranou. Zoufalá situace v domovech Domovy jsou plné. A ti, kdo se nevejdou, mají prostě smůlu. To je fakt, na který naráží stále více rodin. Čekací doby se v mnoha lidnatých městech a regionech prodlužují na roky. Rodiny proto rozesílají desítky žádostí a doufají, že se někde uvolní jedno jediné místo. Seniorům mezitím slábne zdraví, rodiny, které se zatím o své rodiče starají doma, tzv. »vyhořívají« a systém se tváří, že jde o »individuální problém«. Navíc současný systém se prodražuje. Jak seniorům, tak státu. Vkrajských a obecních zařízeních musí lidé ubytování samozřejmě platit. Po úhradě ale musí zůstat seniorovi alespoň 15 % důchodu. Hezky to vypadá na papíře, ale v praxi to znamená, že po zaplacení ubytování a stravy za cca 16 tisíc jim zůstávají dva nebo tři tisíce korun. Za to mají pokrýt veškeré další potřeby – od léků, hygieny přes volnočasové aktivity až po pedikúru. Důstojné? Sotva. Soukromá zařízení? To je úplně jiná realita. Na ně se totiž žádná omezení nevztahují, a tak nám tady roste byznys se stářím. Lidé, kteří zvolí soukromé zařízení, většinou platí měsíčně 35 až 50 tisíc, někdy i více. Bez stropu. Bez ochrany. Tato zařízení se většinou ohánějí lepšími službami, ale známy jsou i případy naopak mnohem horších služeb za velké peníze. A i kdyby byla zařízení na úrovni pětihvězdičkových hotelů, jsou ceny tak vysoké, že pro většinu běžných českých rodin je skutečně problém to dlouhodobě platit. Nedostatek personálu Krize není jen o lůžkách, ale i o lidech. I kdyby se podařilo postavit desítky nových domovů, otázkou zůstává, kdo v nich bude pracovat. Už dnes zařízení zoufale hledají pečovatelky, sanitáře i zdravotní sestry. Práce je fyzicky velmi náročná, emočně vyčerpávající a finančně nedoceněná. Mnohé ženy, které péči vykonávají, mají sotva lehce nad minimální mzdou, často na směny, bez možnosti pravidelného odpočinku. Ředitelé domovů opakovaně upozorňují, že nemají volná místa – mají volné postele, ale ne lidi, kteří by k nim přišli do služby. A stát zatím spoléhá na to, že problém vyřeší nějaká budoucí »digitalizace« nebo robotická asistence. Jenže ti, kdo už dnes péči potřebují, tak dlouho čekat nemohou. Dalším neviditelným důsledkem nedostatku míst v domovech je situace v nemocnicích. Ty často drží seniory na akutních lůžkách týdny, někdy i měsíce, protože není kam je propustit. Lékaři dobře vědí, že pacient již nepotřebuje nemocniční péči, jenže domovy nemají místo a terénní služby nejsou schopné převzít tak náročného klienta. Systém se tak zacyklil: nemocnice jsou přeplněné, lůžková péče se prodražuje, zdravotní personál je přetížený a seniory to stojí zbytky autonomie a psychických sil. Domácí péče má nahradit stát? Realita je krutá: pokud se senior nedostane do domova, péči suplují rodiny. A stát se tváří, že je to »přirozené«. Dosluhující ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) upozornil, že odpovědnost neleží jen na státu: »Alimentační povinnost nemají jen rodiče vůči dětem, ale i děti vůči rodičům.« Jenže co přesně stát od rodin očekává? Že opustí práci? Že budou pečovat o rodiče 24 hodin denně, protože systém není schopen zajistit ani polovinu potřebné péče? Ano, ti, kdo se o své blízké starají doma, dostanou příspěvek na péči, maximálně však 19 200 Kč, pokud si o ni správně zažádají. Jenže tato částka reálně pokryje jen zhruba 5 hodin asistence denně. A přitom reálná potřeba lidí ve velmi vysokém věku či s vážnými dlouhodobými nemocemi je dvanáct i více hodin. To, co systém odmítá zaplatit, tedy doplácejí rodiny – časem, penězi, kariérou i vlastním zdravím. Jurečkova slova znějí jako gesto vrácení odpovědnosti tam, kde ji stát nechce nést. Ale realita je jinde: už teď se rodiny hroutí pod tíhou povinností, které měly být dávno systémově ošetřené. Mnozí pečující musí opustit zaměstnání, přicházejí o příjem, o sociální jistoty i o možnost odpočinku. Státu ušetří miliony – sobě vezmou přinejmenším zdraví. Řešení v nedohlednu Předsedkyně Rady seniorů Lenka Desatová upozorňuje, že vládní debata přichází se značným zpožděním. »Vezmeme-li v potaz, jak dlouho u nás trvá stavební plánování a povolování, než se skutečně postaví dostatek potřebných zařízení pro seniory, může už být populační křivka jinde,« říká Desatová. Podle ní by měla být absolutní prioritou snaha udržet seniory co nejdéle v dobré kondici – nejen zdravotní, ale i sociální. »Proto se snažíme podporovat aktivitu seniorů, včetně pořádání sportovních akcí šitých jejich možnostem,« dodává. Jenže i aktivní životní styl má své limity. Pokud přijde demence, Alzheimer, těžký úraz nebo dlouhodobá nemoc, je každá prevence vítaná, ale infrastrukturu péče nenahradí. Česko tak stojí na prahu jednoho z největších sociálních problémů příštích let: jak zajistit péči o desetitisíce lidí, kteří ji budou nezbytně potřebovat. Stát se doposud opíral o tichou, neplacenou a neviditelnou práci rodin. Zanedbané investice do kapacit domovů, nízké úhrady domácí péče i rostoucí ceny soukromých zařízení tvoří kritický koktejl, který bude s přibývajícími roky jen sílit. Stárnutí je jistota. A pokud stát nezačne konečně investovat, plánovat a garantovat dostupnost péče, bude jistotou i to druhé: že o tisíce lidí nebude postaráno. Otázka už dávno nezní, kde bude senior dožívat - ale jestli bude mít vůbec nějakou péči. A to je pro vyspělou zemi selhání té nejzákladnější povinnosti.