Rozhovor s Janem Štulíkem
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol, profesor Jan Štulík je hostem dopoledního Radiožurnálu. Vítám vás ve studiu, dobrý den.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Dobré ráno.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já jsem si o vás ... Počkejte ráno, vy máte ráno přece v 5 hodin a 45 minut.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No to jo, no, ale dneska to je takový výjimečný ráno.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
No právě, to mě zajímá, protože já jsem si o vás přečetla, že děláte 650 operací ročně, což by mi tak zhruba vycházelo na 2 operace denně. Ale v sobotu a v neděli se asi neoperuje, tak jsem si říkala, kolik pacientů dneska kvůli rozhlasu nemá vás jako operatéra na sále.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak asi 2 nebo 3. Ale samozřejmě máme tým zkušených operatérů, kteří to za mě hravě zvládnou.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když člověk dělá takhle náročné operace a třeba dovolí si jet na 14 dní, na 3 týdny na dovolenou, je to potom poznat?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Jestli myslíte osobně, tak asi týden ne, ale měsíc určitě ano. To je samozřejmě ... Je to prostě jako vrcholovej sport. Prostě sprintér, když nebude tejden, 14 dní trénovat na úrovni, kterou je zvyklý, tak samozřejmě nepodá výkon, který je potřeba. Takže dejme tomu měsíc poznám já, 2 měsíce už by poznali i všichni okolo. Takže to je prostě moc. Já myslím, že trénovat se musí v každým vrcholovým sportu a to asi tahle ta medicína je.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Je medicína taky adrenalinový sport, když operujete páteře?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No určitě, to je samozřejmě velmi adrenalinová záležitost. Ale my se snažíme ten adrenalin omezit na co nejméně. Samozřejmě to není u každé operace, u těch jednodušších to je spíš taková rutina, ale v tom dobrém slova smyslu. Já mám docela rád slovo rutina, já bych chtěl, aby mě operoval rutinér, který prostě to dělá, takovou operaci, jednu za druhou, nikoli se na to tejden připravuje, pakliže to není nějaká výjimečná věc. Čili myslím, že takhle je to dobře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Profesor Jan Štulík je hostem dopoledního Radiožurnálu. Mluvit budeme o spondylochirurgii, o operacích páteře a vaše otázky můžete směřovat na náš web, tedy www.radiozurnal.cz.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice v Motole, profesor Jan Štulík je se mnou ve studiu. Spondylo je řecky obratel ...
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Ano.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Spondylochirurgie je tedy chirurgie obratlu, chirurgie páteře.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Chirurgie páteře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když to takhle vezmeme. Proč spondylochirurg nejčastěji operuje páteř? Jsou to spíš úrazy, nebo spíš nějaká degenerativní onemocnění?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak úplně nejčastěji se operuje, zvláště pro degenerativní onemocnění. Těch je nejvíc. A u nás v České republice operujeme meziročně standardně na všech těch pracovištích, které se v páteřní chirurgii, jak se taky dá samozřejmě jinak z pohledu chirurgie nazvat, se věnuje 25 pracovišť a všichni dohromady děláme přibližně 12 tisíc operačních výkonů. Za 10 let je to tedy asi těch 100, 120 tisíc výkonu a z toho asi polovina je pro degenerativní onemocnění ať už bederní páteře, nebo krční páteře. Čili toho je nejvíce. Na druhém místě jsou úrazy. Těch je asi, dejme tomu, 30% a 20% zbývá na další diagnózy, a to jsou nádory, záněty, anebo deformity páteře. To znamená takové ty různé pokřivené páteře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Kam spadá Bechtěrevova choroba?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Ta by spadala do takzvaných nezánětlivých onemocnění páteře, což je, dejme tomu, samostatná kapitola. Těch je velmi málo a je to samozřejmě taky jeden z takových podoborů, kterým se velmi intenzivně věnujeme, protože oni se ty pacienti ohýbají směrem dopředu a tam se dělají takové zvláštní typy operačních výkonů, korekční /nesrozumitelné/ takzvané, kdy se přesekne celá ta páteř a ten pacient se koriguje do správného postavení.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Že se narovná vlastně.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Narovná, tak. On kouká do země a prakticky je velmi omezen ve svém běžném denním životě. A tou korekcí a narovnáním najednou může koukat před sebe, může se najíst, může se, může jít už jenom po chodníku. To je pro něj velmi závažný a zásadní.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Teď jak jste řekl, že se přesekne ta páteř, tak se mi udělalo trochu nevolno, protože tam je ta důležitá mícha. Tak co se dělá s tou míchou, když se přesekává páteř?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No tak ta se musí šikovně obejít. To znamená, my musíme přeseknout všechny pevné struktury, kostěné struktury, ale tak šikovně, abychom zamezili poškození té míchy. To je samozřejmě riziko, které je spojené s tím operačním výkonem, a to nejenom s takto zásadními typy operačních výkonů, i s běžnějšími. A jedno z takových, řekl bych, nejběžnějších rizik je právě poranění nervových struktur. To je jasné, protože se pohybujeme velmi blízko nervových struktur. Zároveň není pravda, a lidi si třeba myslí, že se na míchu, případně nervové kořeny a obecně nervové struktury nedá sáhnout. To není pravda, my s nima běžně manipulujeme. Ale odsouváme je a posouváme z toho jejich normálního průběhu jenom do té míry, aby nedošlo k jejich poškození.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já se tak dívám na ty vaše ruce. To znamená, že člověk jako vy může uchopit míchu rukama, anebo na to má nějaké nástroje?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No rukama většinou tyhle drobné struktury neuchopujeme, máme na to nástroje. Ty nástroje jsou kovové, ale samozřejmě zaoblené a uzpůsobené tak, aby ty nervové struktury pokud možno nepoškodily. Ale samozřejmě určitá míra síly je vždycky třeba zvolit tu správnou míru síly a odsunutí nervových struktur tak, aby to dopadlo dobře.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já bych se ráda věnovala jedné vaší unikátní operaci. Vy jste se proslavil tím, že jste člověku s nádorovým onemocněním odstranil druhý obratel na krční páteři, aniž byste udělal něco, čemu se říká fixace. Fixace je, když tomu člověku vlastně se ta páteř sešroubuje tak, že nemůže hýbat hlavou? Rozumím tomu dobře?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No, není to úplně přesné. My jsme fixaci samozřejmě udělali a taky je potřeba korigovat tu vaši anonci, že z toho jednotného čísla je třeba mluvit o množném čísle, protože člověk asi tady v tom našem oboru sám není. Prostě je nás tam mnoho, kteří se tomu věnujeme. A ten tým tohle to udělal. To je důležité. Ta fixace, pakliže odstraníte část páteře, tak vždycky nějaká fixace je potřeba. Ta unikátnost té operace, a článek o tom vyšel jak u nás v prestižním časopise, tak i ve Spojených státech, je v tom, že jsme zafixovali pouze 2 okolní obratle. To znamená, zafixovali jsme pouze 2 mobilní segmenty, kterých má člověk 33, dejme tomu, nebo těch mobilních méně, ale prostě hodně. Ale nezafixovali jsme hlavu, což se v těch případech, které byly dříve popsány, a je jich velmi málo, vždycky dělalo.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To znamená, že když se to dělalo, tak člověk se pohyboval jako Fantomas, když to mám, když to řeknu přehnaně.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No ne úplně jako Fantomas, ono by ... Ale výrazně omezuje pohyb hlavy, pakliže ji spojíme s krční páteří.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když operujete tu krční páteř, jakým způsobem se člověk dostane k tomu patřičnému obratli? Je to těžké, ten přístup?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Není to těžké. Samozřejmě když ... Je to těžké, není to těžké. To je otázka. Když chodíte odmala po provaze, tak potom v 10 letech vám nepřijde složitý chodit po provaze. My, kteří operujeme opravdu denně, tak asi pro nás není složitý se dostat k páteři z jakéhokoli přístupu a z jakékoli strany. Je fakt, že asi pro běžnýho člověka by to těžký bylo. Jinak ten přístup jako takový není až tak těžký. Složitější je potom to vlastní odstranění těch postižených struktur tak, aby nedošlo k postižení nervových struktur. To je zásadní.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Primář spondylochirurgického oddělení, profesor Jan Štulík je hostem dopoledního Radiožurnálu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. S profesorem Janem Štulíkem se pohybujeme po páteři. Budeme se asi bavit o těch věcech, které, co se týče zad, lidi nejvíc trápí. Ale mě by zajímala operace, na kterou jste nejvíc pyšný, že u vás v Motole na spondylochirurgii děláte. Co se týče složitosti třeba.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak v současné době, a já to považuju za vrchol v tom našem oboru, to znamená spondylochirurgii, se věnujeme velmi významně takzvané onkospondylochirurgii, to znamená té části, která se věnuje nádorům. Je to, jsou to záležitosti, kdy v současné době se snažíme odstraňovat celé obratle, ale nikoli po kouskách, ale takzvaně unblock, to znamená v kuse.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To ale nejde. Přece uprostřed je ta mícha, tak to se nedá vyndat.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No ono to jde, ale musí se ten kruh na dvou místech přerušit, odstranit zadní část a potom odstranit přední část. A většinou i s tím přivěšeným nádorem. To je cíl, abysme se toho nádoru vlastně vůbec nedotkli. Pak ta onkologická radikalita, jak to nazýváme, je nejvýraznější a šance na přežití u takového pacienta je největší. Ta medicína se v tomhle směru výrazně posunula dopředu za třeba 20 let, co to dělám, extrémně, technicky před těmi 20 lety, když jsme si to vůbec nedokázali představit. Ale zároveň se vyvíjí nebo možná ještě rychleji ty naše velmi svázané obory, a to je onkologie, anestezie, samozřejmě radiologie a vyšetřovací techniky. Čili díky těmto všem podpůrným oborům, z našeho pohledu podpůrným, my dokážeme potom dělat výkony, které, na které jsme pyšní a které třeba těm lidem moc pomáhají.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když se, teď se vrátím zpátky na ten operační sál, když vyjmete tím způsobem, jaký jste popsal, ten obratel, je jasné, že tam nemůže zůstat po tom obratli nějaká díra. Co se potom s tím pacientem děje? Jaká náhrada vlastně přijde na to místo?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak na to se lidé hodně ptají. Samozřejmě ten obratel je třeba něčím nahradit. Používáme titanové materiály ze zadního přístupu nebo většinou z obou stran, zezadu, z té zadní se většinou vyztužuje páteř takzvaným vnitřním fixátorem, ať už, ale výhradně titanovým v dnešní době, to proto, abychom mohli dělat magnetickou resonanci, protože ty šrouby, respektive ty fixační prvky potom neházejí takové stíny. A zepředu potom jsou to různé klece opět v titanovém provedení. Samozřejmě tímhle tím úplně naše vlastně operace nekončí a tím si nemůžeme odškrtnout úspěšnou nebo neúspěšnou operaci. Úspěšná je až tehdy, jestliže ty obratle k sobě srostou, ty okolní, protože každá z těch fixací je jenom dočasná záležitost a i ta nejpevnější prostě jednou praskne. Čili my potřebujeme zajistit, aby tam vzniknul jednotnej kostěnej blok, kterej nám zajistí definitivní stabilitu té páteře v tom daném úseku.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Když je tam titan, jak to může přirůst, ta kost na ten titan?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No, ten titan k té kosti nepřiroste, on se do ní tak jako integruje a velmi pevně k ní lne, ale ne že by do něj vrostla, to ne, ta kost. Ale my tam dáváme ještě kostěné štěpy, buďto z pánve, tedy z toho samého pacienta, anebo z dárce, a by mají za úkol přemostit ten daný segment.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak dlouho takováhle složitá operace trvá?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak my máme třeba totálních odstranění druhého krčního obratle, o kterém jste hovořila, to už ten první případ je z roku 2006, v současné době jich máme 9, ze začátku trvala kolem 15, 16 hodin. A dneska už obě ty operace zvládneme, dejme tomu, do 6, 7 hodin, čili se to, ta učební křivka, jak bychom to řekli česky, se tady výrazně projevuje. To je prostě tak.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jak vás to napadlo, když vlastně se budeme bavit o té první operaci, že to takhle uděláte? Dosud jaksi nepopsaným způsobem.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No tak ono ty nejsložitější věci jsou většinou nejjednodušší. Tak jel jsem po Strakonický do práce, a tak jsem si říkal, co kdybychom to zkusili jinou technikou, než jakou jsme si dovedli představit do té doby. No, samozřejmě hrálo nám do noty několik zásadních záležitostí, a to je stáří pacienta, kvalitní kost, byl to velmi mladý pán, muž, kvalitní fixační prostor nebo materiál. To znamená, ta kost musí bejt tvrdá, tak aby ty poměrně omezené fixační prostředky tam dobře držely. No a pak už jenom se pokusit tu svoji představu realizovat in natura, což se v tom případě povedlo. Takže jsme byli rádi. Samozřejmě ani ten první pacient nebyl bez komplikací a čím složitější jsou tyhle operační výkony, tím víc různých komplikací můžeme očekávat. Ale tam jde po tom o to, aby to specializované pracoviště dokázalo ty komplikace zvládnout. To je na tom to nejdůležitější.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A tím je profesor Jan Štulík. Mluvíme o páteřích, o problémech, o operacích, o dobrých koncích. A ptáte se pana profesora třeba i na to, jestli je rozdíl mezi tím, když operuje dospělého člověka, nebo operuje malé dítě. Další otázka: "Dobrý den, pane profesore, setkal jste se někdy v praxi s tak těžkým případem, který neměl řešení? Těžké bolestivé stavy, kde nebylo možno najít příčinu?" A ozvali se i ploténkáři. Tak profesor Štulík bude odpovídat na vaše dotazy za pár minut.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Primáře spondylochirurgického oddělení, profesora Jana Štulíka se ptáte v dopoledním Radiožurnálu. Tak tady, jestli jste se setkal v praxi s tak těžkým případem, který neměl řešení, nějaké těžké bolestivé stavy, kdy se příčinu nepodařilo najít. Asi se pohybujeme pořád v oblasti páteře.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Samozřejmě takové případy jsou a není jich třeba úplně málo. Ať, jestli myslí posluchač nebo posluchačka degenerativní onemocnění, to znamená bez nějakého závažnějšího typu postižení, samozřejmě tak s takovými se setkáváme rovněž. Pak samozřejmě zbývá pouze konzervativní léčba, léčba bolesti, ambulance bolesti. To jsou techniky, které potom nastupují, když nejsme s to z toho pohledu chirurgického pro pacienta nic moc udělat. Je to zvláště v tom případě, že na rentgenových zobrazeních není příliš velké postižení a přesto toho pacienta to velmi bolí. Tam jsme v koncích, protože když tam nic není z našeho pohledu, tak nelze operovat, protože není co.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ozvalo se nám spousta ploténkářů. Tak když vlastně budu mít nějaký problém s ploténkou, tak půjdu, záleží tedy podle víry, k rehabilitačnímu lékaři, ten řekne neboj se, to rozcvičíme, neurolog mi nabídne nějaké kapačky, injekce a vy asi, že byste to třeba operoval. Jenomže jak já poznám s nemocnou ploténkou, co je to správné řešení?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No tak je to tak. Obecně by ten pacient, pakliže má nějaké potíže, měl zajít za obvodním lékařem, ten ho pošle v první instanci za třeba právě tím neurologem, nebo tím rehabilitačním lékařem. Ti se pokusí ho léčit konzervativně, ať už cvičením, rehabilitací, léčebnou tělesnou výchovou nebo těmi infúzemi, případně obstřiky. A až teprve toto nepomůže, tak potom nastupuje náš obor a po zhodnocení toho stavu, zvláště grafických nálezů a samozřejmě klinického nálezu toho pacienta mu můžeme nabídnout operaci. Já myslím, že ta operace je vždycky až na posledním místě, to je zřejmé, a vždycky je třeba vyčerpat všechny ty základní, méně invazivní, méně agresivní techniky. Samozřejmě jsou i onemocnění, které vyžadují operační výkon trochu urychlit, kdy je zřejmé, že konzervativně to nepovede k ničemu dobrému. A pak samozřejmě je ten pacient většinou referován na naše pracoviště nebo jiné z těch 25 pracovišť dříve, než po těch, dejme tomu, minimálně 3 měsících konzervativní léčby, 3 až 6 měsících konzervativní léčby.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Milan se ptá profesora Jana Štulíka, jestli je snazší operovat dospělého, nebo dítě.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak pro nás je snazší dospělého operovat. A to z těch důvodů, že dospělých pacientů operujeme velké množství, ač jedna z našich specializací je rovněž chirurgie dětské páteře, zvláště nádory a deformity, tak to jsme jedno z mála center, které se věnují tomuhle tomu problému, tak i tak těch pacientů z těch 1400, co operujeme za rok, těch dětských pacientů, je bohatě do stovky, spíš méně. A to ještě mnoho z toho je adolescentů, kteří jsou prakticky svojí velikostí srovnatelní s dospělými, protože těch úplně maličkých dětí, těch je málo. A ty diagnózy jsou ale o to závažnější.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pojďme se bavit o sportování a o našich zádech. Vy jste býval v době své vojenské služby lékařem na Dukle. Tak řekněte, který sport přeje zádům a který rozhodně ne.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak na to já rád vzpomínám. Já jsem byl 5 měsíců na Dukle. To bylo jedno z nejlepších období sportovních mého života, neboť ráno jsem vždycky začínal fotbalem, plaváním a tělocvičnou, posilovnou a pak jsem se samozřejmě staral o sportovce, kteří na té Dukle fungovali. Zároveň jsem i hodně i v té době, když jsem pracoval na Ortopedicko-traumatologické klinice na Vinohradech, jsem vlastně sloužil běžně, takže to byla taková vojna nevojna. Nicméně trochu z toho vojenského drilu jsem poznal. A i té sportovní medicíně jsme se tam trošku věnovali včetně masáží a tak. Takže trošku jsem k tomu přičichl. Já myslím, že velmi zdravý na páteř je jakýkoli pohyb. Já se domnívám, že nejlepší je plavání, jízda na kole, které nezatěžují páteř až tak příliš, naopak odlehčují, čili to velmi doporučujeme. Vy jste hovořila o horolezectví, to taky rozhodně. Nemluvím o vysokohorské jako vysokohorském horolezectví, ale běžné lezení na stěnách a takové, to je jistě, nebo turistika velmi zdravý sport. A i rozumný běh po měkkém terénu opět na páteř velmi dobrý. Jsou samozřejmě sporty, který jsou, který páteř zatěžují mnohem více, třeba volejbal nebo takovéhle výrazné doskoky, které jí až tak moc neprospívají. A ono to je pak taky vidět. Samozřejmě vrcholová atletika třeba, to je taky na páteř velmi zatěžující. Ale vlastně jakejkoli sport vrcholově prováděnej není až tak úplně zdravej, což asi víme.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Jan Štulík, host dopoledního Radiožurnálu. Adrenalinovým sportům a páteři se budeme věnovat za okamžik.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Primář spondylochirurgického oddělení Jan Štulík je ve studiu Radiožurnálu. Ještě se zdržíme u těch sportů adrenalinových a třeba i jiných. Vy máte pochopení pro adrenalinové sportovce, ne?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak mám, protože přeci jenom asi i ti chirurgové obecně k tomu mají trošku blíž než třeba jiné medicínské obory. Tak přeci jenom třeba to horský kolo, co máme rádi, tak to je trošku adrenalinový sport, zvlášť když se jede dolů, nahoru, to není zas tak moc adrenalinový, tam je to strašná dřina. Hlavně když je to ve vyšších nadmořských výškách. No, mám rád třeba jízdu autem na okruhu, to taky se snažím, když trošku někde se mi podaří vyšetřit na to čas, tak jezdíme do Mostu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Za kolik máte okruh v Mostě?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
1:55:20. To jsem to vypálil, co?
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
To už je docela ...
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Ne, pozor, to jsem řek blbě, 1:50:20, 1:50:20, 1:50:20 letos.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
A to je slušný výsledek. Co vás na tom tak bere?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No, mně připadá úžasný, jak se zatáčka dá jet rychle a jak se dá jet jinak, než když jedete po normální silnici. Já pak jedu domů a jedu za traktorem až do Prahy. To je úplně jedno, protože to auto stejně už nic nepředvede, to už předvedlo nebo respektive já. Jsou samozřejmě auta, který to uměj a jsou naprosto předimenzovaný na moje omezený možnosti, protože trénuju strašně málo, protože se snažím v životě stihnout těch sportů víc a strašně by mě mrzelo, kdybych jeden opominul. To znamená, že všechny jsou jakýmsi způsobem okleštěný. No a pak nakonec vždycky vyhraje ta chirurgie a vždycky nakonec jsem na tom sále, no. Takže ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vy už máte vymyšleno, kdo by vás operoval, kdybyste třeba při nějakém delším a rychlejším sjezdu na horském kole nešťastným způsobem vyletěl z dráhy a dopadl zády na strom?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Mám to vymyšlený, ale neřeknu.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Proč ne? To je tajný?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
To je i pro ně tajný.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Já si myslím, že při vašem vytížení, až 650 operací ročně, je rovnováha něco nesmírně důležitého, takže tohle je způsob, jakým vlastně nabíráte balanc, když ho potřebujete?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Myslíte jistě duševní rovnováhu. Ta je pro mě naprosto zásadní. Ono taky se to na člověku projeví, když je příliš dlouho, jako se věnuje pouze jedný věci. Já na to mám třeba tu rybařinu, která mě nikdy v životě nezklamala. A vlastně když mi bylo nejhůř, tak jsem vždycky se upnul ani ne k těm kolům, ani ne k tomu sportu, ani ne ... Nebo vono je to taky sport. Ani ne k tomu dalšímu, co mě baví, ale vždycky to byla vlastně ta rybařina. A ta třeba v těch životních rodinných potížích, kterými třeba člověk projde, tak i tam ta rybařina vždycky jako hrála výraznou úlohu a tý jsem se nikdy nevzdal a doufám, že nebudu muset.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Předpokládám, že na těch rybách jste sám.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Sám, anebo s tátou.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Vrátíme se ještě zpátky na sál. Stalo se vám někdy, že jste skutečně cítil takovou míru únavy a opotřebení, že byste si řekl, že nemůžete nastoupit na tu operaci?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
To se mi ještě nestalo. Ještě jsem nikdy ... Jako to ne, to se mi ještě nestalo. Ale samozřejmě někdy je člověk unavenější, zvláště třeba, když začne operovat ráno a skončí večer, což je velmi často, tak potom třeba už se vám nechce jít do restaurace večer nebo jít sportovat příliš. To prostě je už člověk trošku unavenej. Záleží na tom, jak kdy a jak jsou ty operace složité, jestli je to jenom prostě rutinních několik operací, anebo je to jedna celodenní, třeba nějakej extrémní výkon. A pak je to samozřejmě jiná věc.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Mohou ty vaše oblíbené sporty přinést do vlastně vaší profese něco, co je potom užitečného, nebo je to úplně ta druhá miska vah a nedá se to spojit dohromady?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Já si myslím, že je to spíše obecná fyzická příprava u těch, které, u těch sportů, které se tomu věnují. To znamená třeba ta horská cyklistika, anebo pak ten klid, kterej je třeba získat zase u jinejch činností. A to je třeba ta rybařina. Anebo třeba ten automobilový sport, kdy opravdu je třeba bejt co nejvíc klidnej, protože jinak to prostě člověk dobře neprojede.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Posloucháte dopolední Radiožurnál. Primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol, profesor Jan Štulík je se mnou ve studiu. Jenom abych popsala, proti mně sedí sportovec v nejlepší formě, obrovské bicepsy. Ne, já vím, že se stydíte, pane profesore ...
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
To je všechno lež, to je úplná ...
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Ne, máme tady webkameru, mohou se posluchači Radiožurnálu podívat. Bojíte se ... Já si myslím, že se nebojíte, že si třeba zlomíte ruku, ale přece jenom kdyby se něco stalo s těmi prsty, tak to by byl asi problém pro vás, ne?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
No občas se bojím.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Přemýšlíte o tom někdy, to je dobře.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Absolutně. Občas se bojím a už to zdaleka není to, co to bývalo. A řekl bych, že už jako, že bych dělal nějaký dramatický sjezdy nebo někde víc riskoval, než je zdrávo, to se snažím ne, to se snažím ne. Prostě se o ty ruce bojím. Ale nejenom o ruce, jakýkoli zranění. Čili dneska čím dál tím víc mám rád třeba na tom kole, když jsme o něm hovořili, jezdit do kopce než z kopce. Z kopce jedu spíš umírněně a pomalu a do toho kopce se snažím rychle a tam to zas rychle nejde.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Irena píše: "Od jakého zúžení páteřního kanálu při vnitřních osteofytech je už třeba operace?" A ještě další otázka: "Osteofyty se vyštípnou, nebo je třeba odstranit i obratel?" Co jsou to osteofyty? Jenom prosím o vysvětlení.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Osteofyty jsou výběžky, kostní výběžky většinou z meziobratlové ploténky nebo z meziobratlových kloubů. Vzhledem k tomu, že každý, každá šíře obecně páteřního kanálu každého pacienta je individuální, tak se nedá říct přesně, od jakého rozměru už je absolutně nutné ty osteofyty neboli výběžky odstranit, a kdy je ještě možné je ponechat léčit konzervativně. Tam záleží spíše na poměru těch nervových struktur, které mohou být taky různě velké, a toho páteřního kanálu. To znamená, pakliže ten poměr už je absolutně zúžen, nebo nevýhodný pro nervovou strukturu, pak je potřeba zakročit. A to je zase důležité nahlížet na to z pohledu toho, klinické odezvy pacienta. To znamená, jak mu je. Jestliže ho to moc bolí a má velké osteofyty, tak je vhodné je odstranit. Jestliže má velké osteofyty a nebolí ho to, tak lze počkat a léčit pacienta konzervativně.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Pan Petr se ptá na stenózu bederní páteře a její léčení.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
A ta je zase způsobena několika možnými způsoby. Buďto měkkou ploténkou, to znamená, to je to, co mezi těly obratlovými tak, když si představíme páteř, anebo právě těmi osteofyty. To znamená kostěnými nárůstky, které tam vznikají z těch důvodů, že tělo se snaží samovolně zafixovat tu bolestivou část. A zafixovává to tak, že zvětšuje povrch těch jednotlivých struktur. A to jsou ty vlastní osteofyty. To znamená, stenóza páteřního kanálu je jedna z nejběžnějších onemocnění zvláště ve vyšší věkové kategorii. Je to vlastně náš denní chleba tu stenózu rozšířit, vlastně zrušit a umožnit nervovým strukturám zase procházet v těch dimenzích, které byly dříve.
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Kdy přichází největší odměna za vaši práci?
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Tak samozřejmě vyléčený pacient je pro nás velká radost. Ono to většinou není vidět hned, zvláště v té degenerativní oblasti. Ale třeba u těch dětí to je opravdu velká odměna, když se povede odstranit třeba nějaký velký nádor celý v kuse, tak je to pro nás opravdu velký zadostiučinění. Nejenom pro mě, ale pro celý ten tým. My o tom samozřejmě diskutujeme, takže to je pro nás velká radost, no.
Radiožurnál 7. 11. 2014
Lucie VÝBORNÁ, moderátorka:
Z druhé strany také velká radost a musím říct, že pokud se mi podařilo během našeho rozhovoru přečíst některé e-maily, které přišly, tak také veliké komplimenty a veliká úcta před vaší prací. Profesor Jan Štulík, primář spondylochirurgického oddělení z Motola, byl hostem Radiožurnálu. Tak ať se vám daří na kole, ať se vám daří v operačním nebo na operačním sále a ještě jednou díky za všechny.
Prof. MUDr. Jan ŠTULÍK, primář spondylochirurgického oddělení z Fakultní nemocnice Motol:
Děkuji taky a přeju vám i posluchačům hezký víkend.