Příběh nevidomé Martiny: výuka prostorové orientace

Radiožurnál
-
Jiří CHUM, moderátor:
Mám pro vás další část příběhu 27leté sportovně založené černovlásky Martiny. Už 2 roky se Martina vzpamatovává z tragické události, kdy ztratila zrak. Nejdřív si ani nechtěla připustit, že už nikdy neuvidí. Z počáteční letargie a depresí ji ale vyvedla potřeba vymanit se z naprosté závislosti na pomoci okolí. První, co musela Martina zvládnout, byl samostatný pohyb. Druhá část Příběhů Radiožurnálu, které připravil Ivan Studený, je tu, pojďme na speciální lekci výuky prostorové orientace.

Martina, nevidomá:
Ono vlastně je pětidílná skládací a to jenom suneme tu gumu, ona se zase sama složí.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Bílý hůl. Naučit se jí osahávat prostor při chůzi, to byl první Martinin cíl na cestě k soběstačnosti po náhlé ztrátě zraku.

Martina, nevidomá:
Je to fajn, když potom člověk sedí třeba v metru nebo v autobuse, že si to složí, nepřekáží to tam.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Já dostanu také skládací?

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
No, pojďte si vybrat hůlku tak, aby vám seděla. Dobrý den.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
V pražském Rehabilitačním centru pro nevidomé Dědina pomáhá lidem se začátky zvládání pohybu v temném prostoru instruktorka Markéta Šoltysová.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
Zkuste si dát před sebe ruku, otevřenou dlaň a do tý ruky, tady Martinu trošku odstrčíme od toho, vám spadne ta hůlka. Držíte ji pevně, můžete si natáhnout tady ukazováček.

Martina, nevidomá:
Je důležitý vysvětlit, jak vlastně tu hůlku správně držet, protože kdyby se to člověk měl učit sám, tak by to bylo mnohem složitější.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
To už vyjdeme ven, Martino?

Martina, nevidomá:
Ano, ano. Tady nám Markéta otevře dveře a my můžeme vyjít.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
Pojďte se mě chytnout, tak a Martina půjde s náma, tak.

Martina, nevidomá:
Na začátku, když jsem takhle začala chodit, tak jsem říkala ježišmarjá, tady se soustředím na hůlku a jak se mám soustředit ještě na to, jestli něco slyším, jestli něco cítím, panebože, to přece nejde, ne, jakoby zkombinovat všechno dohromady. Teďka jsme schopná podle sluchu spoustu věcí poznat, třeba jiná akustika a jinak zní, když se ťuká tou hůlkou telefonní budka nebo zastávka. Teď jsme šli nedávno okolo prádelny a to bylo tak intenzivní, bylo tam cítit hodně prášku. A říkám, no to musí bejt vynikající orientační bod, člověk už jde tady a říká si, jo už jsem tady, vím přesně, kde jsem, ale když to někdo zkouší poprvý, tak podle mě nemá šanci tohle všechno vnímat, no.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Ty uši mně teď pomáhají hodně. Vím, že tady stojíte na straně a už jsem připraven, že tam tou hůlkou nešvihnu, aby to neskončilo jelitem na ...

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
My vás budeme hlídat, aby se vám opravdu nic nestalo, a abyste si to opravdu zkusil, jak se jde úplně bez pomoci někoho, kdo vidí.

Martina, nevidomá:
Teďka vzpomínám, jak to vlastně bylo úplně poprvý. My jsme byli ve městě na sídlišti, třeba jsem věděla, že vedle je tráva, tak se držet ty trávy, tý linie.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
To takhle uděláme i s váma teďka.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Nějakou vodicí linii, že bych našel nějaký obrubník.

Markéta ŠOLTYSOVÁ, instruktorka, pražské Rehabilitační centrum pro nevidomé Dědina:
No teďka, tak pojďte za hlasem, Martina se za váma přidá.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martino, máte obrubník?

Martina, nevidomá:
Ano, mám.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Máte, no tak to jste šikovná.

Martina, nevidomá:
Já nepospíchám ale.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Už jste někdy narazila?

Martina, nevidomá:
Když používáte hůlku správně, tak byste narazit neměl.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Děkuji.

Martina, nevidomá:
A poznáte, Ivane, když ťukáte, že ťukáte do kovovýho nebo potom, že ťukáte do trávy?

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Jo.

Martina, nevidomá:
Jo.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
To rozhodně.

Martina, nevidomá:
Já si to všechno představuju, jak to vypadá. Kde jdu, tak si to představuju. Já si tady představuju, že jdu prostě po chodníku a po pravý a levý straně jsou obrubníčky a teďka jak jsem si na to šáhla, tak si dovedu představit, jak to vypadá. Jdu, jako kdybych viděla.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Stane se, že se ztratíte, úplně ztratíte?

Martina, nevidomá:
Ano. Stává se mi to a já si myslím, že je důležitý se párkrát ztratit při tom učení, protože to potom člověka zase jakoby naučí se nějakým způsobem najít, anebo se umět zeptat.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Naprostou jistotu prý člověk získává i několik let. Zítra v pokračování Příběhů Radiožurnálu absolvujeme s Martinou ještě náročnější disciplínu. Na start Běhu pro Světlušku se spolu s Martinou postavíme po třičtvrtě na devět. K poslechu zve Ivan Studený.