Příběh nevidomé Martiny

Radiožurnál
-
Jiří CHUM, moderátor:
Nevidomí číšnici dnes na náměstí Republiky v Praze otevřenou po poledni Kavárnu Potmě. Na zaručeně černou kávu zve každého projekt Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu. A to až do 23. června. Ode dneška tak můžete v tomto čase poslouchat novou dokumentární sérii. Náhlá ztráta zraku člověku naprosto změní život. Slepota přináší plnou závislost na pomoci jiných lidí. Sebere svobodu pohybu, ukončí zpravidla pracovní kariéru. Ivan Studený v nových Příbězích Radiožurnálu sleduje teprve 2 roky nevidomou černovlásku Martinu, která se pokouší vypořádat se s tvrdou ránou osudu.

Martina, nevidomá:
Ze začátku jsem to nechápala, já jsem to vlastně ani nevěděla, že jsem slepá, já jsem to prostě nepřijala.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martině je 27 let, je to 2,5 roku, co přežila vážný úraz, který ji mimo jiná poškození připravil i o zrak.

Martina, nevidomá:
Ztratíte úplně přístup ke všem informacím, jo, ten zrak je hrozně důležitej smysl, by to hroznej šok, no.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Sportovně založená dívka, úspěšná personalistka, zvyklá na slušný výdělek, naprostou nezávislost a pohodové vztahy s rodinou i mnoha přáteli, jakoby se ztrátou zraku ocitla v jiném vesmíru.

Martina, nevidomá:
Já jsem nebyla prostě ze začátku schopná vlastně nic, jo, je fajn, že jsem si pamatovala prostě věci, jak vypadají, prostor okolo mě, ale v tý chvíli, kdy ten zrak ztratíte, tak prostě člověk je úplně jakoby mimo a víceméně potřebuje pomoct opravdu se vším, no. Nesoběstačnost, nesamostatnost, to taky je jakoby hrozný, jo, to na tej psychice nepřidá.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Deprese, úzkostné stavy, strach. Martina dlouhé měsíce nemohla najít pevné dno. Pro odraz k dalšímu životu. Pomáhali lékaři, psycholog, psychiatr a čas.

Martina, nevidomá:
Prostě člověku, kterej to nezažil, tak se to nedá ani vysvětlit, jo, myslím si, že se s tím ani nejde vyrovnat. Tem začátek je hodně těžkej a je to hrozný. Já jsem teďka nevidomá přes 2 roky, takhle, nemůžu říct, že bych si na to zvykla, ale prostě nejsem člověk, kterej by něco vzdával, prostě jsem si řekla, že teda se tohle stalo a že se naučím fungovat co nejlíp to půjde bez toho zraku. Když jsem začala zjišťovat postupně, jaký jsou možnosti počítače, mluvící telefony, bílý hůlky a spoustu dalších kompenzačních pomůcek, který tomu nevidomýmu pomůžou, tak vždycky, když jsem se s něčím naučila, tak mě to hrozně dodalo odvahu se začít učit něco dalšího a říkala jsem si, jo, a teďka prostě si umím přečíst zprávy na internetu, super, to úplně člověku udělá takovou radost, že něco takovýho najednou zase jde, to mě nakoplo a říkala jsem si tak, a teď se třeba naučím uvařit si čaj, teď se třeba naučím udělat si salát a umejt se sama, začít chodit venku, ale je to těžký no.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martina zjistila, že dopátrat se informací, kde má slepý člověk hledat pomoc a technikou nebo sociální podporu, není vůbec jednoduché ani samozřejmé. Ale snažila se tak dlouho, až objevila pražské Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina.

Martina, nevidomá:
Jsem tady měsíc dojížděla na sociální rehabilitaci, jezdila jsem sem teda jenom na 2 dny v týdnu, což mi teďka přijde trošku málo, že jsem teda měla možná dýl, ale bohužel mi zdravotní stav úplně neumožnil, abych tady byla celý měsíc v kuse, ale jezdila jsem sem a učila jsem se tady prostorovou orientaci. Cestu teda z autobusu sem přímo do střediska, a potom hlavně teda pohyb jakoby tady po vnitřku budovy, protože tady potom už klienti se pohybujou prostě sami, nikdo je tady nevodí.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jak se Martina sžívala s bílou holí a učila se rozumět zvukům tvarům i vůním, to odhalí pokračování Příběhů Radiožurnálu. Na speciální lekci výuky prostorové orientace zve zítra po třičtvrtě na devět Ivan Studený.