Zaostřeno na dětský autismus

ČRo Plus
-
Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Agresivita navenek i vůči sobě, házení předmětů, ničení věcí, bouchání se do hlavy nebo hlavou do zdi. To jsou jen některé z problémových projevů dětí, které trpí těžší formou autismu. Rozpoznat tuto diagnózu je podle odborníků těžké. V závažnějších případech bývá provázena také mentální retardací, případně dalšími duševními poruchami. Rodiny těchto dětí zažívají v každém případě velké vyčerpání a beznaděj. Volají o pomoc. Současně zaznívá, že autismus je díky medializaci šlágrem. To je obrys tématu, kterému věnujeme následující pořad. Od mikrofonu zdraví Lucie Vopálenská.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, matka Dorotky:
Dorka včera byla prostě v takový manii, jako celou noc nespala, furt se počůrávala, běhala, smála se, trošku taková mimo sebe. A dost často se to děje, když je úplněk. Pro nás jsou to často noci hrůzy, nevyspání a děsu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Jsem na předpremiéře Dětí úplňku, dokumentárního filmu režisérky Veroniky Stehlíkové, který zachycuje několik domácností. Podívaná je to nervy drásající. Jsme v rodině Petry a Petra Třešňákových, jejich nejmladší Dorotce je dnes 11 let. Ve snímku se právě bouchá do hlavy vypolstrovanými rukávy.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Táta tě natáčí, aby nám to někdo uvěřil, co děláš, víš?

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, matka Dorotky:
Ona mívala vlastně v tom úplně raným dětství, v období, kdy ještě jako občas použila slova, i si hrála, třeba v tý době navlíkala korálky, a to se prostě postupně ztrácelo. No, a přibejval ten neklid a to nespání a prostě její nepohoda.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Oni ty amoky se jako prodlužovaly, takže pak byly třeba jako půlhodinový nebo časem i hodinový.

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, matka Dorotky:
My jsme měli jako minimální oporu v informacích, trošku ta raná péče, tam k nám chodili, tak to byli ...

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
/nesrozumitelné/ chodili jednou za 6 tejdnů. Jako na hodinu. Jo?

Petra TŘEŠŇÁKOVÁ, matka Dorotky:
No. A to byl jedinej zdroj opory v tý době pro nás.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Zaznívá ve filmu z úst Třešňákových. A Petr dodává.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Nebyla žádná dostupná terapie, což se fakt lepší hodně pomalu. Do, dodnes, ačkoli v tomhle tom věku je nejdůležitější jako to, co dělají ty nejlepší země v tomhle tom smyslu, že tomu 2letýmu dítěti, který má významnější opoždění ve vývoji, prostě nasaděj jako desítky hodin nějaký rozvojový terapie tejdně. To je úplně zásadní. A to tady není vůbec.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Třešňákovi zažili jedny z nejhorších momentů při opakované Dorotčině hospitalizaci.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Většinu času přikurtovaná v těch 6 letech, v úplně hrozným jako vnitřním nějakým utrpění, řev a tak dál, my jsme tam chodili denně.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Dnes je na tom Dorotka o dost lépe. Nepotřebuje antipsychotika a používá jen svalový relaxant na spaní. Problém s nedostatkem sociálních služeb však přetrvává.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Obecně ta situace je taková, že tak 90, 95 % služeb, ať to jsou stacionáře, nebo ty domovy, nebo i nějaký respitní služby třeba, tak prostě ne..., nevemou člověka, kterej je agresivní, sebeagresivní, nějak neklidnej, utíká prostě, těch forem toho, co tomu brání, je nekonečně mnoho, dá se říct.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
A nevezmou proč?

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Dorka jako od, vlastně odjakživa k sobě potřebuje jednoho člověka. Jo? Dneska třeba ve škole už je jeden člověk na tři děti, jako je ona, protože je na tom trochu líp, ale, ale je to furt vlastně víc než, než umožňuje normálně standardní podoba takovýhle nějaký sociální služby, kde je jeden takovejhle pečovatel, teď to říkám od oka, ale prostě na 10, 15, 20 lidí, jo?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Čili v podstatě zařízení tohoto typu by takovéto dítě, nebo kdyby jich tam bylo víc, tak by je vlastně zruinovaly.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
No, oni si to jakoby nemůžou dovolit, nemaj na to peníze, no.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Podle Petra Třešňáka to služby vyřeší většinou tak, že žadatele odmítnou. Nicméně existuje i pár specializovaných zařízení.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Vlastně jsou jako typově přizpůsobený takovejmhle klientům, a, a na ty jsou obrovský pořadníky a jako ten počet těch míst je nedostatečnej.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Zpravidla jde o domovy se zvláštním režimem, jako třeba ten, který provozuje NAUTIS, Národní ústav pro autismus.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Oni maj, to zaznívá v tom filmu, 80 lidí na pořadníku. Je tam 6 míst. Neočekává se, že by se v následujících letech nějaký z nich uvolnilo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Spousta dalších podobných rodin by rovněž přivítala respitní, tedy odlehčovací služby, vhodné stacionáře či dokonce pobytová zařízení. Tak jako třeba Antonín Škoch, otec postižené holčičky, který ve filmu rovněž vystupuje.

Antonín ŠKOCH, otec postižené Adélky:
Ten film jako nedokáže ukázat všechno, co prožíváme, ale aspoň trošku. A myslím si, že to je důležitý, aby to lidi viděli.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Kdy si říkáte, že už to nevydržíte? Dejte mi nějaký příklad třeba.

Antonín ŠKOCH, otec postižené Adélky:
Asi hodně to demolování těch věcí v tý domácnosti. Prostě házení věcma. Adélka si veme cokoliv a čímkoliv hodí, cokoliv rozbije. Tak se člověk cejtí tak jako bezmocně, no. A vlastně ta trvalost tý, tý péče.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
A dělá to pořád?

Antonín ŠKOCH, otec postižené Adélky:
Denně v podstatě. Je tam nějaký, nějaký demolování, nějaká taková ta agrese vůči, nebo i vůči sobě, to mlácení třeba hlavou o zeď nebo pěstí do obličeje se bouchá hodně.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
V tom filmu byl i příběh rodičů velmi postiženého chlapce, kteří už se smířili s rozhodnutím, že by nejradši svého syna dali do nějakého ústavu, protože to prostě nezvládají. Vy jste zatím rozhodnuti starat se, jak to půjde, ano?

Antonín ŠKOCH, otec postižené Adélky:
Je to takový balanc. Jako my věříme, že, nebo víme, že to nezvládnem do budoucna. A že bude potřeba, aby Adélka někde našla si potom nějaký trvalý, trvalý domov. Pokud to místo bude, tak ho prostě využijeme. Protože si myslíme, že to je jak pro nás, tak nakonec i pro Adélku to správný řešení. A nakonec nám to i ty odborníci, kteří s námi nějak pracují, tak nám to doporučují. Ale je důležitý, aby ta kvalita života pro ni prostě byla dostatečná, aby to opravdu nebylo nějaký živoření.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Říká Antonín Škoch, otec postižené Adélky, a naráží na to, co i jiné rodiče velmi trápí. V současnosti se totiž takto postižení dospělí často nacházejí v nepříliš vhodném prostředí. Pokračuje opět Petr Třešňák.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Hynek Jůn z NAUTISu říká v tom filmu, že ti lehčí se dostanou do sociálních služeb. Ty těžší zpravidla skončej v dlouhodobejch hospitalizacích na psychiatrických léčebnách. A ty nejtěžší zůstanou v rodině, kde se jako, já nevím, třeba 70letá, 80letá maminka, která je sama těžce nemocná, stará o 50letého syna s autismem, který je agresivní, a jako je to úplná tragédie.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
V dokumentu Děti úplňku vystupují krásné malé holčičky, ale i třeba starší agresivní chlapec. Režisérka Veronika Stehlíková upozorňuje, že před kamerou se všechny děti chovaly víceméně klidně.

Veronika STEHLÍKOVÁ, režisérka:
Autistický děti reagujou na kameru tak, že je nesmírně zklidňuje. Takže rodiče nám říkali, že ty děti s náma měly jeden z nejklidnějších dnů ve svým životě.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Vážně?

Veronika STEHLÍKOVÁ, režisérka:
Fakt. Kamera fungovala takhle, no.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Co byste chtěla, aby se tímhle filmem docílilo?

Veronika STEHLÍKOVÁ, režisérka:
Ha, no, chtěla bych, aby se docílilo změny fungování a financování sociálního systému v Česku a aby ty děti měly takovou péči, která jim umožní hezkej život. Aby nebyly jenom jako zasunutý někde v ústavech, abysme o nich nevěděli, ale aby se měly hezky. Protože oni v rámci jako svýho postižení se uměj mít hezky na světě. A pozná se to tak, že když maj dobrou péči, tak se víc smějou, míň mlátěj a je na nich vidět, že se můžou mít hezky na světě, i když si s nima člověk nepopovídá.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Míní režisérka Veronika Stehlíková. Vraťme se k Petru Třešňákovi a k otázce, proč vlastně podle něj často ty nejtěžší případy zůstávají v rodinách?

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Tady není dobrá nabídka pro tu mámu, není tady dostupný místo, kam ona by mohla s klidným svědomím dát svoje dítě. Bydlet na pokojích po 6 v holých zdech s nejtěžšími schizofreniky pohromadě prostě v prostoru, kde jako nějaké násilí nebo nějaké excesy jsou na denním pořádku, je prostě pro člověka s autismem jako obrovský utrpení.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Na předpremiéře Dětí úplňku byla i ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Rodičům vyjádřila podporu. S tím, že ale sociální služby financují kraje, a lidé by proto měli apelovat na svoje politiky.

Michaela MARKSOVÁ, ministryně práce a sociálních věcí:
Já budu vždycky na té straně té transformace. A jsem. Ale není nás moc. Takže vlastně já tady ze své pozice i prosím vás všechny, abyste obtěžovali ty své politiky a političky, poslance, poslankyně, senátory, senátorky, prostě kdokoli to je, prostě všechny. Protože já tam strašně postrádám ty partnery. A je potřeba to samé dělat na těch, na úrovních těch krajů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Michaela Marksová. Podle Hynka Jůna, terapeuta NAUTISu, tedy Národního ústavu pro autismus, by pomohla změna způsobu financování sociálních služeb.

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
Ten systém je nastavenej tak, že je třeba potřeba, že chybí 150 lůžek, tak vytvoříme 150 lůžek někde, jo. Ale vlastně ten systém nezajímá jakoby příběh toho člověka, jako odkud přesně je, jakou přesně potřebuje péči, a co by vlastně ta rodina přesně potřebovala pro Dorotku, pro Pepíka, pro Karla, aby vlastně jakoby mohli zůstat v rodině.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
NAUTIS nicméně provozuje domov se zvláštním režimem. Žije v něm 8 klientů ve 4 bytových jednotkách.

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
Adam vlastně, ten nejagresivnější, tak ten má vlastně svoji bytovou jednotku, Martin taky, Karel taky, pak bydlej 3 kluci v jednom 3+1, každej má svůj pokoj, a v jednom 2+1 bydlej 2 klienti.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
To znamená, že během dne, řekněme, je na těch 8 lidí kolik?

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
Během dne to vychází na těch 8 přibližně 3 až 4, přes den, 2 v noci. A je to těžkej nadstandard teda v Český republice.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Upozorňuje terapeut Hynek Jůn. Co se týče financování, tak z pohledu poskytovatelů by podle Magdalény Čáslavské pomohly nárokové dotace.

Magdaléna ČÁSLAVSKÁ, NAUTIS:
Každej rok musíme psát žádost o dotaci a nikdy nevíme, jak dopadne. My ještě kromě toho, že děláme sociální služby, děláme školský služby. Máme mateřskou školu pro děti s autismem, máme speciálně pedagogické centrum, a tam ta nárokovost dotací existuje. Takže my už si spočítáme podle vyhlášky a metodiky ministerstva školství, kolik peněz dostaneme, když budeme mít tolik a tolik klientů. A to nám jako strašně ulehčuje práci v plánování těch služeb, v nějakým jako, v nějaký strategii a rozvoji, protože víme, když navýšíme počet klientů, že taky dostanem víc peněz. V tý sociální službě tohle není. Tam se rozdělí balík, a když prostě, čím víc poskytovatelů a čím víc jakoby žádostí, tím menší se snižujou ty peníze prostě pro ty jednotlivý služby.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Co vám dávají ti lidé?

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
Mně?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Hm.

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
No, mně je s nima hezky. A já nevím, čím to je, ale těch 20 let velmi často jim je se mnou hezky taky, no. A to nějak jako nevím, nějak to prostě tak vždycky je, že se to tak jako sedne, no. A to, to se mi líbí. To mám rád.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Vás nenapadli nebo taky? Napadli.

Hynek JŮN, terapeut, NAUTIS:
No jasně. Jo, jo, ježiš marja. No. Tisíckrát. A rozhodně to ne vždycky byly hezký chvilky. Jako to víte, že mě štvou. Jo, ale zároveň vlastně jako je mi s nima hezky. Nevylučuje se to. Myslím si, že právě když se říká v sociálních službách, že musíte bejt jenom sluníčkářský, tak, tak to prostě je mimo realitu. Prostě když s nima žijem, tak máme s nima hezký chvíle a máme s nima i perný chvíle. Tak to prostě je. Jako v manželství.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
No, a jak si změnu představuje Petr Třešňák?

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Mně ten princip připadá, ten správnej princip, hrozně jednoduchej. Že ten konkrétní člověk, naše Dorotka, se postaví před nějakou komisi, která přijede k nám domů, jednou, až to bude potřeba, velice důkladným šetřením zjistí, jakou péči potřebuje, a na kalkulačce spočítá, kolik ta péče stojí, jo. V tom Holandsku na to mají sedmistupňovej systém, 1 je nejlehčí, 7 je nejtěžší a pak je možnost nějaký 8 pro jako úplný extrémy. No, a my jsme se byli podívat s rodinou, která má chlapečka v takovém zařízení, jak to funguje. Tak jeho naměřili na 7, protože má autismus, je hyperaktivní, utíká do dálky, nikdo ho nechytí, je to složitý a tak dál, čili on dostal 7, a ta rodina poptává pro něj to, to, to bydlení nebo ten domov ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Na trhu služeb.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Na trhu služeb, kde má 7, takže jde za ním několik tisíc euro, a ty služby ho přijmou, protože ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
To může zaplatit.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Protože si můžou zaplatit tu péči, no. Samozřejmě úplně ideální by bylo jako nějaký, nějaký jako kompletní překopání toho systému sociálních služeb, ale to, to není reáln..., jako realistický očekávat v prvním kroku. Takže já bych to viděl, že, že, že ministerstvo tohle to pochopí jako prioritu a pak jde o to, aby ty kraje, když ten balík těch 8 miliard, nebo kolik jich jako rozdělujou, tak aby systém toho rozdělování přenastavily tak, aby odpovídal ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Potřebám reálných lidí.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
... potřebám reálných lidí. A co je v tom jako opravdu důležitý, aby přestaly s tou stereotypní podporou jima zřizovanejch služeb, což jsou bohužel ústavy nebo bejvalý ústavy mimo civilizaci, ne vždycky, ale dost často to tak je, a, a je fakt, že oni jako, oni preferujou tadyhle ty poskytovatele před těma menšíma, nevládníma, který jsou často pro klienty s autismem vhodnější.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Já se teď budu ptát jak z 19. století, ale nakolik by se stát měl vlastně vůbec postarat o to, co tady bylo odjakživa? Prostě život není spravedlivý a v minulosti a vždycky se rodily do některých rodin prostě postižené děti, jak ty tuhle otázku vlastně chápeš? Jak vlastně ...

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
To je hrozně zajímavý téma, kdy jako já mám pocit, že vzhledem k tomu, jak jako vypadá zdravý člověk a v 21. století, a jak vypadat bude, například i vzhledem ke stárnutí populace, tak jako oddělenost zdravotního a sociálního systému přestává dávat smysl. Když dneska přijdu o ledvinu a budu chodit na umělou ledvinu, a k tomu dostanu nějakou vzácnou nemoc, tak ta pojišťovna mně jako celkem bez mrknutí oka nasype veliký peníze měsíčně do konce života, jo. A vůbec nebudu mít pocit, že na to jako nemám právo. To je prostě nárok. Jakmile ten zdravotní problém obnáší sociální složku, tak se ze mě stává jako žebrák, kterej se dobouchává na nějaký dveře, který se občas na chvilku otevřou a za který maj jako hodně málo peněz. A ještě mám jako z toho pocit, že teda jako, že teda jako chci něco, co mi nepatří, jo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
/souzvuk hlasů/ žebrat.

Petr TŘEŠŇÁK, otec Dorotky:
Jaký, jaký je rozdíl mezi tím, když se člověk narodí bez ledviny a když se narodí s autismem, ve smyslu toho, že obojí je zdravotní situace, akorát, že na jedno pomáhá dialýza nebo něco takovýho, a na druhý prostě pomáhá sociální péče, protože to není jak jako intervenčně nebo farmakologicky moc řešit, jo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Uzavírá Petr Třešňák.
Pojďme se nyní na téma podívat z jiného úhlu. Nedávno způsobil velký poprask rozhovor s psychiatrem Jaroslavem Matýsem zveřejněný v týdeníku Reflex pod titulkem Autismus je šlágr. Kromě tohoto výroku se doktor Matýs dotkl rodičů autistických dětí také vyjádřením, že, cituji: "Mít dneska dítě s diagnózou autismus je cesta k penězům a výhodám." Rodiče se urazili a vznikla petice žádající dokonce hlavu Jaroslava Matýse coby zástupce pedopsychiatrů při vyjednávání o reformě péče o duševní zdraví.

Martin ANDERS, docent; předseda České psychiatrické společnosti:
Já bych to považoval za velmi nešťastné vyjádření ze strany pana doktora.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Říká předseda České psychiatrické společnosti docent Martin Anders. Ještě nemá zfinalizované stanovisko. Doktora Jaroslava Matýse však obhajuje.

Martin ANDERS, docent; předseda České psychiatrické společnosti:
My si pana doktora Jaroslava Matýse velmi vážíme, protože je dlouholetým odborníkem a jako jeden z mála na poli pedopsychiatrie se dlouhodobě snaží o emancipaci oboru, je dobrým manažerem ambulancí a opravdu jeho práce je kvalitní, a proto mi to k němu, jako tento výrok, vůbec nejde a my jsme jako odborná společnost za ním stojíme a rádi bychom tyto věci samozřejmě komunikovali a vysvětlili. Dneska jsme drivování tím sociálním systémem různých dávek a různých, různých zdrojů, které je možné díky onemocnění svého blízkého získat, a samozřejmě ta cesta k podobným dávkám je také dána tím, že někdo to dítě nebo toho jedince označí za nějak nemocného. Dokážu si představit, jak těžké musí být v některých počátečních stadiích jednotlivých onemocnění rozeznat to, kterým směrem se ta porucha vydá. Protože v určité fázi to onemocnění může vypadat symptomově jako více různých typů duševních onemocnění. A tady chápu dětské a dorostové psychiatry, že volají po tom, aby na začátku stála velmi pečlivá diagnostika, a ta diagnostika by měla vycházet ze zdravotnických základů. Samozřejmě ten funkční stav je také důležitý. Ale pokud je to bráno jako duševní onemocnění, tak to je věc zdravotnická. A to je velký konflikt, který se tam táhne nějakou delší dobu mezi pedagogicko-psychologickými poradnami, různými sdruženími, které si dneska stanovují různé diagnózy, a mezi tím zdravotnickým segmentem, který, já si nemyslím, že by měli pocit, že mají málo práce, naopak, oni mají hodně práce, psychiatři, především dětští, ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
A je jich málo.

Martin ANDERS, docent; předseda České psychiatrické společnosti:
... kterých je málo, to je prostě velký problém. Takže obhajujeme tezi, že autismus je duševní porucha s nutností komplexní péče, to jednoznačně, na jejím začátku je správná diagnostika s vyloučením těch přídatných onemocnění a klinicky podobných, ale neautistických obrazů, což do určité míry je potom i kontraproduktivní i pro toho samotného pacienta a jeho rodinu, protože se tomu pacientovi nedostane adekvátní léčba.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Říká předseda psychiatrické společnosti Martin Anders. Se svolením Jaroslava Matýse tlumočím jeho postoj. Autismus podle něj skutečně představuje cestu k výhodám a penězům, nemyslel to však na rodiče, ale na systém. Autismus může být zneužíván ve školství, kde jde o snadnou cestu ke zvýšení normativů a získání financí na asistenty pedagogů. Nebo přes školskou diagnostiku na naplňování speciálních tříd s dětmi s poruchou autistického spektra. Svým způsobem proti duchu inkluze. Ve zdravotnictví jde o politické protěžování ABA metody určené pro autisty na úkor jiných metod, kdy současně chybí peníze na zvýšení úhrad, na lůžka i na klinické psychology pro různé další těžké diagnózy. V sociálních službách pak doktor Matýs upozorňuje, že na dítě s těžkou mentální retardací jde méně peněz než na kombinaci retardace s autismem. I proto podle něj panuje tak velká snaha diagnostikovat právě autismus. A co pedopsychiatrům vadí na takzvané ABA metodě určené pro autisty? Na to jsem se zeptala Petry Uhlíkové, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie.

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
Nám nevadí ABA metoda, ale vadím nám to, že do zákona se má dostat snazší cesta ke vzdělávání terapeutů, než je běžná pro ostatní obory. Je to jeden z oborů nebo jedna z metod, kterou lze využít u autistů i u jiných, je to vlastně aplikace kognitivně-behaviorální psychoterapie na určitou oblast, takže vlastně slouží jenom pro autisty, podle toho, co dali do zákona jako návrh. Proti tomu nemáme nic, ale máme výhrady k tomu, že se mají vzdělávat na pedagogické fakultě a pak cestou certifikovaného kurzu, zatímco jiní terapeuti musí mít atestaci, 5letý výcvik, pak další vzdělávání, supervize a standardní prostě vzdělání terapeutický, tady to nebude nutný a obejdou to velice snadnou cestou. Ta jedna velká výhrada, k tomu se vyjadřovala společnost Asociace klinických psychologů, odborná jejich společnost, ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
A také to, také podpořili váš postoj ...

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
Také dali stanovisko stejný vládě, to vám můžu přeposlat.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Říká Petra Uhlíková na margo legislativní změny, kterou poslanci propustili třetím čtením sněmovnou a na stůl ji dostane Senát.

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
Můžou mít vzdělání psychologický nebo pedagogický a behaviorální technik může mít střední školu nebo volnou a pak certifikovaný kurz. Takže to je úplně nejsnazší.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
A když mám před sebou, před očima, vaše vyjádření právě k té nešťastné kauze okolo doktora Jaroslava Matýse, tak když tady čtu: "Aktuálně probíhá v odborných společnostech diskuse k nepřiměřeným požadavkům některých pacientů s diagnózou autismu včetně navrhovaných legislativních změn zajišťujících exkluzivní péči této jedné skupině pacientů." To je to ...

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
To je tohle.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
To je ta ABA metoda.

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
Že by vlastně měli pouze pro ně, ty ABA terapeuti jsou pouze pro diagnosti..., oni tam dokonce uvádí i pro diagnostiku a péči o autismus, což je pro nás nepřijatelné v té rovině, aby diagnostiku dělali nelékaři, to vůbec nelze. A aby měli jako terapeuti, oni to teda obchází tím, že jsou asistenti a nenazývají to terapeuti, ale v podstatě je to klasická součást terapie, psychoterapie, tak aby obcházeli proces vzdělávání, kterej je jinak komplikovanej, a dosáhli takovou snadnou cestou přes nějakej certifikovanej kurz.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Ale jinak metodu ABA terapie nijak nenapadáte.

Petra UHLÍKOVÁ, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie:
Metodu nezpochybňujem, ale je to jedna z metod, je jich mnohem víc a ostatní nemají takovéhle postavení a všichni ostatní se musí školit podstatně složitější cestou, nákladnější a většinou potom tu terapii hradí pacient, nehradí ji zdravotní pojišťovny. Tady je to už dané tak, že ji budou hradit zdravotní pojišťovny. Což je samozřejmě usnadnění, ale je to zase vytržení, nesystémové vytržení jedné pomoci z celé řady dalších možností a vlastně nějaký upřednostnění na úkor těch ostatních, který můžou bejt stejně účinný pro někoho, nebo i účinnější.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka:
Vysvětluje Petra Uhlíková, předsedkyně Sekce dětské a dorostové psychiatrie psychiatrické společnosti. Připomínám, že Česká televize dnes večer uvede zmiňovaný dokument Děti úplňku. Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Plus přeje Lucie Vopálenská.