REPORTÁŽ: Potmě kávu pít

Černý závěs a potom už jen tma. Ruka nevidomého průvodce mě vede do ještě větší temnoty, než čekám, a v nitru se mi bijí protichůdné pocity strachu ze tmy a neznáma, ale také vzrušení ze všeho, co se bude dít dál. Postupuji pomalými krůčky následujíc svého průvodce a říkám si, jestli bych já, od narození zvyklý vidět svět okolo, dokázal žít bez jakéhokoliv vjemu barev. Oprava – vjemu pouze té černočerné nicoty.

"Docházíme ke stolu a David, můj průvodce tmou, navádí mou ruku na opěrku židle, abych se mohl posadit. Rychlé instrukce kam si sednout, kde je stůl a společně s kolegyní usedáme. Na židli se mi už trochu ulevilo. Sedím. Mé oči se stále snaží zachytit sebemenší záblesk světla, ale vidí jen hlubokou tmu.
Najednou se vedle nás ozve překvapivé: "Dobrý den, já jsem Klára a budu Vás dnes obsluhovat. Co si dáte?" Ten hlas mě vytrhne z hlubokých úvah a nastartuje opět můj mozek na normálnější mód. Objednávám si džus z...