Den čtvrtý – 17. 7. 2014 Zvyk

Začíná v tom být jakási rutina. Nájezd do výtahu už nepodcením, jedu nejnižší možnou rychlostí, koly lícuju se zdí, otevírám výtahové dveře, lehce je přejedu a otáčím maximálním možným rejdem. Už ani vizuálně nekontroluji pozici zadních kol a do výtahu najíždím napoprvé. Průjezdy popředu se už staly samozřejmostí. Pokud mohu do zúžení najet kolmo, už často ani nezpomaluji, pokud je nutné vtočení, upravím rychlost, ale už nepotřebuju vizuální kontakt s koly. Sedím rovně, dívám se dopředu a projíždím. Už mám odhad, už jsem schopný říct, tímhle projedu, tímhle ne.
Jasně, měřil jsem si rozměry vozíku, ale spíš proto, abych o nich mohl komunikovat. V nejširší části zadních kol má 76 cm, na délku s oddělanými stupačkami pak 90 cm. To ale nejsou údaje, které by mi pomohly projet dveřmi, nebo zaparkovat na vyhrazené místo v tramvaji. Je to jako s autem. Když přijdete do autoškoly a začínáte jezdit, tak se také často vytahujete ze sedadla, nakláníte ke spolujezdci, jako byste se chtěli podívat vlastníma očima. Je to logické, ještě nemáte odhad, ještě neznáte míru, ještě to nemáte „v oku“, ještě jste si auto neinkorporovali do vlastního tělesného schématu.