"Před nehodou jsem nesportoval. Chci, aby se paralympionici brali bez předsudků” – Zbyněk Sýkora

06:00 Přes Příkop - podcast
Čtvrteční ráno jak jinak než podcast přes příkop s Matějem machytkou. Dobrý den, ahoj s deníkem Haníkem a naším hostem, který má stejné sako jako já, a to proto, že patříme ke stejné instituci, naším hostem je předseda paralympijského výboru, byznysman, politik Zbyněk Sýkora, vítej.
Děkuju za pozvání. Dobrý den. Ještě než se do toho pustíme, chtěli bychom poděkovat našemu partnerovi, společnosti T-Mobile, která je zároveň oficiálním partnerem Českého olympijského týmu. Tenhle rozhovor vzniknul i díky jejich podpoře. Děkujeme a jdeme na to.  
Odcast překračující hranice sportu.  
Místo pro příběhy, které mají sílu inspirovat.
Hlavně hosty, co stojí za to slyšet?  
Já začnu několika tvými výroky, který nám teď nějak asi okomentuješ, tak třeba jeden tvůj výrok je. Prohry si většinou způsobujeme sami.
Já jsem toho řekl asi hodně, koukám, ale jo, tak je to prostě, to jsou takový ty hesla, který já, když si dovolím říct, tak to většinou něco podložím a většinou nějakou svojí, svoji zkušenost, takže prostě i tohle to, co jsem řekl, bylo prostě založený na tom, že se mi něco stalo, že jsem se z toho nějak poučil, šel jsem dál a vlastně tu situaci jsem zabalil do takovýhle toho hesla, takže tohle to konkrétně patřilo k tomu, že vlastně veškerý moje aktivity se vždycky točily kolem sportu všechny, jo, a to vlastně teď můžu zhodnotit s odstupem času, že vlastně sport jsme se, nebo jsem se naučil v podstatě až zneužívat jako nástroj k aktivnímu způsobu života, ať už politice, nebo byznysu, anebo i třeba z postu českého předsedy českého pražského výboru. Takže jsme tady sportovci všichni, všechno se to točí kolem sportu a je to tak. Prostě tu prohru si způsobujeme sami tím, jak se připravíme, nepřipravíme, jak se na to dokážeme soustředit a pak vlastně v ten správnej okamžik to prostě zúročit.
Tvůj úraz byla taky prohra a taky si ji zavinil sám.
Můj úraz se stal před 23 lety. Teď sám jsem zaskočen, jak už je to dávno, byl to úraz na motorce, kdy mě srazil náklaďák, takže jsem si to nezavinil sám a říkám, je to dávno. Pro mě to byl okamžik, na který nevzpomínám, jako, že úraz, konkrétně ten úraz, ale v podstatě zlomovej okamžik pro nějakou, jako, konec nějaké etapy, takové té klasické dospívací. A co všechno, co k tomu patří a startu právě té mojí sportovní etapy, tam jsem začal ten sport vnímat jako součást nebo takový středobod veškerý mých aktivit.
A předtím jste to tak neměl, jako že neměl jste tak kladnej vztah ke sportu?
Ne, ne, předtím já jsem nebyl vůbec sportovec, já jsem byl kluk z vesnice, takže samozřejmě kluk z vesnice, takže v létě, v létě prostě fotbal, že jo, jsme si šli s klukama zakopat nebo prostě v zimě zamrzl rybník, tak jsme vzali všichni brusle, to samozřejmě jo, ale za sportovce jsem se nikdy nepovažoval, spíš jsem byl takovej ten vesnický typ, měli jsme, měli jsme statek, takže tam, tam byl takovej ten, takový ta starost o ty zvířata a kolem toho statku, takže spíš takový ten typický vesnický kluk bez žádných sportovních ambicí. Pak vlastně krátce před úrazem jsem vlastně v tý pubertě začal formovat svoje tělo. V posilovně. Ale jako nebyl jsem do tý doby nikde organizován jako sportovec a jak říkám, prostě pak se to všechno nakoplo, no, po tom úraze.
Další tvůj výrok nebo slogan je odbourávání předsudků.  
To je, to je důležitý slogan, jo, odbourávání předsudků je něco, čemu se věnuji a chci věnovat a považuji to v podstatě možná za nejdůležitější téma, protože vlastně, co je předsudek, co je předsudek, to je možná i obava z neznámého. To znamená, my chceme to naše téma parasport přednášet veřejnosti, říkat, hele, parasport je vlastně sport, je to atraktivní záležitost, může to na sebe nebo umí to na sebe nabalit jak diváky, tak prostě tu základnu, partnery atd. a je to úplně normální, je to úplně přirozená součást komunity, třeba jedno, anebo vlastně s tím úzce souvisí i takový to zrovnoprávnění toho parasportu, což vlastně je v podstatě taky odbourávání předsudků, ale ne zrovnoprávnění parasportu ze sportem v tom smyslu, že třeba příklad, když olympionici mají dvě hodiny v televizi, na ČT sportu, tak parasport je musí mít taky, to tak vůbec ne, my těch témat máme míň, jsme menší skupina, skupina sportovců atd. ale je to o tom, že těch svých pět, 10:15, minut v tý televizi nechceme ve dvě nebo ve tři ráno, kdy na to vlastně jako nikdo nekouká, jo, ale chceme je v tom prime prietimu, takže v tomhle smyslu třeba to zrovna právní nebo to odbourání těch předsudků.
Pak je tedy propojení světů, to znamená to hlavní heslo, s kterým vlastně představujete světu, je sport jenom jeden.
Protože to tak je. No, my to vnímáme, my si na to nehrajeme, to tak opravdu cítíme prostě a s tím souvisí i vlastně ta probíhající inkluze parasportu do sportho prostředí, to je, za nás je to jednoznačně správná cesta, jo, a já to možná vezmu drobet zeširoka. Český paramský výbor prošel zásadní restrukturalizací, řekněme, reformou, která vyvrcholila před dvěma lety a od tý doby já mám tu čest být předseda Česko paramského výboru, kde se schválily vlastně nové stanovy českého pramského výboru a vlastně dovolili ty nové stanovy na vstupování sportovních svazů do struktur českého paralympijského výboru, což předtím nebylo, to znamená vlastně ty.
Si přibližme, co to znamená ještě jednou.
Český paralympijský výbor do roku dva, do 4. prosince. 20, 21 tvořilo pět, respektive šest svazů dle typu postižení, dle typu postižení, to znamená Český svaz tělesně postižených, zrakově postižených, neslyšících, mentálně postižených atd. a tam vlastně ty svazy sdružovaly ten jeden typ handicapu napříč všemi sporty, které, ten handicap, který ty handicapovaný sportovci vlastně prováděli nebo sportovali, to byla stará struktura, a protože na světě probíhá vlastně inkluze, v některých zemích už je dokončená, v některých zemích probíhá třeba jako u nás a někde třeba ještě ani nezačala a začne, tak vlastně tahle ta změna nám umožnila, aby v těch sportech, kde už ta inkluze proběhla, klasický příklad třeba lukostřelba, kdy vlastně český lukostřelecký svaz dneska organizuje chlapi, ženy, děti a taky padá lukostřelce, tak tam už proběhla a právě tyhle ty svazy nebo ta změna naše dovolila těmto svazům nastupovat do struktur, to znamená, dneska český paralympiský výbor má 29 členů, z nichž víc než polovina jsou právě ty klasické národní sportovní svazy, lukostřelci, karlleři, hokejisti, veslaři, nechci na nikoho zapomenou, kanoisti a tak dál atd. takže tam vlastně to je, to je ta inkluze, to, to je ten směr, který vystihuje to heslo.
A čemu to pomohlo nejvíc tý sportovní stránce, že vlastně se úplně změnilo to paradigma, že najednou, já nevím, možná právě, jak říkáte, asi ty sportovci k sobě mají blíž, protože jsou organizovaný stejně.
Tak je to vlastně jednoznačně takhle. Každá změna přináší nějaký plusy a nějaký minusy, každá změna může být jako mírně řečeno, bolestivá, jo, to znamená, ale my jednoznačně víme a jsme přesvědčeni o tom, že, že tahle ta změna, ta inkluze je správná cesta a že to má mnohem víc plusů než těch minusů, jednoznačně synergický efekty, že jo, vždyť ten trenér lukostřelby vlastně, a teď mě neberte za slovo, ale je vlastně drobet jedno, jestli trénuju chlapa, ženu, anebo sedícího lukostřelce, pořád je to lukostřelba, to znamená, je tam ta odbornost, je tam ta síť, jo, jednoduše řečeno, těch klasicky klubů, těch klasických klubů pro, pro zdravotně postižené sportovce, pro handikované sportovce je mnohonásobně méně v České republice, konkrétně 115 v celé České republice než těch klasických sportovních klubů, to znamená, ta síť, když my se vlastně integrujeme do toho klasického prostředí, ty kluby vlastně se stanou nebo ty sportovci se stanou přirozeně součástí těch sportovních klubů a těch národních svazů, tak ta síť se, se jako mnohonásobně zvětší, to znamená úplně jednoduše, když bych to vzal do konkrétního příkladu, tak když vozíčkář lukostřelec prostě chce začít s lukostřelbou, no, tak mnohem jednodušeji nebo respektive v podstatě v každém městě, v každý vesnici mnohem jednodušeji najde klub, klasický klub lukostřelby než takový ten klub vyloženě pro handicapované sportovce, takže ta síť je mnohonásobně větší.  
Kdybyste měl trošku popsat tu svoji cestu, jsme se teda dozvěděli, že vlastně se sportem jste začal až po tom úrazu víc, ale když jste jako přišel na to, že byste to chtěl nějakým způsobem to prostředí měnit takhle zevnitř, tak.
Já jsem vlastně po úraze se dostal do Kladrub, do rehabilitačního ústavu Kladruby a tam jsem se začal potkávat s vozíčkáři, s těma chlapama, s těma ikonama, hranatý chlapi svalnatý to byli a já je tam viděl a oni už tehdá třeba byli 20 let na vozíku a sportovali a jeden z nich právě už teda dneska bohužel není mezi náma. Štefan Danko mě doslova chytnul tam za ruku a řekl pojď, tady si ocvičíš prostě ty svoje procedury a odpoledne jdeme házet diskem. Já jsem říkal jako diskem, byla, jsem nikdy nesportoval diskem, proč zrovna diskem? No, tak jo, tak já teda, bylo mi i drved jako blbý to odmítnout, tak jsem prostě šel házet diskem, šli jsme na hřiště tam v tom areálu a začali jsme házet diskem a on říkal, jo, a teď už to, teď jako budeš dělat a my tě pozveme na soustředění pro nováčky a tak dál, a tak dál. Takhle to začalo a vlastně já až dneska s odstupem času si uvědomuju, že to bylo strašně důležitý, že tohle tenkrát někdo jako pro mě udělal a že mě přitáhl k tomu sportu, protože jasně sport, téma samo o sobě, ale z našeho pohledu to vlastně není jenom sport, je to vlastně začlenění do tý komunity, jo. Najednou jsem získal přátele, najednou prostě. Samozřejmě ano, přišel jsem na ten trénink, tam jsme jako odtrénovali, ale vlastně jsme se začali i spolu bavit. Hele, jak ty vlastně máš auto? Jezdíš autem, řídíš, chodíš do práce, chodíš do školy. Večer se šlo třeba po potom tréninku na pivo, tak tam se zase probírali takový ty životní témata, rodina, ženský atd. atd. a člověk se stal nějaký komunity, začalo mu to být přirozený, no, a takhle se to vlastně rozjelo a pak prostě práce a najednou jsem zjistil, že jsem vlastně aktivní součást tý, tý jako komunity, toho celýho systému, že můžu taky něco přinášet svojí jako prací a aktivitou do toho systému a bejt prostě přirozenou součástí.
No a ty jsi vlastně, dobře, tak jsi zůstal do tohohle okamžiku sport atd. jak ty sis teda vybíral sporty? Vlastně jsem někde dokoukal, že hraješ badminton a hrál jsi florbal a jak vlastně, jak to probíhalo.
U tebe? Tak nějak jako přirozeně? Vždycky se to kolem mě tak jako nachomejtlo, většinou to bylo tak, že prostě kolem sebe jsem měl kamarády a třeba ta atletika, to jsem popisoval, ale pak vlastně velmi rychle na to přišel basket florbalem a zase kamarád říkal, hele, jedu si vyzkoušet prostě támhle zahrát, byl jsem někde támhle v Lázních a kluci řekli, že tam chodí trénovat florbal a ona se hraje liga taky. Já tam jedu, nechce, že třeba se mnou, no, tak jsme vyrazili, no, samozřejmě jsme to zkusili a hned jsme byli úplně nadšený, bylo nám tenkrát kolem 20 let, takže jsme neměli žádný povinnosti, v podstatě závazky, nic, takže jsme si řekli, hele, no, tak ale ona je to zábavný, ne? Ten, ta radost z toho gólu a ten adrenalin a týmový sporty jsou obecně prostě mnohem zábavnější než ty individuální nesouhlasy.
To je.
Jinou debatu.
Jasně jasný, samozřejmě každej.
Samozřejmě máš právo nesouhlasit, ale já to tak vnímám, ale tím to vůbec jako neshazuju, to vůbec ne. A tak jsme prostě přirozeně si řekli, hele, my bysme něco takového chtěli dělat třeba i u nás tam, kde bydlíme v tom městě, tak jsme si prostě založili klub, obvolali jsme pár přátel, kamarádů, začali jsme se scházet, takhle začala vlastně moje florbalová kariéra, pak se na to nabalil basket, pak jsem musel s atletikou přestat, to bylo vlastně moje aktivní doba atletická, byla někde od roku 2002 tři, nějakého roku 28, možná devět. Tam pak přišel drobet úraz ramene z toho disku, takže jsem jako přesedlal volně právě na ten basket a na ten florbal a dlouhá léta jsem se věnoval florbalu a basketu, pak jsem vlastně, můj vrchol basketbalový kariéry bylo vlastně angažmá v zahraničí, v Salcburku, v rakouském městě, ze kterým jsme hráli bundesligu německou, která je, byla a je pořád na vysoké úrovni, no a pak vlastně trenér, a teď to zjednoduším, mi řekl, hele, už máš nějakej věk, seš už tohle, tak už to není úplně na ten vrchol, takže jsem, já už jsem se i v životě nějak jako posouval, už jsem jako začal i víc pracovat. A rodina atd. takže jsem ukončil angažmá, začal jsem se věnovat florbalu, tomu se teda věnuju dodneška, ale už taky nejsem jako v reprezentaci aktivní, spíš si tak nějak udržuju tu fyzičku na tý klubový úrovni atd. no a teď vlastně s tím věkem, jak člověk jde tou svojí životní cestou, tak nebo aspoň já to tak mám, tak když jsem byl mladej, tak jsem vlastně chtěl jenom jako sportovat a pak vlastně jsem malinko stárnul a šel těma rokama, tak jsem do toho začal drobet i víc jako mluvit, organizovat a třeba i shánět nějakou tu podporu a budovat tu komunitu a teď už o tom, když to tak shrnu, že už do toho víc jako mluvím a organizuju a jako pořád míň sportuju, no, ale před asi 44 roky, před tím covidem jsem si jako řekl, že mě vlastně hrozně baví ten badminton, že mě baví ta tra trajektorie toho míčku.
Náš teda vůbec.  
A že bych si ho chtěl zkusit, takže dneska hraju, dneska hraju ten badminton, ale tam to opravdu jenom o tom, že si chodím jako zapinkat a nechci tam být vůbec jako aktivní jako funkcionář.
No, dobře, teď ještě k tomu, k tomu, jak bych to řekl, tomu životnímu nátisku, jo, tak vy odmítáte charitu nebo odmítáte bejt zahrnutý do nějaký charity? Protože to je citlivý téma, že jo. Když člověk vidí postiženýho na vozíku, tak má tendenci ho litovat. Nebo o to vy vůbec nestojíte.
Takže já vůbec neříkám, že charita je sprostý slovo nebo špatný slovo, že charita je špatně, to vůbec ne charita a ty organizace nebo subjekty nebo lidé, kteří dělají charitu, tak je to obdivuhodné, je to v pořádku, je to správně, je to potřeba, jenom vlastně to heslo v našem pojetí znamená, že my jako parasportovci nechceme být vnímáni na té příjmové stránce jako charita, to znamená, my bysme naopak byli rádi, kdyby my jsme svojí aktivitou mohli přispívat charitě. By to mohlo být opačně, jo, a vlastně tím říkáme, že parasport chceme, aby byl vnímán jako čistě sportovní záležitost a vlastně na té vrcholové úrovni paralympiáda atd. velmi často profesionální záležitost.
Rozumím, ale souvisí to i s nějakým životním pocitem, že prostě vlastně ten člověk relativně jako zdravej jako, nebo kterej není, kterej nemá tenhle druh postižení, tak vlastně neví, třeba by nevěděl, jak se k vám chovat, že jo, jestli vám má pomoc otevřít dveře atd. čili tohle k tomu, kdybysme se.
Jasně, jak se má chovat. No, to je na nový povídání, ale když bych to shrnul do jedný věty, tak úplně normálně, prostě přirozeně bez předsudků a prostě pokud tomu člověku je příjemný nebo mu přijde správně se zeptat, hele, chceš pomoct? Chceš ty dveře otevřít? Ať se zeptá a já mu normálně řeknu, ano, ne, díky, nepotřebuju, anebo naopak, jo, takže úplně normálně bez ostychu prostě tak jako ke každýmu jako jinýmu.
Dobře. My ve sportu a obzvlášť těch týmovejch, jsme si jako zvyklí ze sebe si dělat srandu a jako někdy i dost jako tvrdou a nehoráznou a i černej humor to u vás taky jede jako třeba ve smyslu, jak mi říkal, že ti, ten basketbalový trénink, trenér pomalu jako odsouval do důchodu, že by ti třeba řekl, už máš pomalý nohy, musíš, no, on mi.
To, my máme černej humor, máme hodně rádi, jo, hodně rádi, jo, takže to vůbec není problém, naopak, to je vítaný, takže tohle máme společnýho. Ano, to tak bylo, ten trenér mi prostě řekl, hele, už seš prostě starej a tlustej, tak už to prostě není na ten vrchol, ne? Tak si tady teda jako asi to ukončíme, nemyslím to ve zlým, jo, atd. to bylo. Takže tohle je nám velmi blízký. Naopak, pokud někdo má ostych třeba vstoupit do tý problematiky, do tý oblasti, tak můžu uklidnit, že my ten černej humor máme velmi rádi.  
Pojďme k tomu parasportu jako takovýmu a vůbec možná k tomu i paralympijskýmu výboru, jak je na tom ten paralympijský sport u nás teďka? A kam by se měl posunout z vašeho hlediska?
Tak jak je na tom těžká otázka. No, já spíš takhle, já bych začal to téma spíš tak, že vlastně my, když jsme nastoupili do funkce před těm dvěma lety, tak to byla doba před dva měsíce před Pekingem, takže vlastně jsme si tu naší práci rozdělili na takový dvě oblasti, první oblast byla taková ta operativní a ta hořlavá, to znamená udržet tu kontinuitu finalizace příprav na tu paralympiádu, protože, jak jsem říkal, to byly dva měsíce před paralympiádu a vlastně po paralympiádě jsme si řekli, tak a teď je potřeba tvořit nějakou koncepci a jako vlastně nastavit to směřování toho hnutí a vytvořili jsme, vytvořili jsme takovou strategii na následujících 10 let, kterou tady mám před sebou, a to byla vlastně věc, kterou jsme tvořili v podstatě celý rok. 22. Finalizovala se na členské schůzi, která ji odsouhlasila a ta nám říká, co my chceme s tím hnutím udělat, jak chceme být vnímání a vlastně shrnuje všechny ty témata, o kterých my se bavíme. Takže jak je na tom paralympijský výbor? No úplně, když budu mluvit v obecních čísel, zhruba 5300 sportovců aktivně, aktivně sportujících, protože, nebo úplně obecně 15 % populace světový má nějaký typ handicapů, 15 %, což není malý číslo, to je víc než jedna miliarda lidí, a to je vlastně pro nás ta základna, z toho my pracujeme na území České republiky, jak jsem říkal, je to zhruba 5300 aktivních sportovců zhruba podle dat národní sportovní agentury. Ono se to každý rok mění, ale je to někde kolem 250–300 reprezentantů a z toho se vlastně pak tvoří výběr na paralympiádu a vlastně ten tým, který pak jede obhajovat Českou republiku na paralympijských hrách.  
Pardon, když už jsi zmínil, kolik je postižených lidí ve světě, kolik je postižených lidí v Česku.
Tak ono je to, to číslo je globální, jo, to znamená, můžeme se od něj odpíchnout i jakoby na území České republiky, zhruba 15 % populace má nějaký typ handicapů, jak světové, tak české, je to vlastně.
Takže u nás třeba milion a půl.
Může to tak být, ale je to napříč všemi handicapy, jo, to není jenom tělesný, ale jsou i mentální handicapy, vrozené i získané, jo, a to je velký rozdíl. To je možná taky dobrý zmínit, že vlastně vrozený handicap je handicap, se kterým se člověk narodí a získaný handicap může prostě přijít jako v mým případě v 17 letech, anebo i v 50, že jo, a tam to je to jako diametrální rozdíl. Takže ano, zhruba 15 % populace i na území České republiky, zajímavý číslo je taky to, že vlastně zhruba každý druhý den nám přibude, nám přibude v České republice jeden vozíčkář po úraze míchy nebo páteře, zajímavý číslo, takže to je vlastně, to jsou data, které my se snažíme sbírat, snažíme se monitorovat a snažíme se být na těch místech, kde se nám pak ti potenciální sportovci objevují a nějak s nima pracovat a aktivovat je a motivovat je. Tak, jako mě tenkrát někdo v těch Kladrubech chytnul za ruku, tak to je vlastně jedna z našich strategických cílů. Tohle na půdě českého ramského výboru.
No, a kdybych to měl vzít nějak ještě trošku exaktně, jestli jsou třeba nějaký kpíčka, co je vlastně ten cíl, jako jestli je to růst tý základny, nebo je to třeba, jak jste mluvil o tom prime timu a o nějakým tom pokrytí nebo o zájmu.  
Partnerů, tak jeden z hlavních cílů je být viděn, jo, to je ten prime Time, být viděn ve správný čas, na správným místě a předkládat tý intaktní veřejnosti to téma, to téma po sportovní linii, předkládat tu atraktivitu, jo, druhá, druhý pilíř. Neméně důležitý je vlastně budovat tu pyramidu, na jejíž vrcholu je ta paralympiáda, tak budovat ji odspoda, to znamená být na těch místech, kde se nám objevují, jak ty vrozené handicapy to jsou třeba školy, anebo být nebo ty získané handicapy, to jsou třeba rehabilitační ústavy, jak jsem mluvil o těch Kladrubech a tam předkládat těm lidem s handicapem to téma, ukazovat tu atraktivitu.
Chytit je za ruku.
Chytit je za ruku a říct, hele, jako samozřejmě není to úplně o tom, že musí z tebe bejt tem paralympionik, který bude vozit ty medaile, ale může to být tak, jo. Je to hlavně o tom, že sport je důležitou součástí života, že utváří jak fyzickou kondici, to znamená, obecně se ti bude prostě v životě snáz prostě fungovat, jak hygiena, tak prostě cestování, ta samostatnost atd. a vlastně vyždímeš z toho zbytkovýho potenciálu, který ti, ten handicap v tom těle nechat, tak z něj vyždímeš to maximum, no, ale taky neméně důležitá je ta, je ta, je ta mentální připravenost a mentální kondice, že jo, budeš se cítit lépe, budeš se cítit, cítit jako silný jedinec a přirozený jedinec, který je součástí tý fungující komunity, toho systému.
Možná ještě se trošku zastavme přesně u toho, co jste zmínil, my jsme tady na to taky měli otázku na to, že jak jste říkal, přesně, ty handicapy vznikají dvěma způsoby, buď se s tím člověk narodí, anebo teda k tomu přístupu cestou, jak velký je to rozdíl třeba pro ten sport a vůbec jako k nějakýmu tomu přístupu, nebo dá se to nějak charakterizovat právě, kde k tomu člověk se s tím sportem setká a tak dál.
Jo, tak vlastně ne všechny sporty jsou vhodné pro všechny typy handicapů, to znamená, my jsme i na půdě českobramského výboru vyrobili jakousi matici nebo tabulku, kde vlastně definujeme, jaké sporty nebo jaké parasporty umíme, jaké existují a pro jaké typy handicapů jsou vhodné, takže ten rozdíl tam je, ten rozdíl tam je, já teď asi nepůjdu sport po sportu, abych to vyjmenovával, ale ano, umíme s tím pracovat i po téhle stránce.
No, a velký téma vlastně vůbec asi i s tou, jako, aby se na to lidi koukali, na ten sport, jako na sport, na atraktivní sport, kde prostě je to soupeření jako každýkoliv jiný, tak je klasifikace a vůbec nějaký to třídění, můžeme se trošku podívat na tohle, říct jako, jak tohle vlastně funguje, aby se zajistila spravedlivost a férovost toho.  
Klání, jo, je to tak. Jedna z mála odlišností, ale teda obrovsky důležitých oproti parasportu, proti sportu je právě ta klasifikace, to je prostě věc, která k parasportu patří, já si nedokážu představit, že by fungoval parasport bez klasifikace, protože klasifikace nebo respektive, co je klasifikace, to rozřazení dle výše toho handicapu i typu handicapu do nějaké klasfikační skupiny a ty skupiny pak v rámci, vlastně v rámci tý skupiny pak ty sportovci porovnávají ty svoje síly, takže to je prostě věc, bez který parasport by prostě nemohl existovat a zaručuje tu vyrovnanost a možná jedinej nebo opravdu jeden z mála rozdílů oproti sportu, takže ano, klasifikací se zabýváme, je to důležité téma, snažíme se i o rozvoj právě tý infrastruktury, co se týče klasifikací, to znamená, jeden z našich projektů tady na území České republiky je právě být v kontaktu s těmi autoritami, který, které se zabývají tou klasifikací a mají od ní ty, ty klíče a tu odbornost a tu metodiku v tom konkrétním sportu a vlastně organizujeme tady školení ve spolupráci právě s těmi autoritami tak, aby nám tady v České republice nejenom vznikaly ty sportovci, o kterých jsem mluvil, ale samozřejmě i trenéři pro ně, ale i právě ty klasifikátoři.  
No, a teď jsou známí případy, že se taky trošku šijí.
To je.
Taky velký téma. No, samozřejmě, já jsem to zažil několikrát. Můžeme se tady dlouze bavit o tom, jak moc ta metodika je správná, jak není správná, jak kdo podváděl, uplácel a jak si třeba, já znám i případy, že si přiváděli třeba ty sportovci, handicapy, aby mohli být za klasifikováni, protože třeba byli na hraně, jo, teď třeba konkrétní příklad basketu se nám to děje velmi často, protože basketu je nebo bývalo, protože samozřejmě se přitvrzuje pořád a ta metodika se pořád zdokonaluje tak, aby se tomuhle zamezovalo, ale, ale prostě děje se to. Opravdu. Znám z vlastní zkušenosti, že je velmi časté, že třeba basketbalisté, klasičtí basketbalisté prostě dosáhnou nějakého věku, kdy už to tělo se začíná opotřebovávat a stávají se úrazy, ne sportem k trvalé invaliditě, to znamená, praskají ty, ty vazy a trhají se ty šlachy a tohleto a tím pádem ten sportovec třeba už pak nemůže vrcholově sportovat a tak často třeba usedne na ten vozík a řekne, jo, tak já teď ještě zkusím tohle, ale je potřeba o klasifikovat a teď je právě na tom klasifikátorovi, aby řekl ano, tady ta tvoje plastika sedminásobná nebo patnáctinásobná kolene už je na ten minimální handicap nebo není, a to jsou právě ty a tady je právě ten prostor pro ten podvod, jestli jako jo, nebo ne.
Mě ještě to zajímá psychologicky. Matěj tady tohle to mini téma otevřel, že jsou vlastně dva druhy, buď je to vrozená věc od narození, nebo získaná, získaná psychologicky. Vidíte mezi těma lidma rozdíl, že lidi, který to mají prostě od narození a lidi, kterým se něco stalo. Jestli vidíte, když to tak sledujete, už máš taky nějakou zkušenost, jestli umíš vlastně říct, že ty lidi jsou psychicky jinak? Na tom odlišně?
Jsou, jsou, samozřejmě, není to dogma, nemůžu říct, ano, je to tak ve 100 procentech případů, ale je to tak, je to tak ve většině případů, protože když se ten člověk s tím handicapem narodí, tak je to pro něj prostě součást života, prostě na tom startu ten handicap měl a prostě jede s ním, jo, takže to vnímání je tam určitě jiný. A setkal jsem se s případy, kdy prostě ten získaný handicap, takhle je to i o tom, u toho získaného handicapu, kdy ten úraz se stane, jo, samozřejmě mně se třeba stal. Sedmnáctileté, to znamená, bylo pro mě mnohem jako jednodušší, prostě první, co jsem já zkoušel, když mě posadili na vozejk, jestli vozejk můžu, jestli s ním můžu jezdit po zadních, jestli můžu sjet schody atd. jo, takže to byla taková ta zvědavost a tohle. Nebál jsem se toho, ale zase prostě měl jsem tu možnost si zaběhat do svých 17 let třeba nebo zahrát klasickej fotbal, ale když ten handicap získám třeba v 50. Letech, tak ano, je tam zase ta druhá stránka, už třeba mám za sebou nějakou životní etapu, rodinu úspěšnou, třeba nějakou kariéru politickou, pracovní atd. a najednou prostě přijde tahle ta rána, tak ta rána mnohem těžší to prostě tak je a srovnat se nějakým prostě třeba v těch 50. Letech s tím handicapem je, je mnohonásobně těžší z mého pohledu, nežli třeba v těch 17, takže ten rozdíl tam je určitě.
A teď mluvil jsi o pyramidě, že vás zajímá členská základna, to je stejný jako prostě ve sportu obecně, jak se dostanu na paralympiádu.
Tvrdou prací do dopravy?
Já tam teda zatím nechci, ale jde o to vlastně, jaký jsou nominační kritéria nebo.
Tak, v těch vlastně zase, když bych to na úvod řekl jednou větou, tak jsou velmi, velmi podobný a právě, jak probíhá ta inkluze a ta profesionalizace toho parasportu, protože parasport, co se týče profesionalizace, udělal mílové kroky, takže je to, už si troufnu tvrdit, že už je to opravdu velmi, velmi podobné jako u olympiády, to znamená třeba konkrétní příklad cyklistika, já, když cyklistice se chci dostat na paralympiádu, tak to znamená prostě mít kolem sebe prostě Profi tým lidí, trenéra, fyzioterapeuta, manažera atd. mít taky dostatek financí, to tak prostě je, protože paralympiáda už dávno a možná ani nikdy nebyla, není o tom, že prostě někam pošlu email, vezmu tepláky, kolo a jedu to tak vůbec není. Je to čistě sportovní, profesionální záležitost a já se tam musím nominovat a k tomu, abych se mohl nominovat, tak musím splnit, protože paracyklistika je plně integrovaná do cyklistického svazu, tak musím, zjednodušeně řečeno, splnit ty stejné nominační kritéria jako jakýkoliv jiný cyklista, k tomu potřebuju peníze, musím objezdit. Světové poháry v Kanadě, v Americe, v Austrálii atd. atd. takže tady se opravdu bavíme o milionech. Musím k tomu mít profesionální vybavení, to znamená, nejenom ten tým, ale i ten handbike dneska, kde dneska karbonový handbike je otázka prostě 300, 400, půl milionu, jo, takže na tohle všechno potřebuju být připravenej, musím být připravenej fyzicky bejt v rankingu světovým na, na odpovídající místě. No, a pak samozřejmě můžu přemýšlet o tom, že získám kvótu pro Českou republiku, pro ten svaz, pro ten konkrétní parasport, no, a pak ještě si musím udržet pořád tu výkonnost, abych tu kvótu, kterou třeba já jsem získal, tak abych jí pak jako dostal i na jméno jako místenku, no, a pak teda můžu přemýšlet o tom, že pojedu na tu paralympiádu.
Partnerem podcastu je T-Mobile.
Co my víme? Jaké jsou velmoci obecně ve sportu? My víme, že to je Amerika, že to je Čína atd. tak jaké jsou velmoci v parasportu.
Tak zase záleží, o kterých parasportech se bavíme, ale typický příklad parahokej, jo, Amerika, Kanada jednoznačně jo, to je Mekka para hokeje, co se týče třeba basketbalu, jo, tak jsou to, tak jsou to zase Amerika, Kanada, Anglie, Španělsko, jo, Austrálie atd. takže je to, je to, je to podobný, ale my jako Česká republika taky jako nepatříme v některých parasportech mezi outsidery, to vůbec.
Připomeňme, jakej ranking máme, jak jsme dopadli na poslední olympiádě.
Tak na poslední olympiádě nebo paralympiádě, to byla, to byl Peking, zimní paralympiáda ze své podstaty je zhruba třetinová oproti letní paralympiádě a my jsme měli v Pekingu vlastně zastoupení ve dvou parasportech, a to je para. Hokejový tým, to bylo 17 sportovců a čtyři lyžaři, takže paralyžování a tam jsme bohužel na medaili nedosáhli, ale naši čeští parahokejisti si troufnu říct, že prostě patří jako mezi tu světovou špičku, protože pravidelně se umisťují na třetím, čtvrtém, pátém místě, to znamená, řekněme, za Kanadou, Amerikou, prostě si myslím, že tam už někde je místo pro Českou republiku a díky tomu, jak paraho hokejová reprezentace funguje, jak je organizována, tak jestli někde vidím růst v té profesionalizaci, v té přípravě, v tom omlazení toho týmu, v tou prací s mládeží, tak je to právě para hokej.
Jsou snahy, aby paralympiáda a olympiáda běžely současně jako jedna akce.
Ona už to vlastně s pohledu organizace jedna akce je, jo, protože tady zase si dovolím drobet zeširoka, tak, jako je paralympiáda nebo respektive olympiáda, tak vedle ní je paralympiáda, ještě vedle ní je deflympiáda, to je, to jsou světové hry neslyšících a ještě vlastně vedle nich je světové hnutí speciálních olympiád, takzvaně special olympics, a to jsou právě hry pro intelektuálně znevýhodněné sportovce, mentálně postižení sportovci, to je možná téma jako na samostatnou, na samostatné povídání, ale takhle zhruba pro základní představu to lze členit a olympiáda a paralympiáda, respektive mezinárodní paralympijský výbor a olympijský výbor jsou velcí kamarádi a vlastně dneska už je úplně běžné, že z pohledu organizátora a organizačního týmu je olympiáda, paralympiáda, jedna akce, organizují to ti samí lidé, odehrává se to na stejném místě, v podstatě jsou to akce, které běží jedna po druhé s nějakou asi zhruba týdenní nebo desetidenní přestávkou, kdy zjednodušeně ten týden mezi těmi akcemi se strhávají olympijské kruhy a nalepují se paralympijské kapky, ale jinak je to v podstatě totožná součást, totožná akce.
Pardon, ještě, pardon, nezapomeňte. Koneckonců pan prezident podepisoval jednu přihlášku.
Ne podepisoval dvě přihlášky, podepsal dvě přihlášky.
Ale najednou.  
Jak se cítil vedle pana prezidenta?
Cítil jsem hrdost, že můžu být tam na tak významné události, zároveň jsem cítil vděčnost, že pan prezident k tomu takhle přistupuje a že vlastně to naše téma, tu naší esenci sport je jenom jeden, že to přijal za své. Jsem rád, že máme vedle sebe takového partnera na úrovni vlády a vrcholného zástupce České republiky. Takže byl to určitě úžasný okamžik, já jsem tam měl prostor říct krátký proslov a možná jsem drobet tam ty diváky šokoval, možná jsem tam řekl, že, že je to chyba, že se to děje, chyba v tom smyslu, že už se to mělo dít dávno, takže už to takhle mělo být dávno, takže doufám, že jsem tam nikoho nešokoval, ale jak říkám, hrdost a vděčnost.
No, pan prezident mě jakoby, to, já vždycky ocením, že si na nic nehrál u toho kulatýho stolu prostě tam je normální človíček prostě.
Já jsem velmi rád, že máme takového prezidenta, jako máme a je vidět, že to téma sport je mu blízké, ostatně novoroční projev, tak možná poprvé v historii, teď nechci, nevím to jistě, ale jsem rád, že tam zaznělo právě třeba téma mistrovství hokeje nebo obecně sport.
Takže on se zrekapituloval, na jaký sportovní akce se můžeme těšit.
Já jsem za to strašně rád.
Já mám jeden tenkej led jenom ještě nejdřív, jestli vlastně, že jo, teďka s Paříží seských her řeší nebo neúčast ruských sportovců, řeší se podobný téma i v tom paralympijským hnutí nebo se na to tam dívá jinak?
Samozřejmě řeší, řeší, je to téma závažné, je prostě potřeba to sledovat, je potřeba to řešit, my jsme na to zase vezmou drobec zeširoka. Ona vlastně ta krize nebo nás se to dotklo významně už Pekingu, protože vlastně do Pekingu jsme odjížděli za covidu, vlastně v době probíhající paralympiády, kdy už ruský tým, ruský výběr přijel na paralympiádu do Pekingu, tak vlastně vypukla ta krize a bylo rozhodnuto přes noc, že ruský tým v rámci bezpečnosti musí opustit paralympijskou vesnici, a to bylo téma teda neskutečný, pro nás to byl opravdu křest ohněm, takže už tam od té doby to vnímáme jako velmi citlivé téma a před třemi měsíci, v listopadu loňského roku jsme měli, jsme měli valnou hromadu mezinárodního paralympijského výboru, kde jsme s kolegou, s místopředsedou čpv byli, kde jsme reprezentovali český paralympijský výbor a tam jsme to téma taky otevřeli a musím, musím říct, že mě drobet překvapilo, jak to hlasování o tom, jestli se ruší a běloruští sportovci budou účastni paralympiády nebo nebudou, dopadlo, protože to dopadlo tak, že se vlastněovalo na této nejvyšší platformě naší. O tom, jestli mají být pozastaveny práva ruského a běloruského paralympijského výboru v rámci struktury mezinárodního paralympijského výboru, včetně neúčasti sportovců, a to odhlasováno nebylo. Takže se šlo do druhého kola hlasování, kdy se hlasovalo o tom, jestli mají být pozastaveny práva opět Rusům a Bělorusům, ale s možností účasti jejich sportovců pod individuální vlajkou a jen v individuálních sportech atd. a to už odhlasováno bylo, ne teda s velkou převahou, ale odhlasovalo se to a tam vlastně my jsme začali nebo začala vznikat taková ta formule, co vlastně znamená ten neutrální sportovec a jakých sportů se to týká atd. a z toho vlastně pak se to paralelně řešilo i na úrovni olympijského výboru atd. a z toho vznikla ten současný stav, takže u nás je to tak, že ruští a byli ruští sportovci mají možnost startovat, ale jenom v některých sportech, těch individuálních. A samozřejmě musí splnit, splnit všechny ty pravidla, jako nesmí být politicky aktivní, spojený s armádou atd. a musí se klasicky nominovat, což vlastně ve finále znamená, že, protože ten kvalifikační a nominační proces už je dávno rozběhnutý, to už dávno běží, že vlastně je velmi pravděpodobné, že oni vlastně už to nedoženou možná a já jsem sám zvědavej, jestli vlastně se tam nakonec účastnit budou, nebo ne, jestli to získají nebo nezískají a i kdyby to zí získali některé ty nominace a kvalifikace, tak jestli vlastně Rusové a Bělorusové se rozhodnou tam v takovémhle stavu, tam v takovéhle stavu je účastní, že se nerozhodnou. Já si to myslím, já si to myslím.  
Když jsem tady mluvil o těch stejných sakách v ČOV, v českém olympijském výboru se řeší téma stanov, což je tak trošku boj o identitu dalšího fungování, jednak, co si o tom myslíš a jednak, do jaké míry se to dotýká paralympijského výboru.
No, tak to je zajímavé téma, no, samozřejmě, protože jsem součástí výkonného výboru olympijského výboru, tak to téma se nás dotýká, řešíme ho. Měl jsem kolem toho nespočet telefonátů, prostě řeším to v podstatě se všemi kolegy. Není to úplně takhle, týká se nás to, ale není to úplně nosné téma pro nás samozřejmě já se snažím celý být informován, snažím se sbírat ty informace, snažím se bavit s kolegy, cítím ty protipóly, cítím ty dvě strany, chápu ty, chápu ty důvody, samozřejmě ty nové návrhy stanov jsem si četl, pro nás by to znamenalo, nebo respektive, jestli to vnímám dobře, když tak mě oprav, tak. Prvním místopředsedou Českého olympijského výboru by měl předseda Českého paralympijského výboru. Jako jsem to tam nějak četl, tak dále, což mi na jednu stranu, na jednu stranu lichotí, na druhou stranu je potřeba to diskutovat a vlastně nevím, ještě teď nemám na to názor, potřebuju na to ještě více času a počkám si, jak se ta situace vyvine. Je obvyklé nebo takhle? Není neobvyklé, že v některých zemích vlastně paralympijský výbor je součástí olympijského výboru? Není to neobvyklé? Já vím, že třeba Holanďani to takhle mají, nevím přesně tu strukturu, ale vím, že jsou integrováni do toho, to znamená, já jsem rád za to, že tam jsem, že jsem součástí olympijského výboru, že tam ten prostor máme, to určitě jsem rád.
Teď si promluvil jako politik a je potřeba říct, že ty jsi taky politik si, že si ve strukturách měřte České Budějovice i Jihočeského kraje, ale taky, že jsem taky, že si byznysman, co ta firma říkám, ultina, říkám to správně, to je firma, která vyrábí vozíky. Je to tak? Nebo tak?
Jsem rád, že jdeme na lehčí téma.
Vlastně zase se točí všechno kolem sportu, sobecky řeknu, že vlastně ten motor pro mě byl na začátku vlastně chtěl jsem si pokrýt svoje potřeby, jo, nějaký svoje touhy, to znamená, začali jsme sportovat, jak jsme se bavili na začátku, no a samozřejmě jsme si identifikovali svoje největší jako problémy, to znamená finance, to znamená členská základna, to znamená i vybavení, jo, protože zase jeden z těch rozdílů mezi sportem a parasportem je třeba v tom, že když si chci jít zahrát basketbal, vezmu si tenisky za 2 000 Kč a míč a jdu, teď to zjednodušuju, ale když si chci zahrát basket na vozíku, tak si vezmu ten míč stejný, ale musím si vzít sportovní vozík. A to už není otázka 2000, ale pokud si koupím teda vozík z decatlonu úplně obyčejnej, tak je to třeba 40, 50 000, ale, ale pokud to chci, ten sport dělat organizovaně a výkonně, tak už to může i 150, 200, 250 000, a to je prostě investice. No, a já jsem nějaký zkušenosti s tím, jak se vozíky sportovní nebo aktivní vyrábí, měl, protože jsem pracoval pro jednu anglickou firmu, kde jsem nabral to know how, tak jsem si prostě jednou takhle, když jsme se bavili o tom, co udělal proto, abysme prostě měli ty vozíky, tak jsem si prostě s klukama sedli v hospodě, tak jako v Čechách toho hodně vzniklo v hospodě, že jo, u piva a řekli jsme si, že to zkusíme vyrobit, no, a takhle vlastně vznikla ta myšlenka si vyrobit vlastní firmu, sociální podnik a začít si to vyrábět, takže nějaký jeho touhy pokrýt si vlastní potřeby, no a ono se nám to drobet rozjelo, na což jsem teda hrdý. A dneska vlastně je to fungující firma vlastně, která dodává vozíky v podstatě do celého světa, nejvíc samozřejmě po Evropě.
Tak to je ta byznysová stránka, co? Ta politická.
Politická stránka. No, a zase, zase sovětský. Říkám, že jsem si chtěl pokrýt nějaký potřeby svoje, to byl ten můj, ten můj motiv nebo ta moje touha na začátku. A vlastně chtěl jsem, aby se nám v jižních Čechách nebo v Budějovicích dobře žilo nám vozíčkářům, tak jsem si říkal hergo, co pro to musím udělat, aby ty chodníky byly bezbariérový a abych mohl prostě zaparkovat na náměstí a na vyhrazený parkovacím stáním, aby prostě jsme si zvedli ten životní Standa, no, tak vstoupit do tý politiky a začít o tom mluvit, takže to byl vlastně můj hnací motor, vlastně já jsem se pak teda rozmýšlel, která politická strana je mi názorově nejbližší a zakotvil jsem tam, kde teda jsem, jsem členem odssky a dneska teda mám tu možnost být radním ve městě České Budějovice, kde se snažím profilovat do těch sportovních záležitostí a řekněme do těch záležitostí týkající se toho handicapu, to znamená.  
Sociálních záležitostí, oni si samozřejmě lidi myslí, že člověk tam třeba leze z prospěchářství, ale každý, kdo do sportu vidí, tak ví, že potřebujeme prostě politický krytí, prostě potřebujeme pro to finance a podporu, takže i to jenom chválím. Takže zakončíme matějovým okénkem.
Já mám pár takových věcí, který mě vlastně k tomu, když jsem se připravoval, nějak zaujaly, první věc, nějakej jazyk, díval jsem se na hodně články nebo možná i nějaký směrnice, který třeba nastavuje nějaký mezinárodní paralympijský výbor, jak by se mělo nebo nemělo o paralympilympionicích nebo vůbec o parasportovcích mluvit, jsou nějaký výrazy, který prostě dneska se nepoužívají jako.
No jo.
Třeba jo, jasně, jakoby je to podle mě takový, že dneska se říká, že jo, že by se jako nenálepkovalo, tak jestli vlastně se vysloveně říká něco, co se říkat nemá.
A naopak. Mezinárodní paralympijský výbor si registroval jako svoji ochrannou známku slovíčko.
Para. Jo? Tak jako třeba.
Určitě víte, existuje zákon na půdě České republiky o olympijské symbolice a olympijský, Mezinárodní olympijský výbor vlastně to Olympic a ty kruhy a tyhlety věci. Má to registrované, tak my na té světové úrovni máme registrováno slovíčko para a vlastně vznikají takové značky parasviming a para aletix atd. takže my chceme být vnímáni a ten trend je vlastně používat v tý vazbě na slovíčko para, parasport, jo, to znamená, možná tady ještě je to dobrý lano pro, pro vysvětlení rozdílu mezi sportem handicapovaných a parasportem, protože to nejsou dvě totožná slova, jo, sport handicapovaných si představte jako koláč nebo bublinu, která obsahuje veškeré typy sportu a handicapu jako taková naše množina sportovců. A když bych tenhleten tu skupinu nebo ten koláč rozříznul na vícero částí, tak vlastně jedna z těch částí, a to je naše definice, tak, jak my jsme se naučili to vlastně jako vysvětlovat a vnímat, aby třeba i nám se to nepletlo, tak vlastně jedna z těch částí je parasport, jehož tváří na území České republiky český paralympijský výbor. Pak je tam další část, to je sport neslyšících, neboli deflympionici, a pak je tam třetí část, a to je právě ty special olympics a speciální olympiády a intelektuálně znevýhodněný sportovce, sportovci a poslední, čtvrtou částí jsou takzvaní sportovci s vnitřním postižením a transplantovaní sportovci, dialyzovaní atd. takže to je takový základní členění, to znamená, když bych mluvil za sebe, tak bych řekl, určitě bych spíš než sportovec s handicapem nebo handicapovaný sportovec bych chtěl být označován jako parasportovec.
Okay, okay. No, a ještě u toho jazyka trošku zůstaneme a posunem se vůbec jako do toho mediálního obrazu, protože my jsme si tady řekli, že přesně z vašeho hlediska sport je jen jeden, máte nějaký, že jo, ty cíle, jak vlastně chcete být vnímaný? A já vzhledem k tomu, že jsem mediální studia a marketing studoval, tak jsem si vyjel nějakou analýzu, která byla teda ze zahraničí, ale porovnávala vlastně to, jak se referuje v médiích o olympiádě, o, o paralympiádě a zatímco vlastně u olympiády dost často převažuje čistě jenom ten jakoby popis toho sportu, toho klání, tak vlastně u tý paralympiády nejčastější ty kontexty, který se s tím pojí, jsou vlastně, že ty lidi jsou hrdinové, že vlastně něco jako překonávají, co je ještě naproti prostě na oproti osudu nešťastnýmu nebo nějakýmu jako nějaký nehodě, takže vlastně se dokázali najít nějaký super takhle smysl a že vlastně to rámování celý nebo rámcování, jak se tomu říká FR, tak vlastně, že je hodně jinej než vůči tý olympiádě jako takový. Je to za vás jako dobrá věc nebo špatná věc?
Takhle.
Já nechci být označován za hrdinu, s tímhle úplně nesouhlasím. Pro mě hrdina, hasič, jo, který zachrání dvě děti z hořícího baráku a tak dál, to je pro mě hrdina, já tím, že jsem jako měl nějakou nehodu, tak se necítím být hrdinu, cítím se pořád být víc jako sportovcem, jo, aktivním třeba člověkem, ale to, co, to, co určitě k našemu sportu patří, je nějaký ten příběh na pozadí, který tam teda třeba ty sportovci úplně nemají, samozřejmě mají tam ten příběh, samozřejmě je tam ta píle, ten dril a ta dřina atd. ale ten náš příběh může být právě ještě okořeněnej o nějakou tu událost, jo, která, díky který jsem třeba získal ten handicap a tenhle ten příběh, když my využijeme motivačně, motivačně, jo, že to není, hele, konec. Je to prostě novej začátek. Naopak. Já třeba kolikrát jsem říkal, že, že mě vlastně ten, ten, ten můj, ten můj a moje nehoda ze mě vlastně udělala lepšího člověka. V některých, v některým jako pojetí, že mi to otevřelo oči, že mi to otevřelo svět. Já jsem díky tomu začal cestovat, já jsem díky tomu začal sportovat, takže tenhle ten příběh, když vezmem a motivačně ho předložíme tý veřejnosti, tak ano, to je něco navíc, co ten klasickej sport třeba nemá, to znamená, je tam, řekněme, i ten přesah do tý společenský zodpovědnosti.
A poslední věc, když se tady bavíme přesně o rozdílech a podobnostech parasportu a sportu, tak jsem narazil na jednu věc. A to je sázení jako etika, vlastně takovýhle věci, myslíte, že se někdy bude víc jako sázet na, nebo teď to nejde podle mě ani jako nevypisuje se to a bude se někdy sázet na parasport právě proto, že se řekne, hele, sport je jeden a je to vlastně úplně stejný.
Mně by to nevadilo, já to tak vnímám, já to vnímám jako sport. A na té, zase samozřejmě na té vrcholové úrovni, kdy opravdu už je to v podstatě součást toho sportu, kdy to má ty pravidla, kdy to má ty regule, kdy to je hlídané atd. je to prostě rámcované tak jako v klasickým sportu, tak prostě dneska je úplně běžný, že basketbalové ligy jsou dneska profesionální záležitostí, jak jsem mluvil o tý Kanadě, Americe, Španělsko, Anglii, to jsou profesionální bundesligy, soutěže, bundesliga taky, kde prostě ty lidi chodí do práce, jo, tak proč by se na to nemohlo sázet? Je to prostě sport.
A peníze ze sázskovek ještě.
Přesně tak, to bysme mohli dál rozebírat. Další téma. Ano, samozřejmě. Takže já si to dokážu představit.
Mě si jako závěr strašně líbí, že když se stane úraz jako tobě, že to vlastně může být novej začátek a ono to vlastně v životě není jinak, že v životě lidí, který postižení nezaznamenali, tak zažijou jinej průser, že jo, teď jsme zažili prostě střelbu na filozofický fakultě a všechno jsou nějaký tragédie, ale vlastně de facto jsou to jakoby nový začátky, co z toho každej jakoby vytěží, jo, a každýmu z nás v individuálních životech a v individuálních příbězích se takový průsery dějou, tak si myslím, že, že bych tohle vzaly jako motto a tečku zatím, protože vlastně v tom se znovu ukáže, že sport je jeden. A děkujeme za návštěvu.