Pro život s handicapem je nezbytný smích a nadhled

Jak vypadá život nevidomých na vlastní kůži? Zavítali jsme do pojízdné Kavárny potmě.

„Rozlitá voda je v levé půlce stolu,“ říká neznámá žena. Číšnice odpovídá: „Už ji vidím“. Ozývá se smích.
Servírka nic nevidí, je slepá.

Nevidím ani já, jsem v naprosté tmě. Zavedla mě sem Nikol, je také slepá. Nabízí mi rámě, aby mě bezpečně odvedla ke stolu. V chůzi jsem nejistá a občas klopýtnu.

„Obslouží vás Katka. Pokud budete něco chtít, volejte, na kývání nereaguje,“ informuje mě. Byl to žert? Později zjišťuji, že byl, všichni z obsluhy si ze sebe dělají srandu. Pochopím to, když ke mně přichází Katka a ptá se, zda se mi líbí výhled z okna. Nevidím ani okno, natož to, co je za ním. Celý autobus se směje.

Katka vyjmenovává nápoje, které mi může donést. Prosím o džus. Bojím se, že se kávou opařím. Paní sedící naproti mě vítá u stolu.

Jmenuje se Petra. Pouštíme se do rozhovoru – jako dlouholeté kamarádky. Lidé jsou tu otevřenější. Když nevidí, jak druhý vypadá, nevytvářejí si předsudky.

Mám pocit, že slyším daleko lépe. Ruchy zpovzdálí, které...