Ohluchlí v dětství a ohluchlí v dospělosti

Je obrovský rozdíl, když někdo přijde o sluch v dětství a jiný ve věku, kdy už má rodinu. Ohluchlí v dětství často vychodí nějakou tu školu pro děti se sluchovým postižením, už do prvního zaměstnání jdou s postižením sluchu.

Se svým životním partnerem se seznámí už jako sluchově postižení, takže s tím partner/ka, tchán a tchyně počítají, jejich děti mají od narození rodiče, co neslyší a taková ta "praxe v tichu" už je jaksi zažitá, ví se co a jak. Problematika to je na celou knihu, tak pouze krátce a stručně něco o rodině.

Náhle ohluchlí v době, kdy už mají rodinu třeba 15 let, jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Většinou přijdou o práci, nikomu nerozumí a jsou odkázáni (první roky po ohluchnutí určitě) na to, co jim kdo napíše, protože jinak komunikovat neumí (jen mluvit) a ve vlastní rodině se stávají úplnými cizinci. Vlastním rodičům (tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a neodezřou od nich to, co odezřou od lidí, které vidí denně. Jim se zase třeba nechce psát, protože už dobře nevidí a nemají (nebo si je nechtějí vzít) brýle. A hlavně "nepočítali" s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcet a psát to... Zkrátka ona "praxe v tichu" není žádná, jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny.

Roy jednou na fóru kochlear trefně napsal:

U ohluchlých hraje smrtící roli faktor roků a obtížnější vyrovnání se s postižením.
Příklad: Přišla za mnou zoufalá kamarádka manželčina s prosbou, jak pomoci jejímu manželovi, který ohluchl v 48 letech, že se chlap jak hora ztrácí, uzavírá se do sebe, s nikým nemůže mluvit protože nerozumí, ztratil práci, každý na něj křičí na úřad nemůže bez doprovodu, k lékaři, do obchodů, prosté nikam, kde se mluví. Co mu pomůže že umí mluvit když nerozumí, a strkat do rukou druhých kus papíru s tužkou je pro něho potupa ... výsledek je samotář který se straní lidí. Dále tito lidé nejsou organizování jen málo jich je v klubu většinou někde doma v koutě živoří a už vůbec ne v organizacích znakujicích.
Nechci to hodnotit. Tady si musí udělat obrázek každý sám, kdo se o problematiku okolo sluchového postižení zajímá.
Proto také není o těch lidech nic slyšet.

Rovněž je hrozné i to, když někdo přijde o sluch v době, kdy má třeba tříleté dítě. Naráz mu vůbec nerozumí a psát se ještě nenaučilo, takže nemohou komunikovat.

-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Autor: Ladislav Kratochvíl
Kráťa ohluchl ve svých 40 letech v roce 2003. Kromě psaní se věnuje vlastnímu webu (www.kochlear.cz), počítačovému poradenství a problematice ztráty sluchu ve středním věku a později. Zabývá se nejen touto tematikou a souvisejícími přednáškami, ale také možnostmi přepisu mluveného slova do textu v reálném čase.
-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*