Počet lidí, kteří trpí některým z druhů demence, stále stoupá

ČRo Plus
-
Počet lidí, kteří trpí některým z druhů demence, stále stoupá. Podle České alzheimerovské společnosti trpělo demencí v roce 2015 více než 150 tisíc lidí. V roce 2020 už to bude o 30 tisíc lidí víc. Už teď je ale kapacita lůžek v domovech se zvláštním režimem nedostačující. Rodiny čekají na umístění svých blízkých do těchto zařízení někde i několik let. Vznikají proto i soukromá zařízení. Ta ale většinou nejsou součástí státem podporované sítě sociálních služeb. A klienti si musí pobyt hradit ze svého. To je pro řadu z nich nedostupné. Pokusíme se najít odpovědi na otázky, co by se mělo změnit. A jak těžké je provozovat speciální zařízení pečující o nemocné demencí? Od mikrofonu vám příjemný poslech přeje Jan Beneš.

Jana RYBNICKÁ, pečující o osobu s Alzheimerovou chorobou
Mojí mamince je 82 let, diagnostikovali jí Alzheimerovu chorobu. Zajímala jsem se o to, jestli bych ji mohla umístit do domovů se speciálním režimem. Ale bohužel tady u nás v Mostě, ani v okolí Mostu není nic, kde by měli volno. Minimálně několik měsíců i let bysme museli čekat.

Jan BENEŠ, moderátor
Popisuje svůj problém Jana Rybnická z Mostu. Na to, aby maminku umístila do soukromého zařízení, nemá peníze.

Jana RYBNICKÁ, pečující o osobu s Alzheimerovou chorobou
Nemám takový prostředky finanční na to, abych si dovolila maminku umístit do nějakýho speciálního zařízení, který je soukromý.

Jan BENEŠ, moderátor
S podobným problémem se jen v Mostě potýká podle statistik tamního městského ústavu sociálních služeb zhruba 80 rodin. Most nechce domov se zvláštním režimem pro pacienty trpící demencí provozovat. Město se proto rozhodlo opravit jeden ze svých domů. Po rekonstrukci v něm soukromá společnost nabídne 100 lůžek pro klienty s pokročilými formami demence. Pokračuje náměstkyně primátora města Mostu za hnutí Severočeši Most Markéta Stará.

Markéta STARÁ, náměstkyně primátora Mostu /Severočeši Most/
Město by mělo zřídit Domov Alzheimer, ve kterém by mělo vzniknout 96 míst pro klienty s nemocí Alzheimer. Mělo by získat téměř 60 lidí pracovní místa, mělo by se během 2 let toto zařízení vystavět.

Jan BENEŠ, moderátor
Jenže Ústecký kraj zařízení se stovkou lůžek nechce zařadit do své sítě sociálních služeb. A soukromý provozovatel tedy nedosáhne na finanční podporu státu. Pokračuje mluvčí Krajského úřadu Ústeckého kraje Lucie Dosedělová.

Lucie DOSEDĚLOVÁ, mluvčí Krajského úřadu Ústeckého kraje
My jsme prostudovali kompletně celou tu žádost, nicméně podle nás a podle našeho plánu o sociálních službách nebyla v tu chvíli tak velká potřeba na další zařízení o tak velkém počtu lůžek. A navíc nesplňovali podmínky pro náš akční plán.

Jan BENEŠ, moderátor
Podporovat zařízení nebude ani samotné město Most.

Markéta STARÁ, náměstkyně primátora Mostu /Severočeši Most/
Most nebude prostě financovat, nebo spolufinancovat provoz tohohle domova.

Jan BENEŠ, moderátor
Podotýká náměstkyně primátora Markéta Stará. Nezačlenění budoucího soukromého zařízení se dotkne hlavně klientů, kteří si za pobyt budou muset připlácet. Ze svého si většinou hradí ubytování, celodenní stravu a fakultativní služby. Stejně tak tomu bude i v Mostě. Podle Radka Žádníka, člena správní rady společnosti Domov Alzheimer, která má zařízení v Mostě provozovat, ale nebude doplatek tak vysoký, aby si ho nemohli pacienti dovolit. Konkrétní sumu ale v mailové komunikaci neuvedl. Soukromá poskytovatelka sociálních služeb Valérie Srpková si myslí, že půjde o tisíce korun.

Valérie SRPKOVÁ, soukromá poskytovatelka sociálních služeb
Když není to zařízení zařazeno do sítě sociálních služeb, tak v podstatě to zjednodušeně znamená to, že nedostane peníze. Nebude dostávat dotace.

Jan BENEŠ, moderátor
Dá se nějak vyčíslit ten rozdíl mezi třeba tím, co by běžně museli doplácet ti klienti v případě, že by byli vlastně součástí té sítě a když si to musí vlastně hradit sami?

Valérie SRPKOVÁ, soukromá poskytovatelka sociálních služeb
Záleží na velikosti toho zařízení. Na počtu lůžek. Ale určitě to nejsou malý peníze.

Jan BENEŠ, moderátor
Na Mostecku je nejvyšší nezaměstnanost v Česku. Jen stěží si lze představit, že tady rodiny budou moci svým blízkým doplácet několik tisíc korun měsíčně za umístění do specializované péče. Most přesto chce, aby drtivá většina klientů soukromého zařízení pocházela z Mostu. Říká náměstkyně primátora Markéta Stará.

Markéta STARÁ, náměstkyně primátora Mostu /Severočeši Most/
Město by mělo mít podepsáno jakési memorandum, ve kterém by mělo být garantováno to, že prioritně budou umisťováni lidé vlastně z Mostu, anebo to budou rodinní příslušníci, jejichž třeba rodiny mají trvalé bydliště v Mostě. Takže to určitě by mělo memorandum ctít. Samozřejmě společnost, která bude toto zařízení pro nás provozovat, už dopředu věděla, že takhle velké zařízení se do sítě prostě Ústeckého kraje nedostane. To znamená, že nebude moct čerpat vyrovnávací platby z Ústeckého kraje. A bude si muset poradit vlastně s financováním téhle té služby sama.

Jan BENEŠ, moderátor
Reálně město ale nemá žádné prostředky, kterými by budoucí skladbu klientů soukromého zařízení mohlo ovlivnit. Musí se tedy spoléhat na to, že doplatek za péči nebude tak vysoký, aby si ho mohla většina rodin pacientů postižených demencí dovolit. Co to vlastně jsou domovy se zvláštním režimem? A proč nemohou být lidé postižení demencí na standardních odděleních domovů pro seniory, vysvětluje sociální pracovnice a vedoucí Domova se zvláštním režimem v Bystřanech na Teplicku Monika Václavíková.

Monika VÁCLAVÍKOVÁ, sociální pracovnice, vedoucí Domova se zvláštním režimem v Bystřanech
Určitě je tam ta péče intenzivnější, musí tam být i více personálu. Protože těm klientům je nutno opakovaně připomínat, opakovaně ukazovat, co mají udělat. Snažíme se, abychom jim tu soběstačnost co nejdéle vlastně podrželi, nebo jak to mám říct. Takže je tam ta péče náročnější i psychicky. Právě proto, že to není klasickej domov pro seniory, kde klient ještě vlastně vnímá obsah toho, co mu říkáte, což na tom, na tom, u těch demencí není. Tam je ještě důležitý trénování paměti, co se týče aktivit. Snažíme se i takový ty běžný denní činnosti, jako je vaření, pečení, žehlení prádla, skládání ručníků, tak, aby ty lidi ještě byli nějakým způsobem do toho běžnýho života včleněni. Aby se cítili ještě užiteční, takže to není, že vlastně ten personál za ně všechno udělá. Snažíme se i co se týče třeba i tý hygieny, tak vopravdu je vzít do tý koupelny a vlastně ta pečovatelka jim ukazuje, co mají udělat, tak aby si to udělali sami, aby prostě nevzala ta pečovatelka žínku a neumyla je. A vlastně udělala to za ně.

Jan BENEŠ, moderátor
Na oddělení se zvláštním režimem navíc musí být podle zákona speciálně vyškolený personál. Není tedy možné, aby tuto práci dělal kdokoliv.

Monika VÁCLAVÍKOVÁ, sociální pracovnice, vedoucí Domova se zvláštním režimem v Bystřanech
Máme všechny zaměstnance proškolený, certifikovaný kurz pro práci o osoby s demencí v Praze v diakonii.

Jan BENEŠ, moderátor
Zajistit kvalitu péče, kterou vyžaduje zákon, prostřednictvím certifikovaných pracovních sil není jednoduché. V Bystřanech na Teplicku mají na oddělení se zvláštním režimem 45 klientů. Starat se o ně musí dostatek kvalifikovaného personálu. Říká ředitelka domova pro seniory Miroslava Barešová.

Miroslava BAREŠOVÁ, ředitelka Domova pro seniory v Bystřanech
Ty 4, 5 ,6 pracovnic na tu denní službu a 3 do večera, vlastně kdy, kdy odchází ranní služba v půl třetí, v půl čtvrtý. Takže 3 do večera. Přes víkend 3 pečovatelky. Jsou na hraně, mohly by bejt 4, ale, ale tak zase to záleží potom na prostředkách. 13 pečovatelek de facto tam mám. Plus máme pokojskou, plus je tam aktivizační pracovník, to jsou všechno vlastně zaměstnanci přímý péče, plus je tam sestra. Takže to se vlastně do toho počtu těch zaměstnanců taky započítává.

Jan BENEŠ, moderátor
Náklady na jednolůžkové státem podporovaném zařízení se pohybují podle počtu lůžek zhruba kolem 23 tisíc korun měsíčně. Zajímalo mě, na jaké příspěvky dosáhne samotný klient a jaké peníze získá za péči samotný domov prostřednictvím příspěvků od státu. Vysvětluje sociální pracovnice Jitka Chlebanová.

Jitka CHLEBANOVÁ, sociální pracovnice
Kolem 8 tisíc zhruba za stravu a za bydlení, plus příspěvek na péči, který je prostě daný státem. To znamená od těch 800 korun zhruba do těch 13 200. S tou nejtěžší demencí, kde opravdu je hodně závislý na péči, tak nějakejch zhruba 21 tisíc. Včetně toho příspěvku, jo. Což nejsou peníze klienta, to je prostě dávka od státu.

Jan BENEŠ, moderátor
Klient tedy ze svého hradí zhruba 8 tisíc korun. A až 13 tisíc korun hradí stát formou příspěvku na péči a další peníze hradí za klienta zdravotní pojišťovny. Tak to funguje u státem podporovaných zařízení. V závislosti na výši důchodu, ze kterého musí ze zákona každému zbýt 15 procent, doplácí na péči o klienta většinou rodinní příslušníci. Maximálně několik stokorun. Pokud ale zařízení není státem podporované a je soukromé, mohou se doplatky vyšplhat až na několik tisíc. Pokračuje ředitelka Domova pro seniory v Bystřanech na Teplicku Miroslava Barešová.

Miroslava BAREŠOVÁ, ředitelka Domova pro seniory v Bystřanech
Ta soukromá zařízení, to je prostě podnikatelský záměr. A oni musí, oni na tom musí vydělat. Tudíž musí ten klient víc zaplatit. Oni z toho přece chtějí mít zisk, je to podnikatelský záměr.

Jan BENEŠ, moderátor
Státem podporovaných zařízení s péčí o lidi v pokročilém stádiu demence je málo. Což nahrává vzniku soukromých a tedy i dražších zařízení. Říká Miroslava Barešová.

Miroslava BAREŠOVÁ, ředitelka Domova pro seniory v Bystřanech
Já si myslím, že jich dostatek není. Proto můžou taky vznikat soukromá centra. A myslím si, že rostou opravdu jako houby po dešti.

Jan BENEŠ, moderátor
Řada rodin tak řeší problém s umístěním svého blízkého. Péče o člověka v pokročilém stádiu demence v domácích podmínkách je náročná. Fyzicky i psychicky. Zařízení podporovaná státem jsou naplněná. A část lidí si péči v soukromém zařízení nemůže dovolit. Zbývá tedy čekat. Někde i roky. Podle některých pracovníků sociální péče by měl stát více podporovat takzvanou odlehčovací službu. Tedy zařízení, kam je možné člověka trpícího demencí svěřit třeba na jeden jediný den nebo měsíc. Říká sociální pracovnice Kateřina Šafránková.

Kateřina ŠAFRÁNKOVÁ, sociální pracovnice
Problém je v tom, že právě nejsou ty odlehčovací služby. Takový to, když třeba rodina chce pečovat, ale potřebuje si oddychnout, potřebuje ten pečující třeba jet do lázní, potřebuje, já nevím, bejt hospitalizovanej. A potřeboval by pro toho člověka s demencí službu, která by vykryla třeba ten měsíc, dva, tři, kdy on nebude moct pečovat. A to tady v podstatě není. To je tady v podstatě snad jediné zařízení v celým kraji.

Jan BENEŠ, moderátor
V Ústeckém kraji je registrováno v domovech se zvláštním režimem zhruba 2 400 lůžek. Na Mostecku plánuje kraj v letošním roce vybudování dalších 50. Česká alzheimerovská společnost odhaduje na základě svých průzkumů, že v Ústeckém kraji žije přes 10 tisíc lidí s Alzheimerovou chorobou.
Hostem dnešního pořadu Zaostřeno je Martina Mátlová, ředitelka České alzheimerovské společnosti. Hezký den.

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Dobrý den.

Jan BENEŠ, moderátor
A úplně na úvod je ta základní otázka, kterou se náš pořad vlastně zabývá. Je podle vás počet zařízení a lůžek pro lidi trpící jakýmkoli druhem demence dostatečný?

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Podle našich zkušeností spíše ne. Protože pokud někdo potřebuje akutně řešit situaci s umístěním svého blízkého do nějakého pobytového zařízení, tak obvykle docela naráží. Naráží na to, že buďto nenajde vhodné zařízení, a pokud najde nějaké vhodné zařízení, které by mu vyhovovalo, ať už tím, že je v místě jeho bydliště, nebo typem poskytovaných služeb, tak jsou tam obvykle dlouhé čekací doby.

Jan BENEŠ, moderátor
Jak z toho ven? Vím, že v rozhovoru s, se sociálními pracovníky, ale i třeba s lidmi, kteří právě potřebují rychle tu situaci řešit, všichni se shodují na tom, že tady chybí takzvaná odlehčovací služba.

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Hm. A to je, to je bohužel velká pravda. Odlehčovací služba vlastně může mít několik forem. Může to být, může to být pobytová odlehčovací služba, to je ta věc, o které pravděpodobně sociální pracovnice mluvily. Ale může mít i jiné formy. Může mít formu denního stacionáře a může být dokonce odlehčovací služba poskytována i přímo v domácnosti. Pro takovéto běžné, nicméně velmi nutné odlehčení pro rodinného pečujícího, je asi nejvhodnější buďto služba denního stacionáře, anebo ta terénní pobytová služba. To znamená, že na nějakou předem domluvenou dobu přijde vyškolený pracovník přímo do domácnosti, toho člověka s demencí a jeho rodinného pečujícího. A toho rodinného pečujícího na nějaký čas nahradí. A on má čas na to, aby velmi často si vyřídil nějaké nutné věci, ale v tom optimálním případě, aby si opravdu odpočinul. Protože jinak ta, ta péče je takzvaně 24/7, to znamená, že ten člověk opravdu se stará nejen přes den, ale i v noci. Velmi často se nevyspí a je to opravdu velmi náročné. Takže tím by se mělo začínat. A pokud už pak dochází v těch situacích, o které, o kterých se hovořilo i ve vaší reportáži, jako například, že je člověk hospitalizován, že jde na nějakou plánovanou operaci nebo i neplánovanou, nebo že chce odjet na nějaký čas na dovolenou, tak potom by potřeboval právě tu pobytovou odlehčovací službu a těch je u nás opravdu velmi málo.

Jan BENEŠ, moderátor
Neměla by ta odlehčovací služba být jakousi samozřejmou součástí právě celého toho systému, kdy člověk z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti lidí, kteří právě hledají nějaké místo pro umístění těch svých blízkých, tak vím, že většinou přímo z domácnosti nebo z domova do nějakého zařízení je to poměrně šok pro toho člověka, který trpí tou demencí. Neměla by být ta odlehčovací služba takovým mezičlánkem zcela logickým, který by v tom systému měl být zakotven, aby v podstatě ta péče měla nějakou návaznost?

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Může to být tak, jak říkáte, může to být nějaký mezičlánek. Ale může to být dokonce i tak, že díky těm všem odlehčovacím službám a dalším službám, které pomáhají rodinnému pečujícímu, může dojít i k tomu ideálnímu stavu, a sice k tomu, že ten člověk, který má nějakou formu demence prostě umře doma. A to je samozřejmě ten, ta nejlepší situace. Že tedy nemusí dojít ani k tomu přesunu do nějaké pobytové služby. A to, že by to měla být logická součást, ano, protože my víme jednak, že většina lidí žije doma, většina těch lidí, kteří mají nějakou formu demence. O většinu se teda starají rodinní pečující. A vzhledem k tomu, že od diagnózy, nebo od projevení prvních příznaků může trvat vlastně ta nemoc i 10 let, tak je jasné, že člověk potřebuje i nějakou takovouhle formu pomoci.

Jan BENEŠ, moderátor
Hostem dnešního pořadu je Martina Mátlová, ředitelka České alzheimerovské společnosti. Pojďme obecně říct, jaká je úroveň poskytovaných služeb v České republice právě co se týká lidí s různými druhy demence.

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Obecně řečeno, je to velmi těžké. Jako lakonická odpověď by byla, jak kde. My jako alzheimerovská společnost máme velké štěstí v tom, že spolupracujeme se zařízeními, které chtějí svoje služby zlepšovat. Máme systém, certifikační systém Vážka, kterým vlastně dáváme najevo to, že péče, která je poskytovaná v tom kterém zařízení, tak je v souladu s našimi principy. Tenhle systém existuje už nějakých 10 let a my víme, že za těch 10 let se i péče v těch zařízeních, která tou certifikací procházejí, se ta péče zlepšuje. Takže obecně řečeno, doufám, že ta péče se zlepšuje.

Jan BENEŠ, moderátor
Víme, že tady jsou ta zařízení, která podporuje stát, potažmo kraje a města, která jsou součástí té sítě sociálních služeb. A pak jsou tu ta soukromá zařízení. Máte ty zkušenosti o tom, kde ta péče je lepší? Je tam nějaký rozdíl?

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
No, obávám se, že takhle obecně se to říct nedá. Já, já pořád, protože jsem asi optimista, tak předpokládám, že vzhledem k tomu, že ti podnikatelé, kteří přicházejí na tento "trh", tak vidí nějakou díru na trhu, pokud budeme tedy mluvit terminologií nějakou ekonomickou. Tak že vidí i to, že aby mezi sebou mohli nějak úspěšně soutěžit, tak že musí poskytovat něco víc, nebo nabízet adekvátní kvalitu služeb. Tak v tom je můj pohled optimistický. A pevně věřím, že vlastně i to, že se objevují v tom českém prostředí soukromí poskytovatelé, tak že by mohla, mohlo mít pozitivní vliv na kvalitu poskytovaných služeb. Samozřejmě, že se, že existují i v Česku speciálně jsou to zařízení, která nejsou registrována jako poskytovatelé sociálních služeb. A tváří se, že jsou vlastně jenom jakýmisi hotely pro, pro seniory. Nebo pro lidi s demencí dokonce. Tam asi takovou kvalitu očekávat nelze, protože vlastně tahle zařízení se jaksi nechtějí zapojit do toho systému státní kontroly nad těmi sociálními službami.

Jan BENEŠ, moderátor
Pokud se vrátíme do té reportáže, bavili jsme se tam konkrétně o tom případu v Mostě. Krajský úřad Ústeckého kraje právě nezačlenil to budoucí zařízení a nechce začlenit mimo jiné z důvodu toho, že tam bude 100 lůžek a že ta péče o, v takhle velkém objemu by nemusela být kvalitní. Dá se nějak stanovit ten počet lůžek v souvislosti s kvalitou poskytovaných služeb?

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Je to tak, že i Česká alzheimerovská společnost říká v nějakém svém stanovisku, že vlastně ta úspěšná kvalitní zařízení pro lidi s demencí by měla být malá, měla by být takového jakéhosi domácího typu. V tomhle tomu argumentu Ústeckého kraje velmi rozumím. On je ten, který vlastně může nastavovat pravidla, může říkat, jak si představuje, že by měly ty služby vypadat. Takže to, že se rozhodl, že bude do sítě zařazovat jenom malá zařízení, tak to vlastně vítám. Na druhou stranu ta realita v těch sociálních službách po..., pobytových sociálních službách je trochu jiná. Těch malých zařízení je velmi málo. Existují velká zařízení a i ta zařízení, která jsou větší, mohou být, mohou být kvalitní, mohou být úspěšná v tom případě, že vlastně ta architektura, to uspořádání toho, toho baráku je uzpůsobena tomu, že, že počítá se životem v nějakých menších přirozených skupinách. To znamená, že ideálním stavem by mělo být to, že člověk na pokoji tráví pouze noc a zbytek dne je ve společenství těch svých sousedů, v nějaké společenské místnosti, kde probíhají aktivity, různé činnosti, kde je přehled i o tom, jak se mu daří. A dokonce i člověk, který je upoutá na lůžko, a který je třeba i v tom pozdním stádiu demence, tak může profitovat z toho společenství lidí. Protože samozřejmě pokud by byl "zavřený" na pokoji a přišla by za ním jednou za dopoledne sestra zkontrolovat, jak se mu leží a třeba ho napolohovat, tak to, to nestačí pro ten lidský život, kvalitní lidský život.

Jan BENEŠ, moderátor
Povídáme si s Martinou Mátlovou, ředitelkou České alzheimerovské společnosti. Blížíme se pomalu na závěr. A mě napadá poslední otázka. Poradíte, co mají dělat ti, kteří mají svého blízkého v nějakém pokročilém stádiu demence a nemají možnost ho umístit, byť do třeba 100 kilometrů vzdáleného státního zařízení, a na to soukromé právě nemají peníze. Jakou vlastně takoví lidé mají možnost?

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Hm, musí se postarat doma. To je jednoduchá odpověď. Ale nesmí na to zůstat sami. Musí hledat pomoc, pomoc od státu, musí, musí, musí si zajistit nějaké formální, nějakou formální výpomoc v domácnosti ve smyslu sociálních služeb. To znamená, že může k nim docházet pečovatelská služba, může k nim docházet ta, ta terénní odlehčovací služba, o které jsem mluvila na začátku. Může k nim třeba docházet i nějaká osobní asistence, aby se o toho člověka jejich blízkého postarala během dne. Samozřejmě ten člověk s demencí má i svoje zdravotní potřeby, zvlášť v pozdějším stádiu demence bude potřebovat nějakou ošetřovatelskou, vysoce kvalitní ošetřovatelskou péči. To znamená, že určitě by měli být v úzkém kontaktu se svým praktickým lékařem, který by jim měl zajistit pomoc domácí zdravotní péče, možná v posledku i využijí pomoc třeba nějakých terénních, terénní hospicové péče. To všechno by jim mohlo pomoct. Ale samozřejmě, že nemohou zapomínat na to, že by měli zapojit i své širší okolí, v optimálním případě rodinu, anebo přátele, kteří by je měli nějakým způsobem podpořit. A třeba si nějak rozdělit tu péči.

Jan BENEŠ, moderátor
Hostem dnešního pořadu byla Martina Mátlová, ředitelka České alzheimerovské společnosti. Díky a na slyšenou.

Martina MÁTLOVÁ, ředitelka České alzheimerovské společnosti
Na shledanou.

Jan BENEŠ, moderátor
Od mikrofonu se s vámi loučí Jan Beneš.