(Ne)zvládla jsem se postarat o vlastní mamku, když byla nemohoucí

Je to rok od smrti mé maminky. Dnešní den, jen před rokem. Když se to stalo, cítila jsem úlevu. Teď po roce pláču a dokážu se rozloučit důstojně a s emocemi, které k tomu patří. Sbohem mami, miluji tě.
Když moje maminka onemocněla Alzheimerem a selhávaly ji ledviny, protože odmítala pít a dostat do ní cokoliv byl boj, řekla jsem si, že to zvládneme. Bydlela v domku vedle nás, a tak jsme společně se sítí sociálních a zdravotních služeb rozjeli péči. Já si aktivně poprosila o snížení úvazku. Dcera pomohla zajistit vše, co bylo třeba.  
V prvním optimistickém nasazení jsem nakoupila všechno možné. Matraci proti proleženinám, veškeré inkontinentní pomůcky, krémy proti opruzeninám, půjčili jsme invalidní vozík, toaletní křeslo i polohovací postel.  
Bylo mi 49, dcera byla dva měsíce před porodem a já se snažila být pro všechny statečná. Dva měsíce do porodu vnoučka utekly velmi rychle a já měla pocit, že jsem zestárla o sto let. Vystřízlivěla jsem velmi rychle.  
Že bych to vzdala po dvou měsících? No, co by se lidi pomysleli. Byla jsem unavená, ale měla jsem strach být ta, co to nezvládla. Trpěla jsem, ale byla jsem hrdá. Jenže jsem