Nevidět, neslyšet, nechodit… Ale hlavně cítit

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo nic nevidět? Nic neslyšet? Nechodit? A co takhle vyřadit postupně na dvě hodiny nohy, pak oči a nakonec uši?

"Vyšehrad, 9.00
"Nevyklopíte mě?" strachuji se a držím se křečovitě vozíku. Do neziskové organizace Asistence, jejíž dobrovolníci pomáhají vozíčkářům, jsem přišla po svých, ale teď už si to s osobním asistentem Jakubem Antošem drandíme po kočičích hlavách dolů do Podolí. "Snad ne," odpovídá Jakub. Jedeme rychle, už mi z té jízdy na vozíku drkotají i zuby. "A už se vám někdy povedlo někoho vyklopit?" ptám se spíš ze srandy. "Ale jo, párkrát už ano, ale klienti se tomu vždycky smějí," říká Jakub zvesela.
Po chvíli se dostáváme pod Železniční most. "Podíváme se nahoru? Ještě nikdy jsem tam nebyla." "Neeee," protestuje Jakub. "Prosím… Tam nahoře musí být tak krásně…" zasním se. "Tak dobře," rezignuje. A tahá mě jeden schod po druhém nahoru. Mezitím mu pomoc nabízejí dva běžci a jeden cyklista. Jakub ale hrdě odmítá.

Vítejte ve světě vozíčkářů…
Projíždíme podél Vltavy k Jiráskovu mostu. V dopoledním slunci se nádherně zaleskne Tančící dům. Mrknu na Jakuba, co by tomu asi říkal. "Ale proč ne," směje se rezignovaně. Na recepci nás však slečna upozorňuje, že se dostaneme jen do sedmého patra výtahem. "Na vyhlídku už asi ne. Do osmého patra jsou velmi strmé schody a na vyhlídku… Tam to už vůbec nepůjde. Bohužel," říká omluvně. "Tak to aspoň zkusíme," navrhuji.
Ve výtahu nám to vymlouvá i zhruba padesátiletý muž v obleku. "Však se jděte sám podívat, že to až nahoru s vozíkem nepůjde," obrací se na Jakuba. Cítím se dotčená. Ten kravaťák si to štráduje po schodech do osmého patra jako nic a nám nejenže nepomůže, ale...