Speciální pedagog Smýkal platil slepecký časopis. Přestal kvůli tomu i kouřit

Brno - Život zasvětil nevidomým a sám se jím stal. Stejně jako jeho manželka. Devětaosmdesátiletý Josef Smýkal shromáždil na sedm set pomůcek pro slepce a pomohl nespočtu dětí. "Vždycky jsem je měl raději než dospělé. Těm někdo vždycky pomůže. Dítě si musí poradit," popisuje muž.

"

Jak vypadal váš život ještě před speciální pedagogikou?

Jako malý jsem byl žákem slepeckého ústavu v Brně. Tehdy jsem ještě trochu viděl, a tak jsem ostatním dětem četl. Poté jsem se vyučil košíkářem. Chtěl jsem být učitelem a bylo povinné umět ještě další řemeslo. Mnozí učitelé toho využívali, když se jim nepodařilo najít na vesnici žádné místo učitele, zůstalo jim alespoň řemeslo. Následně jsem začal učit na hudebních školách, vystudoval jsem totiž brněnskou konzervatoř. Otec byl za války v koncentráku a já jsem se musel starat o matku.

Poté jste se teprve začal zajímat o nevidomé?

Stále jsem měl kontakty na školu, kam jsem chodil jako malý. V roce 1967 odešel do důchodu tamní učitel hudby. Řekl jsem si, že kolem čtyřicítky má člověk změnit zaměstnání, i když jsem byl velmi spokojený a hru na klavír jsem učil rád. O místo jsem tedy požádal. V Olomouci jsem nejdřív absolvoval tyflopedii, což je obor pro vzdělávání slabozrakých dětí i dospělých. Ředitel mi pak při nástupu řekl: Kdysi jsme tě tady učili, budeš mít ke škole alespoň vztah.