Příběh nevidomé Martiny

Radiožurnál
-

Jiří CHUM, moderátor:
28letá Martina, která před třemi lety přišla o zrak, se zpočátku styděla chodit s bílou holí po ulici plné lidí. Později se rozhodla, že půjde ostatním příkladem a ukáže, jak žít s handicapem. Od začátku týdne sledujeme osudy mladé ženy, která i přes slepotu bojuje za vlastní soběstačnost a také za možnost uplatnit se ve světě těch, kterým zrak slouží. V dnešním dílu nás Martina vezme do nové práce, kterou získala poté, co letos úspěšně dokázala absolvovat rekvalifikační masérský kurz. Pojďme s ní.

Martina, nevidomá:
Slyšíte ten zvuk, jo?

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jo, jo.

Martina, nevidomá:
Pak vám zaťukám, já takhle totiž poznávám, když jdu domů, tak poznávám, že jsem u nás. Tady vím, že jsou sousedi, oni mají papouška a on je slyšet ze zahrady, že zpívá. Já říkám, to jsou sousedi, už slyším papouška.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Každý všední den Martina sama vyráží na cestu z domova do masérny za svými klienty.

Martina, nevidomá:
Jo a teď poslouchejte, že ty, že ty ťukají úplně jinak. Tady je teda nějakej kus kovu, ale, jo, jim to dřevo dělá úplně jinej zvuk než nám. Prostě úplně neuvěřitelnej pocit, když si najednou po třech letech někam můžete dojít sám, bez toho, že by prostě vás někdo musel vést, nebo vás musel někde vyzvedávat. To bylo úplně neuvěřitelný, jo, sice ten strach byl obrovskej, to musím říct, že tam byla jakoby hodně velká odvaha prostě najednou ..., vy vlastně vždycky tu trasu chodíte s tím, s tím instruktorem, no a potom prostě přijde okamžik, kdy vám řekne, tak a říká: "Martino, můžeš jít prostě sama, už to umíš." No a teď samozřejmě se člověk musí odhodlat, že jo, jít jakoby tu trasu sám. No, musím říct, že teda jsem z toho byla hodně nervozní, že to bylo hodně těžký, ale ta radost, ten pocit toho, že člověk něco takovýho zvládne a že opravdu se mu nic nestane, že to umí a dojde si někam sám, je opravdu jakoby k nezaplacení.

osoba:
Zvonek od dveří vlevo, poslední v řadě. Za dvoukřídlými dveřmi je vpravo vchod, zvonek je vpravo.

Martina, nevidomá:
Teď by mě zajímalo, kolik lidí si zapamatovalo, že ten první zvonek je vlevo poslední v řadě a že ten další zvonek potom za těma dveřma bude vpravo.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Tak ale můžete si to pustit znova, ne, jestli chcete?

Martina, nevidomá:
No, jasný, no, tak to tak ...

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Já jsem si nezapamatoval nic.

osoba:
Zvonek od dveří vlevo.

Martina, nevidomá:
Klasickou masáž? Mám tady na vás hodinu vyhrazenou, takže bych navrhovala klasickou a klidně můžeme udělat záda a třeba nohy zezadu ..., máte oblíbenou nějakou vůni?

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Cestu z masérny jsme s Martinou absolvovali autem a ukázalo se, že i nevidomá spolujezdkyně může být docela dobrou navigátorkou.

Martina, nevidomá:
Tak teď jsme sama na sebe zvědavá, kam nás teda jako zavedu.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Pořád můžu zapnout tu navigaci.

Martina, nevidomá:
Ne, já si věřím.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Dobře.

Martina, nevidomá:
Teď vám můžu i popisovat, kudy jedeme, ale ...

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Fajn.

Martina, nevidomá:
Po levý straně máme výkup palet, po pravý straně je nějaký kovošrot. Tady vlevo prodávají chleba.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Oživujete si, Martino, takhle ty vzpomínky, jak to kde vypadá nějak třeba v paměti anebo to tam máte takhle uloženo?

Martina, nevidomá:
Jak si to prostě pamatuju, tak si to vybavuju, jako kdybych to viděla. Jo, já to nemám, jakože bych před očima takový šedo, šedožlutý mám vlastně před těma očima a to jakoby nevnímám. Já si prostě představuju momentálně, tam kde prostě jsme. Teď si představuju, že jste přejel retardér, protože prostě to tady s náma drnclo. Tak jsme tady.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
I když se Martina už dokáže sama pohybovat po naučených trasách ve městě a získává si klientelu jako masérka, v bydlení je zatím závislá na rodičích. Na návštěvu jejich společné domácnosti a k pečení vánočního cukroví zve zítra po třičtvrtě na devět Ivan Studený a Příběhy Radiožurnálu.