Pojedu sám na Gibraltar. Chci si utřídit myšlenky, říká vozíčkář

Jan Herman měl před šesti lety dopravní nehodu, po níž zůstal na vozíčku. Studuje práva a cestuje. Nedávno se vrátil z Nového Zélandu. "I na místech uprostřed lesa, mezi skalami, je jeden ze dvou záchodů bezbariérový. To mě šokovalo," vypráví.

Z auta před strakonickou radnicí vystupuje hnědovlasý muž. Na první pohled sympaťák. Na očích dioptrické brýle s černými obroučkami, v uších náušnice s kamínky, sportovní oblečení. Má podobný styl jako většina jeho vrstevníků. Šestadvacetiletý Jan Herman ze Strakonic se od nich liší tím, že ho nehoda před šesti lety upoutala na invalidní křeslo.

Než najdeme cukrárnu, ve které si dáme čaj, obejdeme téměř celé centrum Strakonic. Do většiny restaurací totiž vedou schody. A po městě chybí také nájezdy na chodníky. Honza přesto svůj vozík zvládá bravurně sám, naši pomoc odmítá. "Nemám rád, když mi někdo pomáhá, i když to někdy jinak nejde. Raději jsem soběstačný," usmívá se Jan Herman.

Rád cestujete a nedávno jste se vrátil z Nového Zélandu. Měl jste tam problémy s bariérami?
 Představoval jsem si, že se jedná o trochu zaostalý ostrov, čekal jsem, že to bude horší než u nás. Byl jsem velmi překvapený, Zéland je mnohem dál, než je Česká republika. A to nejen ve městech, ale i na venkově. Spal jsem v kempech v karavanu, na různých místech v autě, ve stanu, nejel jsem do hotelu, bylo to spíš trampské. I na místech uprostřed lesa, mezi skalami, je jeden ze dvou...