Speciální daň na sociální péči tu měla být dávno. Ceny za pobyt v zařízení pro seniory prudce rostou

Podle pravděpodobného budoucího ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky by měli lidé platit pobyt v domovech pro seniory z vlastního majetku, v některých případech i z prodeje nemovitosti. Tak jako v německých „starobincích“, jež si měsíčně účtují účtují mezi třemi a pěti tisíci eur. Průměrná mzda v Německu nyní přesahuje čtyři tisíce eur před zdaněním, průměrný státní důchod je lehce nad 1600 eur. Plán vzbudil pohoršení, až nevoli. V praxi se ovšem tisíce a možná i desetitisíce seniorů a jejich příbuzných potýkají s náklady, které jsou poměrově výrazně vyšší než v Německu. V Česku je aktuálně necelých 80 tisíc lůžek v domovech, stacionářích a dalších zařízeních pro seniory či lidi s demencemi a za deset let jich bude potřeba minimálně dalších 34 tisíc. Vyplývá to z propojených údajů ze zdravotnického a sociálního informačního systému a výsledků predikcí, které minulý týden představili ministr práce v demisi Marian Jurečka a šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek. Údaje o tom, jaká část je veřejná a jaká soukromá, neexistují. Podle statistik vzniklo v letech 2017 až 2023 v těchto zařízeních 5200 nových lůžek, což představuje nárůst o 9,3 procenta. Většinou šlo o aktivitu soukromníků – stát, obce či kraje nové kapacity zřizovaly výjimečně. Veřejné sociální služby se řídí vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí. Stanovuje maximální platby, které může poskytovatel účtovat. Rostou podle inflace – podle posledního návrhu to bude 625 korun za den za jídlo a ubytování ve dvoulůžkovém pokoji. Vzhledem k tomu, že je těchto zařízení extrémní nedostatek, především ve větších městech, nejde o jedinou platbu. I veřejné instituce žádají o vstupní příspěvek v řádu desetitisíců, někdy statisíců korun. Vedlejším efektem je síť úplatků a známých, díky níž se mohou „zázračně“ objevit místa ve veřejných zařízeních. Samozřejmě je tu možnost zařadit se do pořadníku a doufat, že v průběhu následujících let čekání se senior dočká. Soukromí poskytovatelé, jejichž podíl roste, si k veřejnému ceníku fakturují doplatky za další služby (od zdravotních až po kosmetické) v desítkách tisíc měsíčně. Investoři do nových domovů sociální péče nabízejí „balíček“: zájemce o umístění svého blízkého investuje pár milionů za přednostní právo na pobyt. Platba v soukromých domovech pro seniory s péčí se pohybuje ve vícelůžkových pokojích mezi 35 až 55 tisíci měsíčně, jednolůžkový je o další tisíce i desetitisíce dražší. Průměrná měsíční mzda v Česku se pohybuje pod 50 tisíci korun, průměrný důchod od příštího roku po valorizaci nedosáhne ani na 22 tisíc. Německý systém se zdá být drsný, ten český je čím dál více pokrytecký, když se tváří, že o všechny je postaráno a levně. Pokud se lidé ve městech, kde je největší poptávka po těchto službách, chtějí v budoucnu navštěvovat, aby za blízkými nejezdili do levnějších regionů, musí sáhnout hluboko do svých úspor už nyní. A nad vyhláškou ministerstva práce se mohou jen hořce usmívat. Při převisu poptávky nad nabídkou jiná možnost není. V minulosti nikdy neprošla speciální daň na sociální péči ve stáří v podobném smyslu jako příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Ve výši půl až jednoho procenta by byla nakonec podstatně „bezbolestnější“ než potenciální prodej majetku. S tím, jak se mění demografická struktura populace, narůstá počet starých lidí a prudce roste počet těch nejstarších. Otázka kvalitní sociální péče – domácí i institucionální – je tím stále aktuálnější. Zatím se ovšem zdá, že veškeré debaty vedou do prázdna a o řešení se „stará“ soukromý sektor pro ty, kdo si to mohou dovolit. Totéž bude zanedlouho platit i pro zdravotnictví. Je v zájmu většiny z nás, aby se našla schůdná cesta k financování obojího. Na opačném konci se totiž může vyskytnout jiný nový svět, svět „dobré smrti“ bez ohledu na přání zúčastněného.