Rozhovor s Marií Schifferovou

Radiožurnál 04.09.2014 10:06:39

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Je 7 minut po desáté hodině, se mnou je ve studiu dáma, která ve vedoucí funkci se zrakově postiženými lidmi pracovala přes 30 let, dlouhá léta také řídila pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina. Paní Marie Schifferová. Dobrý den, vítejte.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Dobrý den.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem to pochopila tak, že do Dědiny se většinou lidé dostanou tak, že se jim stane něco nepříjemného během života a oni o zrak přijdou. Jaká je ta nejčastější příčina?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, těch příčin je několik. My máme klienty, kteří tedy oslepnou v dospělosti, to znamená, dejme tomu, od nějakých 16, 18 let. A protože ten systém, který tam máme zavedený, směřuje k tomu, aby se integrovali znovu do společnosti, jsme taková služba sociální prevence, ne sociální péče. My chceme, aby se ty lidi vrátili do života, tak je na to musíme připravit. A ty důvody, proč teda oslepnou, tak velice často tam máte diabetiky, který prostě mají diabetickou retinopatii, což je choroba sítnice, a postupně ztrácejí zrak. Potom jsou to lidé, kteří mají zrakovou vadu třeba od narození, ale v podstatě v průběhu života se jim to zhoršuje. A ve věku třeba 30, 40, 50 let nastává prostě ta konečná, kdy už ty zrakový funkce jsou na takové úrovni, že nejdou využívat. A musí se všecko naučit jinak ten člověk.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Poskytujete taky vlastně psychologické služby?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Protože si uvědomuji, že ten člověk, kterému se něco takového stane a ještě navíc třeba ho opustí lidé, kteří jsou kolem něj, musí mít strašné deprese.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Přesně tak, přesně tak. U nás pracuje psycholožka a právě v tom počátečním stádiu po tom oslepnutí, co ten klient k nám přichází, je tady práce nezbytně nutná. Protože my potřebujeme, abychom toho klienta něco naučili, aby on vlastně to, co ho postihlo, přijal. A aby chtěl se naučit něco nového, něco, co třeba už uměl, ale naučil se to dělat jinak, jo. A to je strašně důležitý. A pokud to ten člověk prostě nepřijme a nepochopí a jenom nad sebou pláče, anebo se vzteká, tak my ho nic nenaučíme.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Co v takové chvíli pomůže, i o tom budu mluvit s dnešním hostem. A vy se můžete ptát Marie Schifferové, dlouhá léta pracuje se zrakově postiženými. Otázky nám posílejte na www.radiozurnal.cz.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Dnes je mým hostem dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina Marie Schifferová. My jsme mluvili o lidech, kteří oslepnou během života, dostanou se k vám. Jak moc takováhle věc prověřuje vztahy? Hodně lidí vlastně se rozvede nebo je opustí rodina?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Dost značná část. Je to, kteří ... Kdy ten vztah prostě nevydrží, kdy ta rodina se těm změnám, který vyplývají ze ztráty zraku, nedokáže přizpůsobit. Je to hlavně o pořádku v domácnosti.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
O pořádku v domácnosti.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Protože prostě nevidomý nic nenajde, když další členové rodiny to položí někam jinam. A z toho vznikají konfliktní situace, které se stupňují, až to prostě dospěje k tomu, že ty dotyčný zjistí, že spolu nemůžou žít a být. Takže ten vztah končí.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Co je v té prvotní fázi, kdy ten člověk vlastně ztratí zrak, pro něj to nejdůležitější?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Nejdůležitější je, aby se naučil sám chodit s bílou holí, aby byl mobilní a právě ty sebeobslužné činnosti, aby prostě se naučil to, co se týká, já nevím, kuchyňských prací, úklidu a domácnosti obecně řečeno. Jo, aby byl po téhle stránce samostatnej. To je jedna strana tý mince, ale druhá strana tý mince je to, že vlastně ten člověk se stává jakoby druhotně negramotným, protože tak jak četl a psal, najednou číst a psát nemůže a musí se ta bariéra taky překonat. Dneska díky počítačům a speciálnímu softwaru pro nevidomý a těžce zrakově postižený prostě je ta cesta daleko jednodušší k tomu. Ale stejně učíme všechny klienty aspoň základy Braillova písma, protože to je úplně to základní, co by ten člověk měl znát.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak učíte vaše klienty, aby začali vnímat jinými smysly? Přece jenom třeba nevidomí od narození to mají v uvozovkách ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Nemají, nemají, taky se to naučí.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Nemají. Takže když mi bude třeba, kolik mi je teď, to znamená 45, ještě stále budu schopna se naučit číst v Braillově písmu?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ano, budete, ale bude to chvilku trvat.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak se to trénuje?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Protože už ta jemná motorika není tak dobrá, že u těch diabetiků bývá zvlášť špatná, ale naučíte se ty základy. No začínáme tím, že třeba přebíráme hrách a fazole, jo, který jsou v jedné misce, a do dvou misek se oddělují. Prostě ten hmat se musí vycvičit. Jo, tak jako se musí vycvičit sluch a ostatní zbývající smysly. Není to o tom, že automaticky ten člověk najednou prostě ha, lépe slyším, lépe hmatám, lépe čichám, jo, chuťové buňky ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Není to tak prostě.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
... mi lépe fungují, není to tak. Je to práce.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Existuje nějaká jiná alternativa k Braillovu slepeckému písmu, když se vrátím k té gramotnosti?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, tak to je takový to základní, že jo, to je to základní, ale těch alternativ je dneska daleko víc. Jsou to teda ty počítače, jsou to Mp3, přehrávače, diktafony, zvukový knihy. Ten sluch hraje důležitou roli. Prostě dneska ta technika těm lidem tu bariéru dokáže prostě opravdu odstranit.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy jste byla před rokem 89 ředitelkou jedné školy pro ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ano, pro slabozraké.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pro slabozraké. Když srovnáte tu "techniku", kterou jste měli tehdy na školách, a to, co vlastně mají nevidomí dnes k dispozici, i když je to drahé?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Srovnávat to vůbec nejde, jo, protože my jsme tenkrát na škole měli pouze jednu televizní lupu asi na 150 dětí, které byly slabozraké a potřebovaly text zvětšovat. Jo, čili to byla vlastně ukázka té techniky, která měla být, dejme tomu, v každý třídě, nebo ji mělo mít každé dítě doma, aby prostě mohlo cosi samostatně zpracovávat a dělat. Na druhou stranu tenkrát byli učitelé velice obětaví bych řekla a vlastně doma na koleně vyráběli pomůcky, zvětšovali texty, prostě bylo to obětavostí těch lidí, kteří to dělali. A toho jsem si hrozně vážila. Pak už v polovině osmdesátejch let jsme získali i první kopírku, kde jsme mohli zvětšovat texty. Tak už to nebylo o tom, že paní učitelka přepisovala, protože měla ve třídě 10 dětí, nějakej text do zvětšeného černotisku, strčilo se to do kopírky a zvětšilo. Už i to byla velká pomoc.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No a jaké pomůcky se nabízejí nevidomým a slabozrakým dnes, i o tom budu mluvit za okamžik s paní Marií Schifferovou.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Paní Marie Schifferová nás teď provede Dědinou. To je rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé. Co tam vlastně všechno ten člověk, který přijde o zrak, protože je to pobytové, to znamená, on se tam nastěhuje a dokud nebude "na vlastních nohách", tak vlastně úplně neodchází od vás.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Úplně neodchází. Odjíždí domů pochopitelně na víkendy nebo tak, jak potřebuje, ale jinak tedy pobývá u nás na Dědině. My tuhle službu poskytujeme jak pobytově, tak tedy i ambulantně, že lidi, kteří jsou, já nevím, z Prahy, ale ze začátku, protože ještě neumějí chodit s bílou holí, tak tam po určitou dobu bydlí, aby se vlastně ten samostatný pohyb naučili. My je naučíme tu trasu z domu k nám na Dědinu jako první a pak už třeba docházejí. Anebo jdou ob den domů, jo, prostě tak jak jim to vyhovuje. Takže tím už se ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy máte ,vy je učíte v zahradě. Vy máte velkou zahradu, tam máte i křižovatku dokonce.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Máme i zahradu, máme i křižovatku, ano, máme i křižovatku ozvučenou. Učíme je nejen v zahradě, učíme je i na celém tom sídlišti, které je tomu tak jako velice dobře uzpůsobené. A učíme je i na Dejvické v metru, prostě v tom reálu posléze. Samozřejmě že teda ten samostatný pohyb je to nejdůležitější. Druhou takovou důležitou činností je prostě ta soběstačnost toho klienta v domácnosti, tak aby se uměl o sebe postarat, aby si uměl nakoupit, uvařit, umýt nádobí, vyprat, vyžehlit, uklidit, protože bohužel z mnoha lidí, kteří žili v partnerském vztahu, se stávají singly. A prostě musí se sami o sebe postarat.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když nás vezmete do vaší nácvičné nebo cvičné kuchyňky, tak co všechno tam najdu oproti tomu, co třeba, na co jsem zvyklá doma?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No tam je to, co, na co jste zvyklá doma. Ale je to označené pro nevidomé tak, aby prostě s tím bezpečně pracovali.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To znamená třeba sporák.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
To znamená knoflíky od mikrovlnky nebo u sporáku, jo, u varný desky, tak aby to prostě byli schopni s tím manipulovat. A my tam třeba máme dvě varné desky, jedna je elektrická, druhá je plynová, protože učíme podle toho ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Plynu bych se docela ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
... co to ten člověk doma používá, že jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Plynu bych se docela bála. To je otevřený oheň.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, ale jsou lidi, kteří mají doma plynový sporák, a potřebují se s ním naučit zacházet, že jo. Nemůžeme je učit něco jiného. Takže je to spíš o využívání takových drobných pomůcek, které jim tu práci usnadňují, jako je hladinka, já nevím kráječ cibule, oddělovač žloutků a bílků a další a další. Těch drobných pomůcek je obrovský množství. A oni se s nimi musí seznámit, naučit se s nimi zacházet a potom si je mohou v Tyflo prodejně koupit, v tyflo pomůckách a to nejsou drahé pomůcky, a prostě je doma pro svoji potřebu využívat.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak dlouho mi bude trvat, než se naučím pohybovat se ve vlastní kuchyni, kterou samozřejmě upravím tak, aby ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
To je zcela individuální záležitost, jo, to vychází z osobnosti toho člověka, z chuti naučit se to, z jeho manuálních schopností, každý jsme na tom jinam. U někoho to trvá dlouho, u někoho se to ... Každej se dostane i na jinou metu, jo. Někdo se naučí daleko víc za tu dobu než druhý.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mě by zajímalo, jak to je třeba s klienty, které už vypustíte z Dědiny a jimž se třeba stane, že jdou a ztratí se v metru, nebo se stane něco, s čím si třeba nevědí rady v domácnosti. Volají vám ještě zpátky?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Jo, my máme kontakty s klientama.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Máte nějakou nouzovou linku, kam je možné zavolat?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Nouzovou linku nemáme, prostě zavolají do střediska a kdokoli jim je schopnej prostě poradit, pomoct. Netýká se to jenom toho, že tedy, já nevím, se ztratí v metru, to se zase tak často nestává tedy, ale že mají problém s počítačem. To je nejčastější, jo. Že třeba něco zapomněli a najednou se nemůžou dostat dál, protože ten počítač se ovládá úplně jinak, ne myší, ale z klávesnice. Musí umět fůru klávesových zkratek, různých kombinací a najednou jim něco vypadne nebo to dlouho nedělali, pozapomněli to, takže ti volají nejčastějc teda.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A tím je paní Marie Schifferová, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina. Spousta věcí vás zajímá, ptáte se na speciální pomůcky, ptáte se na to, jestli je pravda, že slepecké hole v sobě mají zabudované radiomajáky. Ptáte se i na to, jestli je možné se angažovat ve středisku jako dobrovolník. Ptá se třeba Michaela a Marie Schifferová bude odpovídat už za pár minut. Otázky posílejte na www.radiozurnal.cz.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál, mým hostem je paní Marie Schifferová. Ve vedoucí funkci se zrakově postiženými pracovala přes 30 let. Ptáte se jí na spoustu věcí. Co ty radiomajáky ve slepeckých holích? To existuje?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, existují takový navigace, aby člověk zjistil, která tramvaj přijela a podobně.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To znamená, že si namíříte na tu, když slyšíte, že ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ne, to zmáčknete, to má, tam je asi 6 bodů a na jeden z těch bodů podle toho, co potřebujete, tak vás to naviguje třeba, jak vejít do metra, nebo která tramvaj, když stojíte u prvních, u sloupku na zastávce, tak vám to řekne, která tramvaj přijela. Ale většinou to lidé používají ne v souvislosti s tou holí, protože těch holí je docela spotřeba, oni za rok spotřebujou třeba dvě tři, že jo, protože ji omlátí, ohne se, prostě ledacos se stane, takže se používají ty navigace většinou samostatně jako krabička a je to.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pan Milan se ptá, jaká je nejčastější vlastně pomůcka. Protože my jsme jich už tady řadu zmínili pro nevidomé a slabozraké.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, je to ta bílá hůl.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Kdybychom od tohohle abstrahovali, tak je to co? Počítač?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Pak je to ten počítač dneska. Pak je to ten počítač. Buď tedy s hlasovým výstupem pro nevidomé nebo se zvětšovacím programem pro těžce zrakově postižené.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
My už jsme zmínili, že vlastně pomoc nebo program v centru Dědina je rozdělen do těch 3 cyklů. Ten první je ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Sociální rehabilitace. Kdy se právě učí ten člověk ty základní činnosti, které směřují k jeho vlastní samostatnosti. Dalším programem potom je, jsou sociální terapeutické dílny, kdy klienti vlastně to, že někdo ztratí zrak, znamená většinou ztrátu toho původního zaměstnání. A v těch dílnách právě zjišťujeme, co ten, jak ten klient je na tom hmatově, který z těch oborů, a máme 5 dílen, by byl pro něho vhodný, anebo jestli to bude i jiná činnost, jiný rekvalifikační obor. Počítačový nebo maséřina, kterou také děláme. A je to takové období přípravy prostě na tu další fázi, kterou je tedy potom ta rekvalifikace.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pardon, že vstupuju do vaší řeči, ale když se ten člověk zabýval předtím, než oslepl, intelektuální činností ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Tak většinou se zabývá také intelektuální činností. A tam je to potom rekvalifikační kurz na počítač, kdy prostě ... Ale to už není takovej ten základní kurz, kde se člověk naučí ten počítač ovládat, jo, to už je taková ta nástavba, kdy se vlastně ten počítač stane pracovním nástrojem toho člověka. Měla jsem třeba příběh lékaře, dokonce očaře, který oslepl po operaci mozku. A který se u nás naučil ty základní věci a potom pracoval, potom se rekvalifikoval tedy na počítač a potom pracoval pro jednu farmaceutickou firmu. Bohužel zemřel, protože to bylo zhoubný, ten nádor.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak lehce nebo těžce se shání potom pro ty lidi, kteří se u vás rekvalifikují, zaměstnání?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, to je v současné době velice složité. To jde v takových vlnách bych řekla. A teď je ta vlna, kdy teda se snažíme dostat, že jo, vstát ta Evropa z recese, tak doufáme, že to bude lepší. Ale v podstatě na tom volném trhu práce se uplatnili pouze absolventi právě intelektuálně založení, kteří procházejí tím počítačovým kurzem, že jo, mají určitou sumu vědomostí, naučí se je jinak zpracovávat a vlastně v tom oboru jakoby pokračují. Potom jsou to naši maséři a jinak je to všechno záležitost chráněného prostředí, chráněných dílen nebo i chráněného pracovního místa, který si ten dotyčný vytvoří třeba ve svém rodinném domku, kde žije.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Máte nějaké zkušené podnikatele z bývalých řad vlastně lidí, kteří prošli Dědinou?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Máme. No tak já bych jim neříkala podnikatelé. Prostě jsou to ...

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Osoby samostatně výdělečně činné.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Osoby samostatně výdělečně činné. A kteří prostě někdo dělá košíky, někdo keramiku, někdo kartonáž, prostě kteří se vedle toho, že jsou zručný a že jsou schopný vyrobit ty výrobky tak, že i jdou na odbyt, jsou schopni si zajistit i ten materiál. My jim pochopitelně, když od nás odcházejí, poradíme, kde zajišťovat materiál a tak dál. A jsou schopni prostě to vzít všechno na svá bedra a jsou i úspěšní.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
"Umí si vůbec běžný učitel představit, jaké to je starat se o nevidící děti? Těžko. Jedna paní učitelka to ví, stále učí a dělá všechno proto, aby nevidící lidé měli nějaké to životní uplatnění. Jmenuje se Marie Schifferová, dnes je to několik let vážená ředitelka rekvalifikačního střediska Dědina. Naučila mě hrát na klavír a když mi bylo 8 někdy v roce 1975, mi nikdy nevyčetla, že na to nemám." To napsal na svém blogu jeden z vašich žáků. Vy jste vlastně řídila Školu pro slabozraké v Koperníkově ulici, řídila jste Dědinu a teď tam pracujete jako projektová manažerka. To je přes 30 let práce. Jak se ...

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ono je to víc. Já jsem ještě předtím působila ve Šporkově ulici ve škole pro žáky se zbytky zraku, takže je to přesně 44 let dnes.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak se vlastně vyvíjí člověka vztah k těm lidem, pro které se snaží udělat to nejlepší tak, aby ho to nějakým způsobem osobně nezasahovalo? Protože některé ty příběhy jsou skutečně silné.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Tak já jsem asi atypický případ. Já nevím, jak se s tím vyrovnávají lidi, kteří vystudují speciální pedagogiku a potom nastoupí tedy do nějakého toho specifického zařízení. Ale já jsem se vlastně s nevidomými stýkala odmalička, protože můj první učitel hudby, hry na klavír byl v Brně pan doktor Smýkal, dneska nevidomý, velice vážený člověk také. A následně jsem jako učitelka hudby působila v Břeclavi na základní umělecké škole. A tam byl taky kolega nevidomý, kterému jsem se snažila pomáhat. A mě vlastně ta problematika hudbu a zrakově postižených strašně zajímala. Takže když jsem posléze zakotvila v Praze, tak už jsem cíleně prostě se zaměřila na to, že budu tu hudbu učit u zrakově postižených. Jo, studovala jsem si tedy ještě speciální pedagogiku a to místo se mně podařilo získat a prostě od té doby tím žiju, jo. Takže já jsem to měla tak trošku jinak, jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Spousta lidí z Dědiny, když vzpomíná, tak vzpomíná na vás jako na ženu, kterou už nikdy v životě neuvidí, ale vzpomíná na velmi silný a přesvědčivý stisk vaší ruky a jakousi jistotu. Ale tu jistotu člověk musí někde získat, musí asi částečně v sobě mít a potom musí mít v sobě nějaký přiměřený vztah k tomu nevidomému. A já si vůbec neumím představit, jak se vlastně takový vztah tvoří, aby nebyl příliš plný soucitu a lítosti, aby byl prostě normální.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, ten soucit a ta lítost by tam moc být neměla, protože člověk, který nevidí, tak prostě je člověk jako každý ostatní, jenom nevidí, jo. A na tom vidícím je, aby prostě našel tu správnou míru toho, jak s ním taktně jednat a brát ho jako rovnocenného partnera. Jo, ať je to někdo, kdo třeba je nevidomý a pracuje u nás na Dědině, anebo je to prostě klient, tak pro mě to byl vždycky rovnocenný partner. A vždycky když přišel nový klient a teď prostě řekl ten svůj příběh, jo, někdy jsou to příběhy opravdu jako strašně pro mě teda psychicky náročné, protože jsem si říkala ježiš, tak já už jsem za ty léta asi poznala všechno, ale tohle to je nový. A k tomu člověku, aby se z toho dostal, jak mu pomůžeme? A ono to vždycky nějak prostě se vyřeší. Ale je to o tom, že jsem o tom přemýšlela já, nedávala jsem mu to najevo a pak jsem teda s nějakou koncepcí přišla, jo.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
S paní Marií Schifferovou mluvíme o nevidomých a slabozrakých. Paní Marie Schifferová dlouhá léta řídila Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé Dědina v Praze 6. Mimochodem 9. října ve čtvrtek je na Dědině až do 15 hodin den otevřených dveří, tak se můžete přijít podívat. Myslím, že to bude docela užitečná návštěva.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Já si myslím taky a všichni jsou srdečně zváni.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Linda Smítalová se vás ptá: "Zajímalo by mě, jestli je nevidomý člověk schopen rozeznat slepeckou dlažbu na přechodech pro chodce a místech pro přecházení a do jaké míry nevidomý varovné signální pásy používají?"

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Používají, používají, je to obrovská pomůcka, protože prostě to vnímají. V zimě, když potom je náledí nebo napadne sníh a není to zřetelné, tak vzniká bariéra, protože ti lidé už jsou na to zvyklí a třeba u nás na tom sídlišti Dědina, kde sídlíme, tak proběhla před, já nevím, třemi lety revitalizace a ta městská část Praha 6 byla velice vstřícná. Takže tam je všechno upravený pro pohyb nevidomých po tom sídlišti. A jsou tam všecky ty pásy tak, jak mají správně být. A ten pohyb tam vlastně my s nima nacvičujeme na tom.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To znamená to, přes co my normálně chodíme, vlastně si ani neuvědomujeme, že to může sloužit i někomu, kdo nevidí.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ano. Nebo v metru linie, že jo. Sjedete ze schodů a je tam prostě drážka, do které dáte bílou hůl a jdete rovně, nemůže se stát, že prostě uhnete.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Zkuste si té drážky dneska všimnout, jestli budete v metru. Jak vlastně, když to za ta léta sledujete, se uplatnili vaši žáci? Ať už vlastně z té základní školy, nebo lidé, kteří prošli Dědinou. Máte z nich radost?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Obrovskou, obrovskou. S mnohými i těmi bývalými žáky se setkávám, protože třeba i jsme pracovali v nějakém oboru, který po té škole speciální zase na další speciální škole absolvovali, ale prostě trh práce se mění. A oni následně přicházejí tedy k nám na Dědinu, já je často ani nepoznám, protože si je pamatuju jako děti. Najednou přijde čtyřicátník a když se ho zeptám, kam chodil do školy, tak řekne no přece k vám. A takže jsou to takový prostě velice, taková velice příjemná setkání. No a zase jim pomůžeme prostě, aby pokračovali dál, aby se mohli rekvalifikovat a aby vlastně až do toho konce produktivního věku se uplatnili.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jaké je největší zadostiučinění ve vaší práci?

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
No, tak takový největší zadostiučinění je, když přijde člověk, který oslepl a je úplně zlomený a má pocit, že už vlastně nic od života neočekává. Měla jsem tam jednoho takovýho. Doufám, že poslouchá. Jo, a který mi tvrdil, že už nic nechce, tak s tou bílou holí dojít na lavičku. Bylo mu přes 30. Posléze my jsme říkali dobře, naučíme vás chodit na lavičku a tím to bude končit. Posléze přišel no ale já, víte, bych ještě jako tohle, ještě tohle. Potom se u nás na Dědině zamiloval, našel i partnerku a ta se rekvalifikovala, takže se taky rekvalifikoval a dneska spolu, já nevím, už 10 let žijí na severní Moravě, mají spokojené manželství, pracují a berou plnohodnotný život. To je to nejdůležitější.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To věřím, že je velké zadostiučinění. Už to svatební oznámení.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Ano.

Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Marie Schifferová byla hostem dopoledního Radiožurnálu. Srdečně děkuju za vaši práci i za čas, který jste nám věnovala. Ať se vám daří.

Marie SCHIFFEROVÁ, dlouholetá ředitelka Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina:
Děkuji, na shledanou.