Příběh nevidové Martiny: Běh pro Světlušku

Radiožurnál
-
Jiří CHUM, moderátor:
V tomto čase tento týden vám vyprávíme příběh o pevné vůli, příběh o 27leté Martině, která po vážné úraze přišla před 2 lety o zrak. Martina se nejdřív styděla chodit po ulici s bílou holí, později se rozhodla, že půjde ostatním příkladem a ukáže, jak žít s handicapem. Ve třetím díle Příběhů Radiožurnálu nás Martina vezme na charitativní akci, na Běh pro Světlušku.

Martina, nevidomá:
Až se zaregistrujeme, tak se půjdu převlíct, pak se půjdeme rozběhat, zahřát a pak už rovnou na start.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martina, která se posledních 2,5 roku vyrovnává se ztrátou zraku, se letos v dubnu poprvé účastnila Běhu pro Světlušku.

Martina, nevidomá:
Protože jsem teďka začala od novýho roku, od ledna trénovat běhání, začala jsem se tomu opravdu věnovat, tak jsem si říkala, proč si nezaběhnout Běh pro Světlušku. Trošku nás nevědomí reprezentovat. Tak mi to přišlo hezký. Dokud jsem viděla, tak jsem si o slepých myslela, že jsou někde zalezlí jako doma, že nemůžou nic, neměla jsem vůbec představu, že jsou i slabozraký, oni třeba nechoděj ani s tou bílou hůlkou, takže je nepoznáte a občas si říkáte, že ten člověk je nějakej divnej, že se tady motá nebo třeba do něčeho narazí, ale je to tím, že prostě třeba vidí jenom trošku no.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
To ale není případ Martiny, která přišla o zrak definitivně. Po roce tréninku s bílou holí se rozhodla vrátit ke sportu, kterému se jako zdravá velmi ráda věnovala.

Martina, nevidomá:
My se chystáme na 4,5 kilometru. Já jsem i předtím běhala, tak jsem si říkala 2,5 kilometru je pro mě maličko, takže 4,5 uběhneme úplně v klidu. A těším se.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Podle Martiny je pro nevidomého při běhání nejtěžší zvládnout prvotní psychický blok.

Martina, nevidomá:
Taky jsme to nejdřív trénovaly. Začala jsem vlastně se ségrou běhat, takže jsme si prostě vzaly gumičku, kterou si provlečete do dlaně nebo okolo ruky, no a nejdřív jsme společně šly, pak jsme zkusily pomaličku vyběhnout. Pak jsem zkoušela i plavání. Třeba jsem předtím hrála squash, tak k tomu se teda nevrátím, ale myslím si, že jakoby ty možnosti jsou a když člověk chce, tak si něco najde. Kdo říká, že mu to nevadí a že je s tím jako vyrovnanej, tak kecá, já mu to nevěřím. Prostě myslím si, že každej slepec by vám řekl, že by radši viděl, jo, ale myslím si, že se snažíme všichni se s tím teda jakoby nějak poprat a naučit se být jakoby co nejvíc samostatný a prospěšný třeba druhým nebo nějak se zapojit zase do toho života, abysme měli pocit, že jsme zase jakoby i nějak užitečný.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Martina svou účastí v Běhu pro Světlušku chce dát inspiraci ostatním, nejen handicapovaným lidem.

Martina, nevidomá:
Když já, která nevidím, si může jít zaběhat tady do Stromovky se zdravejma lidma, tak si myslím, že je to motivace třeba pro zdraví lidi, aby začali taky něco dělat nebo nějakým způsobem pomáhat. Jde dělat spoustu věcí, i když člověk prostě má nějakej handicap a nesmí se toho bát. To není jako nějakým lousknutím prstu, že by člověk asi to v hlavě nějak přehodil a řekl jo, teď budu spokojenej s tím, že jsem slepej. No to prostě takhle nefunguje a samozřejmě taky to na mě padá, taky mám dny, kdy se mi nic nechce a říkám si prostě, že nechci bejt slepá, že chci zase vidět a že to takhle nemá smysl, ale už je to jakoby teďka míň často. Mám kolem sebe fajn lidi, spoustu aktivit, který mě baví a ze kterých mám radost.

Ivan STUDENÝ, redaktor:
Fajn lidi našla Martina v pražském Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina. Právě tam se za ní podíváme v dalším pokračování Příběhů Radiožurnálu. Jak vypadá domácnost nevidové dívky? To uslyšíte zítra po třičtvrtě na devět. K poslechu zve Ivan Studený.