Zážitek je to hlavní, říká lektorka umění
Zuzana Grulichová
přibližuje v ostravské galerii umění lidem s handicapem.
OSTRAVA Propojit umění nejen se vzděláváním, ale i se zážitky se snaží za pomocí edukačních programů a výtvarných dílen Galerie výtvarného umění v Ostravě. Dům umění nabízí programy pro děti od nejútlejšího věku až po seniory, školy či osoby s různými typy handicapu, a to v největším rozsahu v rámci republiky. Jednou z lektorek galerie je i Zuzana Grulichová, absolventka SŠPU Opava, která kromě edukačních programů školy vede i dílny pro nejmenší děti a osoby s handicapem. "Důležitý je pro mě především individuální přístup a komunikace," říká lektorka, která se práci s handicapovanými lidmi věnuje již déle než deset let.
* Galerie nabízí poměrně široké spektrum výtvarných dílen. V čem se dílny pro handicapované liší od těch klasických?
Stejně jako u těch klasických programů pro školy vždy vycházím z konkrétních výstav, které jsou v galerii zrovna aktuální. Rozdíl je pak v přístupu, komunikaci i samotné tvůrčí práci.
* Co si pod tím představit?
V tuto chvíli pracujeme s deseti skupinami a každá skupina i jedinec vyžaduje specifický přístup. Dílny navštěvují lidé se smyslovým handicapem, tedy zrakovým a sluchovým, lidé s duševním onemocněním, s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, kombinovaným postižením a děti z dětského rehabilitačního stacionáře.
POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ 2 DOKONČENÍ ZE STRANY 1
* To je široký záběr.
Docela ano. A od nového roku se k nám připojí ještě dvě speciální základní školy.
* V čem je práce s jednotlivými skupinami rozdílná?
Lidé se zrakovým postiženým mají většinou každý trochu jinou poruchu – vidí na různou vzdálenost nebo jen v určitém úhlu, jiní zase pouze určitou barevnost. Vnímají tak umění a obrazy úplně jinak. U návštěvníků se sluchovým omezením je spolupráce zajímavá především v komunikaci. Ta by se bez tlumočníka, jenž skupinu doprovází, neobešla. Obecně se skupinami podle jejich četnosti chodí i adekvátní počet pracovníků sociálních služeb. Umožňují hladší spolupráci.
* Jak?
Například u lidí s mentálním handicapem mi mohou přiblížit, v jakém rozpoložení se konkrétní člověk nachází. Jejich nálada se v jednotlivé dny může velmi lišit. Příčinou může být změna prostředí nebo třeba i počasí.
* Jak taková hodina vypadá?
Program má několik částí. Začínáme přátelským rozhovorem a už ten je mojí malou sondou do toho, jak se kdo v danou chvíli cítí. Pak už přibližuji, na jakou výstavu půjdeme, co to bude za umělce a co spolu zažijeme. Snažím se, aby porozuměli rozdílům ve výtvarných technikách a zpracování. Poté si společně procházíme výstavu. I to je u každé skupinky jiné.
* Můžete to přiblížit?
U skupinek, kde je handicap menší či je pouze smyslový, si povídáme naprosto normálně, jako třeba my dvě. Rozebíráme témata výstavy a povídáme si daleko více o autorovi.
* A u dalších skupin?
U skupin s mentálním postižením se spíše zaměřujeme na to, co na obraze vidí. Na barvy, tvary, struktury a podobně. Pokud někdo například nezná pojem struktura, vysvětlíme si ho. Bavíme se třeba o tom, zda na obraze jsou lidé, nebo krajina a co tam vidíme. Někdy je zapotřebí jít hodně do základů a důkladně si vše vysvětlit, abychom si vzájemně porozuměli.
* A co druhá část hodiny?
Následuje tvůrčí část. Tvoření většinou probíhá v malém přednáškovém sále, kde je vše připravené. Někdy se uskutečňuje přímo v sálech mezi jednotlivými díly, aby kontakt s uměním byl co největší. Tvoření vždy reaguje na výstavu.
* Co to znamená?
Snažím se tak hravou formou zprostředkovat a přiblížit výstavu a samotného autora. Někdy si pomáhám i různými etudami nebo hudebními nástroji. Poté se maluje, jindy tvoříme s hlínou, zkoušíme různé techniky. Jde o to, aby si to vyzkoušeli na vlastní kůži a odnesli si zážitek. Se skupinami pracuji dlouhodobě, takže si již troufnu odhadnout, u kterých z nich můžeme zkusit i něco náročnějšího.
* Takže i tady je to individuální...
Každý jedinec to vnímá jinak. Například u skupinky se zrakovým handicapem to účastnice berou s humorem a navzájem porovnáváme, jak kdo a co vidí. I tady se ale snažím program přizpůsobit – raději více přisvítím, a pokud je to možné, beru je na výstavu s velkými a barevnými díly, kde mají možnost mít zrakový zážitek větší.
* Co další skupiny?
U skupinky s kombinovaným handicapem je program zcela odlišný. Jedná se o malinké děti do šesti let. Hodiny se podobají spíše zážitkové herně, kdy mají možnost si na konkrétních stanovištích vyzkoušet techniky nebo si pohrát s barvami, mít ten prožitek a nebát se třeba namočit si ruce do barev. V tomto případě využíváme i relaxační zvukové nástroje. Tyto děti jsou na zvuky velmi vnímavé a rády si s nimi hrají. Využíváme i pomůcky, jako je světelná deska či meotar, kde si můžeme promítat tvary.
* Je těžké u některých skupinek udržet pozornost?
U některých. Mnohdy pomáhá zmiňovaný doprovod. Vše se snažím srozumitelně vysvětlit a názorně ukázat. Skupinu, pro kterou vymýšlím zážitkovou hernu, nechávám fungovat jako živý organismus tak, aby se každý věnoval tomu, co ho zaujme.
* Zmiňovala jste, že skupinky vedete dlouhodobě. Vnímáte i nějaký pokrok či posun?
Posun není to správné slovo. Se skupinami pracujeme systematicky a dlouhodobě, ale nepožadujeme výsledky jako například ve škole. Jde o prožitek a zážitek, aby se lidé dostali mezi umění. Jaký z toho bude výsledek, je druhořadé.
* Je u jednotlivých výstav ten prožitek jiný?
Určitě ano. U výstavy Josefa Váchala s názvem Putování malého elfa jsem návštěvníky s handicapem pomyslně uvedla do pohádkového světa. Některé děti jsou však velice citlivé a musím si dávat pozor, jak o něčem mluvím. Měli jsme v sále menší přítmí a již to v některých vyvolávalo nejisté pocity a dojmy.
* Co když tedy výstava není zrovna veselá?
V tu chvíli je dobré ji přetočit do pozitivna. Je to samozřejmě výstava od výstavy. Kdybych znovu zmínila výstavu Josefa Váchala, tak jsme se nebavili o bytostech, které jsou děsivé, ale o hezkých vílách a jemných pohádkových bytostech. Stále jsme se drželi tématu, které jsme posunuli do trochu jiné roviny.
* Vnímáte změnu rozpoložení skupinek i při samotném tvoření?
To se vždy liší. Někteří jsou extrovertní a mají vše hotovo raz dva, další jsou rozvážní a nad vším dumají. Někteří potřebují trochu popostrčit. V tu chvíli se snažím je navést správným směrem, ale zároveň jim ponechat také dostatek volnosti. To je myslím velmi důležité. Klienti ale odcházejí spokojení a vracejí se rádi.
* Výtvory, které klienti vytvoří, si nechává galerie?
Jsme součástí projektu Svět podle nás – Neobyčejná setkání s uměním pro lidi s handicapem. V rámci toho bývá každoročně předávání Cen hejtmana Moravskoslezského kraje, kdy jsou osloveni různí lidé s handicapem a mají možnost se i sami přihlásit. V den předávání cen se koná i výstava výtvarných děl právě z našich dílen. Po skončení výstavy se díla klientům vracejí.
FOTO ALEXANDR SATINSKÝ
Zuzana Grulichová je lektorkou kurzů, v nichž handicapovaným lidem přibližuje výtvarné umění.
FOTO ALEXANDR SATINSKÝ