Program sociální rehabilitace v Dětském centru Jihočeského kraje ve Strakonicích

ČRo Plus
-
Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jedinečnou službu nabízí pro matky nebo rodinné příslušníky pobytový program sociální rehabilitace v Dětském centru Jihočeského kraje ve Strakonicích. Učí je dovednosti spojené s péčí o dítě. Pro většinu je několikaměsíční pobytová služba poslední možností před odebráním dítěte sociálkou. U mikrofonu vás vítá Mária Pfeiferová.

osoba
Etě.

 Jana
Ne.

osoba
Etě, bubák.

 Jana
Přijde na tebe. Tady negativa prostě nejsou. Já můžu děkovat bohu, že tady to zařízení fakt existuje, protože já bych skončila nevím kde s manželem, takže jako jsem šťastná, že tady to zařízení vůbec prostě je.

 Monika
Pomohl mi v tom, že já jsem opravdu jako spolíhala na to, že mám tu babičku. A že ta babička s nima půjde ven a já jsem nechodila. Začla jsem znova žít. Já jsem se uzavírala doma na gauči v dolíku, jenom jsem seděla, všechno jsem v sedě dělala, jo. Teď prostě jsem se naučila, že prostě musím s těma dětma ven. Je to i pro mě dobrý, jo, že já jsem konečně, já jsem došla po dlouhý době nakoupit.

 Michaela
Já určitě jsem se jakože naučila zase novýmu životu bez těch drog. A myslím si, že to je úplně něco jinýho, jinej pohled prostě na život. A je to lepší, no. Prostě denní režim, vstávání a to, protože jsem jakože vyspávala dlouho a to. Teď už chodí i na nočník, takže už se snažíme jako že to, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jana, Monika a Michaela. Tři ženy s rozdílným osudem spojuje na pár měsíců společná herna, kuchyň a chodba. A také strach. Pokud se nenaučí pečovat o své děti, tak o ně přijdou. Právě proto se dobrovolně rozhodly, že vyzkouší poslední šanci. Sociální rehabilitaci.

 Jana
Honzíkovi teď bylo 10 v sobotu, Kubovi bylo 5 v říjnu. Filípek 2 v únoru.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
39letá Jana má s manželem 5 dětí. 2 nejstarší jsou v pěstounské péči u tchána. Se 3 mladšími je už několik měsíců ve strakonickém dětském centru. Drobná tmavovlasá Jana je za svou poslední šanci vděčná.

 Jana
Že jsem s dětma více, než když jsem doma. Je to takový pouto tady spíš s nima. Jakoby víc taková vzájemnost tady mezi náma je, jako vznikla, že prostě jsme jeden pro druhýho. Víc si jako všímám těch potřeb těch dětí. Takhle v domácnosti prostě bylo to takový hektický pořád, třeba azyl, ubytovny a tady to takový, že prostě víc si všímám, co potřebujou.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A jak to vnímají děti ten pobyt tady?

 Jana
Oni už tady totiž jednou byli, vedle beze mě. Takže asi ty vzpomínky, no. Já bych je už tu samotný nenechala. Pořád jim to vysvětluju. Ale bojí se, no, jsou to malý děti, takže pořád prostě tam něco je. Von, když zazlobí nebo něco, tak už si myslí, že prostě tam jako půjdou vedle. Ale ne, určitě ne.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Proč vy jste se o děti nemohla starat a musely být v dětském centru?

 Jana
Měla jsem problémy s drogama. Takže jsem skončila v psychiatrický léčebně. A manžel nezvládal péči, takže šly sem. Tam toho jsem čekala a ty dva byli vlastně tady. Takový je to boj, no. Mě vrátily do běžnýho života spíš ty děti, ta starost, ta práce s nima. Ale vlastně vod mých 16 let, že jo, pořád, se pořád něco vrací. Ale myslím si, že už tentokrát, že už se toho jako nikdy nedotknu. Jako že prostě je to boj, no. I sama se sebou, že jo. Bohužel  přišli jsme o byt vlastně, co jsme měli. A vlastně 10 let už jakoby, dá se říct, skákáme azyl, ubytovny, tam rodiče a podnájmy a je to. Je to malér, když se tady to stane, že jo. Ale chceme to teď napravit. Manžel vlastně pracuje, tak si chceme ušetřit a zkusit podnájem. Tak snad nám to vyjde, no. Konečně, že by něco mohlo bejt normálního.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jak vypadá váš běžný den tady? Teď je poledne, Filípek spí.

 Jana
Filípek spí, Kubíček je do půl třetí ve školce, Honzík je ve škole. Když přijdou, tak jdeme pro Kubíka, když se malej vyspí, přijdeme, dám jim najíst, převlíknou se, čekáme na taťku, jdeme s ním pak ven nebo krmit kačeny. On pak jde domů, pak je kolem půl šestý, už šestý. Takže jdeme jakoby sem, chvilku si jako pohrajou, než si umeju ruce, pak se jdou vykoupat, najíst, chvilku kouknou na pohádky, čekáme, až Filda vždycky tak kolem tý sedmý, čtvrt na osm usne a pak bohužel teda to učení je až večer, no, takže to je tak nějak náš celý den.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Takže vy tady máte svůj pokoj, pokoj číslo 4. Budeme potichu, protože Filípek spinká.

 Jana
To jsou moji kluci, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A vy tady máte fotky, ježíš, ty jsou hezký.

 Jana
To je Honzík, tady je Adam, ale to už, to je v první třídě. Tady to je ten nejstarší. A tamhle je Kubíček. Uprostřed. Tomu bude 5, no. A tamto je Denis.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A takže jak se sem vejdete všichni tady?

 Jana
Roztáhneme, takže jako kluci buď spí jeden den se mnou, nebo druhej den se hádáme, kdo s kým bude spát. To je ten režim, jak má bejt.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A myslíte si, že to pak vydržíte i doma?

 Jana
Jo. Já myslím, že jo. Doufám. Kolikrát třeba, když mi kluk řekne, že se modlí k bohu a že prostě bůh neexistuje, a já mu říkám, hele, bůh existuje, ale dává ti právě tu, právě takovou tu zkoušku, jestli to vydržíme, oni se pořád modlí za bydlení. A když pak třeba fakt nic není, nebo jde do tuhýho, tak já vůbec kolikrát nevím, co mám vysvětlovat, že jo, prostě. A on mi třeba tady to řekne, tak to vám je úplně tak úzko, že prostě to už musíte jenom ...

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A byli jste někdy pohromadě vy všichni?

 Jana
Byli. Kdysi dávno, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
37letá Monika absolvuje sociální rehabilitaci s 8letou dcerou Monikou a 13měsíčním synem Tomášem. Její příběh není typický. Příčinou její neschopnosti postarat se o děti je morbidní obezita.

 Monika
Já jsem se tady ocitla vlastně, to začlo tím, že mě bolely záda a nemohla jsem chodit. A začla se vo to vlastně zajímat sociální správa, tak se začli jako starat vo to, jestli jsem vlastně schopná se postarat o dvě děti. Jako najednou. Vychovávám je sama, bydlím ale u babičky, takže mi s tím pomáhala babička částečně. Jenže to se jim nelíbilo, protože babička je v invalidním důchodu. Jsem tu proto, abych si zlepšila svůj zdravotní stav. Oni řekli, že mám vyhozený plotýnky, že, že je to možný jako, že mám vyhozený plotýnky vobě dvě. Ale jako větší příčina bude ta nadváha prostě.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Když pozorujete svoje děti tady, tak vy už jste tady 2 měsíce. Vidíte třeba změnu i na nich?

 Monika
Rozhodně vidím. Tomášek byl upjatej hodně na babičku. A teď se to obrátilo, že vlastně potřebuje mě. Jako znova jsem jako prostě ho získala pro sebe. Ne, že bych soutěžila s babičkou, to ne, ale bylo mi to jako líto, že neupřednostňuje mě, ale babičku, no, tak teď je to takový, že zase já jsem jeho ta jediná máma, tak jako to je takový hezký. A naučil se jako vnímat cizí lidi, že se jich už nebojí. Jo, dřív stačilo, že někdo přišel mezi dveře a on začal strašně plakat jako.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A co dcerka starší?

 Monika
No, Monča je ADHD hyperkynetická. Takže s ní máme trošku problémy tady. Ale dneska pan ředitel na ni, jsme se domluvili, že jí trošku domluví jako chlap, tak jí domluvil, tak uvidíme, jestli jí to něco dalo, no. Zlobí, no. Zlobí. Všechny šampony, jar mi vylila, mejdlo, nechce vstávat, nečistí si zuby, nepřevlíká se, nechce jako.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Chodí do školy?

 Monika
Chodí do třetí třídy.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Kolik se vám povedlo zhubnout kilo? Protože to si myslím, že je pro vás hodně asi důležité.

 Monika
Co jsem tady, tak 8 kilo za ty dva měsíce. Říkali, že je to tak akorát. Na mně to ještě není vidět, ale cejtím to jako na sobě, že snáž jdu. A ...

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Když jste sem nastoupila, tak bylo všechno od začátku v pořádku, nebo řešila jste tady třeba nějaké problémy?

 Monika
Určitě. Nelíbilo se mi třeba to, že musím, když jedu na nějakej úřad, oni mě vozí teda tady. Takže musel malej Tomášek na oddělení, tak to se mi, ze začátku jsem nemohla prostě přejít, to jsem jako brečela. A že prostě nikam nepojedu a zařídila jsem si to po svým. A, ale pak jsem prostě zjistila, že, že to prostě jinak nejde. A že prostě tam musí Tomášek jako zvyknout, že prostě už z toho nemám strach jako.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jé, ty půjdeš spinkat?

 Monika
Tady je normálně sprcha, záchod. A tady takhle máme to nejnutnější, no, co potřebujem k životu.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jasně. Hračky, postele.

 Monika
Hračky. Já vlastně jako jediná mám dovoleno jezdit kočárem až na pokoj. Protože mně se prostě jde špatně do těch schodů jako, pořád je to jako, když musím táhnout malýho v ruce, tak je to pro mě prostě těžký. Takže jsem se domluvila.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A tady ta kuchyňka, nebo kde budete vařit?

 Monika
Kuchyňku máme tam, já vám ukážu. Venku úplně zase. Tady takhle máme krásnou kuchyň. Tady lednici, mrazák.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Kdy se to zlomilo? Kdy jste si řekla teda, že to tady asi nebude úplně marné?

 Monika
No, tak po tom půl měsíci, měsíci jsem řekla, tak, a tak prostě, když už jsem viděla, jako že chodím ven, že to jde jako, že sice to bolí, ale jde to, tak jako se mi to začlo taky líbit. Že jo, že můžu tamhle s dětma na hřiště, jo, to jsem vůbec nechodila, jo. Mohla jsem normálně nakoupit. Prostě vidím, že ty děti mají radost, že jdu s nima na zvířátka, na kozy se podívat. Tak jako to je takový pěkný, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Michaela je ze všech žen nejmladší. Sebevědomá dívka oslavila před rokem 18. narozeniny. A má dvouletého syna Dominika. Jeho otce zná, ale do rodného listu ho zapsat nenechala.

osoba
Etě.

 Michaela
Ne. Dominik byl 2 měsíce v dětským domově, a proto jsem vlastně musela jít sem, abych ho dostala zpátky. Takže jsem jakoby 120 kilometrů od domova. Jakoby bydlím v Jindřichově Hradci normálně, ale musela jsem kvůli němu, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A proč byl Dominik v dětském domově?

 Michaela
Protože jsem jakoby brala drogy. Pak ho dostala moje máma, tý ho sebrali kvůli alkoholu, protože ona pije. Ta máma měla, kdy jí vzali zrovna malýho, tak měla 5,70 promile. A byla 3 dny v kómatu. No, a prostě tam skončil, no. Ale byl tam jenom 2 měsíce naštěstí, že se to vyřešilo co nejdřív, no. Já si myslím, že to je lepší než léčebna, protože si myslím, že ta léčebna je víc na psychiku ještě než prostě tadycto, no. Proto jsem šla, místo abych šla 30 kilometrů do léčebny od Hradce, tak jsem šla 120, abych mohla bejt. Si myslím, že tady to pomůže víc, když se s tím můžu poprat i prostě s malým. Že prostě mám nějakou tu motivaci u sebe.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Co by pro vás bylo lepší, kdyby se tady změnilo?

 Michaela
No, tak asi jinej kolektiv občas. A větší soukromí trošku, no. Nemůžeme se tady vlastně ani zamykat na pokojích. Takže by to bylo asi lepší, kdyby to bylo troškou soukromější, no. Ale jinak si myslím, že tady nic nechybí.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Vidíte třeba změnu na Dominikovi za tu dobu, co tady jste?

 Michaela
Jo, on mi říkal vlastně, jak byl v dětským domově, tak mi říkal teto. Takže to jsem jakože docela byla vyřízená. A teďka už jakoby se naučil mi konečně říkat zase mami. A vod tý doby, co tady jsme, tak je čím dál víc rozmazlenější ode mě. Měl takovej jinej režim z toho dětskýho domova, jak prostě všechny ty děti tam berou stejně. A jak já prostě tady mu chci dát jakože prostě, že je jedináček, tak je čím dál víc rozmazlenější, fakt jako, všechno si vydupává, no. Ale jako naučí se hodně mluvit, hrozně se rozpovídal. Dudlík vlastně už vůbec nemá. Takže hodně se zlepšuje.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jaký je váš běžný den?

 Michaela
Tak, ráno vstaneme tak kolem sedmý, osmý. Dá si snídani, kouká na pohádky. No, pak já si něco uklidím, tohlecto. No, a pak si dá oběd, jde si lehnout, spí tak do těch třech, pak jdeme na dvě hoďky ven. No, a pak se navečeří, vykoupe a pak si chvilku hraje, kouká tady s dětma na pohádky a pak jde spát.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
A co děláte vy ve volným čase?

 MIchaela
No, tak já, když spí, tak žehlím, peru a meju nádobí. Uklízím koupelnu, prostě pokoj, takhle. No, jak tady nemám ani telefon zatím, takže prostě musím zabíjet čas to, kreslím mu obrázky, zvířátka, vylepuju fotky, prostě zabíjím čas, jak se dá, no. Je to docela nuda, ještě jak tady nikoho neznám. Ale tak jako beru to tak, že když jsem prostě mohla dělat to, co jsem dělala, tak prostě musím vydržet i nápravu, no.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jaká je přesná definice sociální rehabilitace, vysvětlí ředitel Dětského centra Jihočeského kraje ve Strakonicích Martin Karas.

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Sociální rehabilitace je vlastně zácvikové centrum pro maminky s dětmi. To centrum není jenom určeno maminkám, ale taky samozřejmě rodičům, příbuzným. Měli jsme tady tatínky, měli jsme tady třeba babičky, které se měly učit  pečovat o své vnoučata. Takový gró a cílem vlastně té sociální rehabilitace je, aby se maminka naučila ve všech směrech pečovat o své děťátko, aby se mohla navrátit zpět do přirozeného prostředí.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Kolik tou službou tady u vás prošlo lidí? Kolik dětí vy jste pomohli navrátit zpátky do rodin? Jaká je úspěšnost?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Od toho roku 2008 prošlo sociální rehabilitací přibližně 500 maminek. Já teda říkám maminky, ale samozřejmě jsou to i rodinný příslušníci a tatínci a ten, kdo tu pomoc potřebuje. Ta úspěšnost zvládnutí té péče, aby se děti mohly navrátit společně s rodiči zpět do svých domovů, bylo zhruba asi 50 procent úspěšnosti.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jak se k vám ti lidé dostanou? Vy sami si je vytipováváte? Oni se ozvou sami? Jaká je ta procedura toho, aby někdo mohl čerpat tuto službu?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Je to hodně individuální. Někdy si přijde rodič požádat sám, protože pochopí, že už úplně tu situaci doma nezvládá. A ve většině případech spolupracujeme právě s městskými úřady, s oddělením sociálně právní ochrany dětí, kde ty sociální pracovnice samozřejmě s těmi rodinami dlouhodobě spolupracují. A když už vidí, že ta situace je neúnosná a že by třeba mohlo dojít k odebrání dítěte z rodiny, tak je to vlastně pro ně taková poslední šance, kdy oni můžou přijít, ubytovat se. A když prokáží za nějaký určitý čas, že vlastně ty situace, ve kterých selhávají, že zvládnou, tak se potom normálně vrací zpět do domácího prostředí. Ta sociální rehabilitace by neměla nahrazovat službu azylových domů. Ty maminky by se vždycky měly kam vrátit.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Kdo tu službu hradí? Tu si hradí sami rodiče?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Ten pobyt je hrazen rodiči, hodně často máme dobrou zkušenost, že i úřady práce na to přispívají. Formou třeba doplatku na bydlení. Ale služba jako taková je financovaná v podstatě ze státních dotačních peněz, protože je to regulérně zaregistrovaná sociální služba, sociální rehabilitace. Takže žádáme každoročně o dotaci ze státního rozpočtu.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jak vypadá typický uživatel této služby? Jaké jsou ty hlavní příčiny, proč se nedokáží rodiče postarat o své děti, nebo to neumí?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Nejčastější klientelou jsou rodiče, maminky, kteří jsou například nízkého věku, takže kolikrát jsou to i třeba nezletilí rodiče. Pak jsou to rodiče, kteří třeba jsou handicapovaní nějakým zdravotním omezením. A díky tomu zdravotnímu omezení nejsou schopni jakoby se o to děťátko postarat. No, a potom to můžou být třeba rodiče nebo maminky z rodin, kde třeba je domácí násilí. A ta maminka je tím partnerem nějakým způsobem omezovaná, manipulovaná, není schopná vlastně o to děťátko se postarat. Často to bývají i maminky nebo rodiče, kteří třeba jsou uživatelé nějakých návykových látek a podobně.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jak dlouho tady můžou ti lidé pobýt? A učit se navázat znovu vztah k dítěti, nebo se naučit ty základní dovednosti. A stačí to?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Ta délka toho pobytu je podle potřeb rodiče. Někdo potřebuje měsíc a někdo potřebuje třeba tři i půl roku. Takže nikde není stanovená jako délka toho pobytu. Vždycky vycházíme z těch potřeb, jak každý ten uživatel potřebuje.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Jindřiška Němejcová je sociální pracovnice. Mohla byste mi popsat, jak vypadá ta doba, kterou tady rodiče, někdy prarodiče tráví? Protože ono to má určitě nějaký vývoj.

Jindřiška NĚMEJCOVÁ, sociální pracovnice
Tak, když vlastně rodiče nastoupí na sociální rehabilitaci, tak s nimi děláme individuální plánování. Tam si stanovujeme cíle krátkodobé a dlouhodobé. Vždycky s nimi tu službu hodnotíme.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Mohli bychom být konkrétní? Třeba na ten začátek, když sem tedy přijede třeba maminka se dvěma dětmi.

Jindřiška NĚMEJCOVÁ, sociální pracovnice
Tak ze začátku, než se tady rozkouká, tak chodíme tam za ní. Stanovujeme jí určitý denní režim. Podle harmonogramu dne. Od rána vlastně až do večera podle věku dítěte. Takže když má miminko třeba, tak tam chodíme častějc. Protože se učí koupat, připravovat jídlo pro to dítě, krmit. A chodíme s nimi, pokud možno i na vycházky. Někdy chodí i sami ty rodiče. Pokud mají větší děti, tak zase jim stanovujou ty volnočasový aktivity, takže kontrolujeme, jestli se jim věnujou, jestli si s nima hrajou, povídají, chodí s nima na vycházky, vaří pro ně. Aby uměli hospodařit s penězi, protože to je taky někdy základní problém. A tak.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Vy jenom dohlížíte, nebo i pomáháte? Třeba mluvila jste o vaření, o koupání.

Jindřiška NĚMEJCOVÁ, sociální pracovnice
Taky pomáháme, protože některý maminky sem přijdou třeba přímo z porodnice. A nemají s tím zkušenosti. Takže jsme při tom, třeba konkrétně při tom koupání. Pokud si neví rady, tak jim i pomáháme.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Martin Karas, ředitel Dětského centra ve Strakonicích, těch rodičů /výpadek signálu/ pohromadě více. Je to nesourodá skupina. Jak fungují tam ty vazby? Třeba i v té skupině, která tady je.

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
No, někdy je to, musím říct, velmi složité. Protože každý jsme trošičku z jinýho těsta. A je pravda, že ty maminky jdou z nějakého prostředí. Dost často žijí jakoby samy za sebe. A tady vlastně musí vzájemně spolupracovat. Protože oni sice mají každá svoji bytovou buňku, ale mají společné prostory jako obývák a mají společnou kuchyni, kde společně vlastně se musí vystřídat, musí spolupracovat, musí se domluvit. A to byl vlastně záměr i toho, aby ty společné prostory měly, aby se naučily komunikovat. Ale samozřejmě nebudeme si nalhávat, že kolikrát to hodně skřípe. Máme docela zkušenost, že se to nějak sladí a ve finále potom nějakým způsobem se vždycky domluví. Ten, kdo ne, tak většinou stejně z té služby jakoby předčasně odchází a ten pobyt ukončuje.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
Vy už sociální rehabilitaci tady v Dětském centru ve Strakonicích poskytujete 10 let. O tu službu je pořád stejný zájem během těch 10 let?

Martin KARAS, ředitel Dětského centra JIhočeského kraje ve Strakonicích
Postupem času v rámci vlastně celého Jihočeského regionu, a pak i to mělo přesah vlastně přes ten Jihočeský kraj, kdy potom ti sociální pracovníci těch jednotlivejch úřadů si předávali informace. Takže se ten počet těch klientů nebo uživatelů zdvojnásobil, ztrojnásobil. A dneska musím říct, že vlastně ta sociální rehabilitace je celoročně plně vytížená. A máme hodně jakoby žadatelů převis, kteří čekají na to, až se uvolní vlastně kapacita, abysme je mohli přijmout.

Mária PFEIFEROVÁ, moderátorka
To byl ředitel Dětského centra Jihočeského kraje ve Strakonicích Martin Karas. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Plus přeje Mária Pfeiferová.