Ticho může být strašné

S předním specialistou Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Fakultní nemocnice v Motole MUDr. Janem Kluhem o perspektivách péče o sluchově postižené.

- Zdánlivě banální otázka - čím je pro nás sluch?

Sluch je prostředek, jak navázat kontakt s lidmi a jak oni mohou navázat kontakt s námi. Moudrá definice říká, že ztráta sluchu nás vyděluje ze světa lidí, nikoli věcí.

- I neinformovaný laik ví, že u dětí je vada či ztráta sluchu spojena nejen s komplikací v komunikaci, ale i s nebezpečím ztráty určitých schopností mozku…

U dětí bychom měli problémy se sluchem odhalit co nejdříve. Je to boj s časem - zhruba do roka a půl je čas, abychom pečlivým pozorováním, případně s použitím náhrad, odhalili zdravý vývoj zejména intelektu dítěte. Pokud má neuspokojivý sluchový vjem, mělo by co nejdříve dostat vhodný typ sluchadla nebo v případě prokázané úplné hluchoty kochleární implantát, je-li to anatomicky možné.

- Jakou roli by měli v takových případech hrát rodiče?

Jako u všech zdravotních problémů je jejich role zásadní. Oni první by měli zaznamenat nějaký problém. Už kocentrovaného lem tří čtyř měsíců by měli - pokud si přečtou zásadní informace nebo se zeptají svého lékaře - poznat, že jejich dítě má jistý problém, třeba v porovnání s dětmi v okolí. Pakliže se zjistí závažná porucha sluchu, mají velkou odpovědnost za pečlivou rehabilitaci a celkovou péči. Dnešní dětská sluchadla mají i časové senzory, takže lze spolehlivě zkontrolovat, zda jsou zapínána. Můžete se setkat s dítětem, které je těžce nedoslýchavé a v podstatě nerehabilitované čistě vinou rodičů.

- Dnes jsme svědky pozoruhodného jevu - neonatologie umí zachraňovat velmi předčasně narozené děti, ale na druhé straně u nich hrozí větší výskyt vad. Platí to i pro váš obor?

Odpověď bych rozdělil na problematiku dětí a problematiku dospělých. Zhruba u poloviny dětí, které se narodí hluché, jde o genetické vady, které by se projevily i při narození v optimálním termínu. U dospělých je situace jiná - zhruba sedmdesát procent lidí nad osmdesát let má výrazné sluchové potíže. Demografický vývoj známe, takže starších občanů rychle přibývá, a samozřejmě i proto máme více pacientů.

- Objevuje se i více nádorů?

Jistě. Ale nejen u seniorů, naopak se stále více objevují u mladších ročníků. Obecně se nádorům v oblasti sluchového ústrojí nepřikládají moc dobré prognózy, ale díky rozvoji moderních medicínských technik je jisté zlepšení patrné. Ale jedno se nedaří - obecně je u nádorů krku a hlavy nejvážnějším rizikovým faktorem kouření a požívání konalkoholu. Všichni kolem sebe vidíme, že přes sebevětší osvětu je lidí, kteří takto riskují, ještě příliš mnoho.

- Patří k významným rizikovým faktorům i populární adrenalinové aktivity?

Osobně bych je neodsuzoval, mohou mít jistě svůj význam, zejména v určitém věku. Ale z hlediska traumatologického, ale i ochrany sluchu, by společnost přece jenom jisté extrémní aktivity měla spíše odmítat. Sice máme skvělou medicínu i samotnou chirurgii, ale pokoušet osud není dobré. Nikdy nebudeme umět napravit úplně všechno, co si člověk dobrovolně zvoleným rizikem způsobí.

- Zastavme se u pacientů, kteří neriskovali, a přesto zcela nebo částečně sluch ztratí - třeba až v dospělosti. Jakou máte zkušenost s jejich návratem do běžného života?

V případech, kdy lze chirurgicky ztrátě sluchu zabránit nebo její následky zvrátit, třeba i s použitím sluchadel, je návrat docela dobře možný a nemoc nemusí znamenat ztrátu práce nebo sociálního kontaktu. V případech těžké nedoslýchavosti nemůžeme ani při použití moderních sluchadel očekávat zlepšení, a pak opravdu hrozí jistá izolace, která vyvolává těžké sociální důsledky. Někdy se pak takoví lidé sebeobviňují nebo hledají příčiny ve svém okolí. Jako u jiných postižení je zde problém přijetí. Hodně záleží na schopnosti jednotlivce najít novou vlastní harmonii…

- Takže svět ticha není krásný…

Svět ticha může být krásný pouze na omezenou dobu. Když trvá bez konce, jde spíše o prokletí. Pak se může projevit i sklon k paranoidnímu jednání, kdy podezírají své okolí, ale naprosto neoprávněně.

- Co bychom my ostatní, kteří máme v rodině, na pracovišti nebo v okolí sluchově postiženého, měli dělat?

Nejprve si řekněme, co by měl udělat on, abychom mu vůbec mohli pomáhat. On by měl tuto poruchu otevřeně přiznat a pojmenovat situace, ve kterých mu nejvíce vadí. Pacienti tohle podceňují, protože problémy se sluchem jsou ještě stále spojovány hlavně se stářím, a jakoby tedy naznačují, že jedinec už nestačí se silami. Nesmyslné je také sluchově postižené považovat na hloupější, pomalejší, uzavřenější. My ostatní můžeme ovšem leccos udělat bez problémů - například udržovat s takovým člověkem optický kontakt, nepoužívat zbytečné zvukové kulisy, ptát se, co by jim nejlépe vyhovovalo. Nevidomému poskytujeme pomoc samozřejmě, bílou hůl poznáme hned. Proč bychom tedy např. dveře, za kterými pracuje sluchově postižený, nemohli označit piktogramem?

Svět ticha může být krásný pouze na omezenou dobu. Když trvá bez konce, jde spíše o prokletí.