Otázka praxe. Pamatuji si, jak vypadají barvy, říká floristka, která přišla o zrak

Je to jen pár týdnů, kdy jí kvůli těžké cukrovce hrozila amputace nohy. Další tvrdá rána po tom, co v pětadvaceti přišla Romana Lískovcová o zrak. Přesto ji dodnes neopustil humor ani optimismus. "Žiju vcelku plnohodnotný život. Jsou situace, kdy mě to mrzí, ale nebrečím nad sebou," usmívá se jediná nevidomá floristka u nás, jejímž životním nábojem je vázání květin.

Na rozhovor jste přijela na invalidním vozíku s ohromným pugétem květin v náručí, který jste vlastnoručně vyrobila. Jak to, že dokážete uvázat tak nádhernou kytku, i když nevidíte?  

Je to věc vnímání ostatními smysly, které se u mě od té doby, co jsem oslepla, nějak vyvíjejí. U vázání květin je důležitý hlavně hmat. Musím si hlídat výšky jednotlivých květin, kam a jak je dávám. Při každém uložení květu do vazby si ho osahám, jak mi to sedí. Samozřejmě si musím pamatovat, jak jednotlivé květiny skládám k sobě, abych neměla třeba tři růžičky u sebe, ale aby byly správně rozdělené. Je to hodně i věc paměti. Už jsem měla...