Strasti a starosti

ČT 2
-
moderátor:
Ve Velké Británii žije 11 milionů handicapovaných. Naše zjištění ovšem ukazují, že když přijdou na trh s nemovitostmi, objeví se naprostý nedostatek pochopení. Realitní agenti vše ještě zhoršují.

osoba:
Jmenuji se Paul Carter a jak vidíte, jsem handicapovaný. Teď jsem šťastný, bydlím v bezbariérovém bytě. Byla to však bitva ho najít. Slyšel jsem, že podobně na tom jsou i další, proto se vydávám hledat odpovědi na otázku, proč musíme bojovat.

osoba:
Myslím, že realitní agenti nepohlížejí na handicapované lidi jako na dobré potenciální zákazníky.

osoba:
Vyzkoušela jsem všechno, ale všude jsem narazila na zeď a cokoliv zkouším, to nefunguje. Teď si jdu prohlédnout byty, které mi realitní agenti nabídli jako bezbariérové.

moderátor:
Phoebe je 22 a poslední 3 roky se snažila najít bydlení a hledá stále. Celá ta štrapáce byla pro ní extrémně náročná a stresující.

osoba:
Ahoj, Phoebe.

osoba:
Ahoj.

osoba:
Jak se daří?

osoba:
No, jde to.

osoba:
No, je to frustrující.

osoba:
Opravdu?

osoba:
Ano, spoustu míst ani nestojí za to vidět nebo mě vláčejí na místa, o nichž mluví jako o bezbariérových, a to nejsou. Takže jsem uvízla a můžu jenom čekat na telefon a cítit se jako v pasti, protože pár míst, která se nabídnou, jsou rychle pryč. Pokud nejsi pořád v kontaktu, tak o ně přijdeš.

osoba:
Takže to sežere spoustu času.

osoba:
Doslova nejsem schopna dělat nic jiného než hledat bydlení.

osoba:
A piješ spoustu kafe.

osoba:
Ano, piju, abych na hledání měla energii.

osoba:
Měla jsi dosud vůbec štěstí? Našla jsi cokoliv vhodného?

osoba:
Opravdu ne. Buď je to místo někde daleko od civilizace, domek uprostřed ničeho, nebo jde o byty, které jsou v přízemí, ale jsou tam schody.

osoba:
Takže se pořád jen trmácíš.

osoba:
Držím se a jdu.

osoba:
Tak hodně štěstí.

osoba:
Díky.

moderátor:
Boj mladé ženy je ohromující. Mě však hodně znepokojují problémy, které má s realitkami ukazujícími nevyhovující bydlení. Musím zjistit, jak rozšířený problém to je, takže jsem na telefonu a počítači a hledám vhodné bydlení pro vozíčkáře.

osoba:
Dobrý den, můžete mi pomoci? Hledám k pronájmu bydlení v oblasti Bath. Jsem vozíčkář a zajímá mě, jestli máte nějaký bezbariérový byt.

osoba:
Obávám se, že momentálně nic nemáme.

osoba:
V pohodě. Nejvyšší podlaží? Tak to je opravdu mimo.

osoba:
Jeden jsme měli, ale už je zadaný. Obávám se, že ne.

osoba:
Najít cokoliv je opravdu obtížné, ale já se zatím nevzdávám.

osoba:
Jediné, co máme, spíš budeme mít, je byt v přízemí, ale myslím, že je tam schod.

osoba:
Ano. Je tam schod, ale upřímně řečeno, mám hledání dost a je čas risknout to a jít se podívat. S trochou vytrvalosti jsem nakonec našel agenty, kteří mi tvrdili, že mají bezbariérový byt.

osoba:
Mám jednopokojový byt, který je opravdu v přízemí a myslím, že stojí za vidění.

osoba:
To je slibné. Po hovorech z 10 agenty jsem si zařídil 5 návštěv bytů, které by mohly být pro mě.

moderátor:
Další, kdo bojuje s hledáním bydlení, je Zoë. Trvalo jí 6 měsíců, než si našla bydlení v Bathu a s realitními agenty měla podobné trable.

osoba:
Byla jsem ve styku s několika realitními makléři, ale upřímně řečeno, jejich povědomí o potřebách a znalosti vhodných bytů nebyly nic moc. Když ti ani nejsou schopni říct, jestli mají koupelnu a na jakém podlaží jsou, jestli je tam výtah, jen bla bla bla, je pak těžké něco najít, takže jsem zkomplikovala realitním agentům život otázkami a ověřováním. Když mi zavolali zpět, dali mi asi polovinu odpovědí.

osoba:
Myslíš, že jde o obecné nevědomosti agentů o potřebách handicapovaných?

osoba:
Ano, myslím. Je nedostatek povědomí o našich potřebách a neexistuje vlastně trh s byty pro nás. Asi se tím agenti často nezabývají nebo nesetkají, proto nic nevědí. Je to ovšem opravdu problém. Až jednou pochopí, že trh bytů pro handicapované by měl fungovat, začnou být vstřícnější a něco vytvoří.

moderátor:
Sdružení Trail Blazers je celonárodní síť mladých handicapovaných lidí. Nedávno publikovali zprávu zdůrazňující neschopnost realitních agentur, majitelů domů i místních úřadů řešit bydlení postižených.

osoba:
Myslím, že realitky se nedívají na handicapované jako na potencionální zákazníky, proto v podstatě ignorují jejich potřeby a vůbec nepřemýšlejí o informacích, které by nemocní mohli vyžadovat.

osoba:
Nevzdávám naději, čeká mě návštěva několika bytů označených realitními agenty jako bezbariérové nebo vhodné pro vozíčkáře. Doufejme, že alespoň ty, co uvidíme dnes, budou vhodné.

osoba:
Je to tady vpravo.

osoba:
Je tam schod. Musím být fér a říci, že mě agent o schodu informoval. Doufám však, že vnitřek bytu bude v pořádku. Schod u vchodu by se dal vyřešit rampou, ovšem uvnitř chybí prostor, abych se mohl na vozíku pohybovat v koupelně a navíc jsou schody i uvnitř.

osoba:
Rozhodně by to potřebovalo nějakou rampu.

osoba:
Ano, ten schod. A je tam ještě další schodek do zahrady. Dalšímu bytu věřím trochu víc. Agent mě telefonicky ujišťoval, že je přístupný a vhodný pro vozíčkáře. Ale tady je dost velký schod. Opět schod u vstupu, ale to agenta vůbec nevzrušuje.

osoba:
Ano, možná můžeme udělat rampu.

osoba:
Vnitřek bytu je rovněž příliš malý pro pohyb na vozíku.

osoba:
A co koupelna? Dostanete se do ní a zpátky sám?

osoba:
Narážím všude a zase schod. Místa, která jsem viděl prozatím, byla katastrofa, ale když už jsem si řekl, že hůř nemůže být, právě jsme přijeli na adresu dalšího bytu. Šok. Přístup je šílený, nevím, jestli to vidíte ty čtyři schody ze silnice. To už není důstojné. To je tady?

osoba:
Ano.

osoba:
OK.

osoba:
Uvnitř nefunguje výtah, takže jste asi zklamaný.

moderátor:
Když jsme si tuto schůzku domlouvali, jasně jsme stanovili, že musí být přístup pro vozíčkáře a realitní kancelář sdělila, že byt je vhodný.

osoba:
Schody z ulice i do domu. Předpokládal jsem, že agent vzdá další předvádění, ale on mě vede dál. Výtah opravdu není, byt je v přízemí s dalším schodem. Přestože nejsem schopen se tam dostat, agent stále tvrdí, že výtah mi pomůže. Po 10 minutách ovšem pochopil.

osoba:
Osobně si myslím, že to vzdáme. Nevím, jestli to ... Omlouvám se, nedíval jsem se dovnitř. Je to i moje první návštěva zde.

osoba:
No to teda bylo něco. Nemůžu skoro pojmenovat, jak hrozné to bylo. I agent byl na rozpacích. Je to na příkrém kopci, od silnice čtyři velké schody na chodník, ty musím vylézt. Je to opravdu ponižující. Nechci přelézat z auta pokaždé, když se potřebuju někam dostat, prostě to bylo tak hrozné, jak to jen mohlo být. Kdybych si měl spočítat čas, hodiny svého dne stráveného zcela nesmyslně prohlížením podobných hrůz, moc bych se na sebe zlobil. Bylo to prostě příšerné.

moderátor:
Ovšem funguje úspěšný vzor, který vám ověří, jestli je pro handicapované přístupné prázdninové ubytování. Bylo by tak těžké ho aplikovat na trhu s nemovitostmi?

osoba:
My jsme zavedli pravidlo o přístupu sdělované v nabídce majitelů a obchodníků. Napíšou podrobný popis nabízeného ubytování a přístupnosti. Máme vzor pro ubytování bez stravování, to má docela dost společného s trvalým ubytováním v pronájmu.

moderátor:
Chtěl jsem se dovědět, co si o tom myslí stínová ministryně pro handicapované Ann Maguire.

osoba:
Myslím, že vláda se musí začít podobnými věcmi vážně zabývat směrem k realitním kancelářím a majitelům domů. Měli by to udělat. Když mohou dělat jiné věci, nechápu, proč by nemohli udělat tohle.

osoba:
Je to případ, jak trh víceméně přemýšlí nebo je to všechno moc složité? Je problematika handicapovaných tak bolestivá?

osoba:
Vždy existuje nějaké nebezpečí. Jak víte, je to vnímáno jako okrajová záležitost mimo hlavní proud politiky. Stále více lidí si uvědomuje, že zdravotní handicap není něco okrajového. Může se jich to dotknout každou chvíli, proto by to mělo být ve středu zájmu.

moderátor:
Je jasné, že k dosažení změny musejí realitní kanceláře chápat handicapované zákazníky naprosto stejně jako ostatní. V Bathu nás čeká ještě jeden byt.

osoba:
Řekl byste, že je to schůdná cesta?

osoba:
Velmi schůdná. Dobrý začátek, je tu hezky a ticho.

osoba:
Možná je to tady.

osoba:
Možná ano, držme si palce.

osoba:
Celé ruce, ano.

osoba:
Ano, je to dobře dostupné.

osoba:
Vypadá to jako hala, ne?

osoba:
No, tento byt byl navržen jako bezbariérový.

osoba:
Ano, je to opravdu dobré. Můžete se podívat, že přestože jde o studio, je dost velké.

osoba:
Ano, velké, můžu se tu celý otočit.

osoba:
Je to něco, co hledáte?

osoba:
Ano, všechno je tu přístupné.

moderátor:
Tento byt byl opravdu bezbariérový. Povídali jsme si s 20 realitními agenty v Bathu a navštívili 5 bytů. Z těch 5 byl jen jeden vhodný. Já osobně si myslím, že je to nepřijatelné. Kancelář, která nás poslala do bytu se třemi schody venku i před dveřmi, je členem Asociace realitních kanceláří se zkratkou ARLA. Tam říkají, že u využití služeb jejich členů si můžete být jisti zkušeností a profesionalitou agentů. Tak jsme se jich zeptali, jestli je přijatelné, že jeden z jejich členů nabízel k pronájmu byt, který byl zcela jasně nevhodný, přestože jsme jim dali k dispozici veškeré detaily, řekli nám, že se nemohou vyjádřit, protože náš pořad neviděli. Rovněž nám řekli, že v jejich kodexu chování se uvádí, že členové nesmějí diskriminovat postižené. Dále jsme se ptali, zda považují za průchodné využití podobných postupů, jaké jsou již běžné u prázdninového ubytování, tuto otázku ignorovali.

osoba:
Tak, Phoebe, to bylo pár týdnů, co jsme se neviděli, jak pokračuje tvé hledání?

osoba:
Pořád jsem nic nenašla.

osoba:
Aha, tak co prozatím, jak vidíš budoucnost?

osoba:
Zůstanu tady u svých rodičů. Je to milé místo k životu. Určitě by bylo fajn být nezávislá, ale ne za každou cenu. Žít někde v hrůze nebo v horších podmínkách.

osoba:
Nejde o žádné velkolepé revoluční změny, potřebujeme drobné změny a pochopení ze všech stran, aby se výrazně zlepšily životní podmínky a šance handicapovaných.

moderátor:
Milán, město ekonomiky, módy a všeho moderního. Kdo by tady čekal doslova středověké praktiky? Marinela byla potrestána za lásku ke svým dětem. V Německu byla obviněna za únos vlastních dětí. Uvěznili ji jako zločince. Policie nám zakázala natočit vězení. Marinela popisuje peklo, kterým si za pět let prošla.

osoba:
Nemohu uvěřit, že jsem byla třikrát vězněna, když mě německý soud pro rodinu prohlásil za zločince a italská justice s rozsudkem souhlasila. Dali mě do vězení a bylo to. Musela jsem si projít psychologickým násilím. Dvanáct policistů přišlo ke mně domů a vyhrožovalo, že vylomí dveře, pokud neotevřu. Neřekli mi, proč přišli. To bylo násilí.

moderátor:
Italská policie plnila úkol z Německa. Pak si policisté přišli pro děti do školy a odvezli je do Mnichova. Šli jsme do školy a snažili se to pochopit. Právě zde 10letý Leonardo a 6letý Nicolo byli uneseni policisty za němého úžasu učitelek.

osoba:
To se nemělo stát. Nemyslím si, že je lidské odtrhnout děti od jejich matky. A mně ani nedovolili, abych jí to sdělila a varovala ji. Bydlí jen 10 minut odtud.

osoba:
Byla to strašná zkušenost, nic horšího jsem nezažila. Pamatuju si ten 8. květen, jako by to bylo včera. Byl pátek. Nicola doprovázela učitelka do místnosti, kde byli policajti. Úporně se jí držel za ruku a nechtěl jít. Chlapec byl v šoku a Leonardo, ten stál těch 10 minut a zíral na mě. Jakoby měl v očích napsanou otázku, vy s tím nic neuděláte? My jsme však nemohli nic udělat. Policie odvedla děti pryč a my je od té doby neviděli.

moderátor:
Rodiče, děti a učitelé protestovali před radnicí. Marinela nás teď vede k přítelkyni, která tam protestovala i se svými dětmi. Žena si přeje zůstat v anonymitě. Cítí se dosud ohrožená, protože podporovala Marinelu.

osoba:
Všichni přátelé byli pod velkým tlakem i nátlakem. To mě hrozbě pobouřilo. Když hledáte ochranu u justice, předpokládáte, že vás někdo aspoň vyslyší, když jde navíc o děti, ovšem oni se to snažili ututlat a použili policii k zastrašení lidí. A zabránili, aby se pravda odhalila.

moderátor:
Německá justice považuje za důležité, aby děti vychovávané v Německu tam i zůstaly. Když se Marinela rozvedla, její německý manžel nesouhlasil se svěřením dětí do péče manželky. Když se o dva roky později přestěhovala zpět do Milána, bylo to podle práva a v pořádku.

osoba:
Nevěděla jsem, že ve většině případů svěřují německé soudy děti z rozvedených manželství s cizinci Němcům. Věřila jsem, že Italové přinejmenším přihlédnou ke skutečnosti, že sem Italka a že děti byly svěřeny mně. Tak to ale nebylo. Pouze plnili přání a příkazy německých úřadů, to je vše.

moderátor:
Dovolila nám natáčet ve svém bytě jen krátce. Justice pohrozila, že naši reportáž zakáže. V bytě žádné fotky synů, je to moc bolestivé, jen transparent volající po jejich osvobození, návratu a kniha, kterou napsala - Nenechám vás samotné. Je to její terapie, pomoc, jak nepadnou a přežít.

osoba:
Nemám v úmyslu dát Němcům pocit uspokojení. Nechci, aby mě viděli zničenou nebo umlčenou, jak se stalo jiným. Někteří se z toho i zbláznili, další spáchali sebevraždu, protože nemohli tu bolest unést. Nechci, aby si mé děti tím vším procházely.

moderátor:
Její příběh není zdaleka unikátní. Její právníci z oblasti nejsou nijak překvapeni, že žalobce v Miláně nám odmítl odpovědět na naše otázky. Tváří v tvář podivnosti italské justice ztrácejí právníci důvěru i půdu pod nohama.

osoba:
Jsem doslova zhnusená přístupem našich úřadů. Aby si zjednodušily život, prostě raději zavřou oči. Nechtějí se angažovat ve věcech, které by mohly ohrozit jejich postavení, funkce. Je to snazší než zkoumat, co se skutečně stalo.

osoba:
Itálie se hrozně bojí konfrontace s Německem. Někdo řekl, že Itálie nemůže riskovat ve vztahu k Německu. To by se v případě Marinely dostala do konfliktu mezi německým a italským soudnictvím.

moderátor:
Marinela se nenechá umlčet. Zvýšila výzvy k veřejnosti, aby varovala, aby se vědělo o skandálech, které se dotýkají stovek evropských rodin. Evropští lídři však zůstávají zoufale hluší. Jsou jediní, kteří stojí před dveřmi sněmovny a jsou si jisti, že dovnitř vstupují jen členové Evropského parlamentu. Předsedu parlamentu doprovázejí na jeho místo. To jsou zřízenci a je jich zde na 140. Hlavním zřízencem je Pascal Feyoy, který pečlivě plánuje úkoly pro ostatní v souladu s harmonogramem parlamentních zasedání. Poté, co se všichni obeznámí se svými úkoly, oblékne si Pascal oficiální frak a zamíří do sněmovny. Tam on a jeho kolegové dělají, co je třeba.

osoba:
Staráme se o to, aby členové parlamentu mohli odvádět svou práci, jak nejlépe dovedou. Připravujeme sněmovnu na zasedání. Snažíme se obsáhnout všechny informace, které mohou potřebovat. Asistujeme jim, potřebují-li něco konkrétního, například kabel pro iPod nebo nabíječku na telefon. Neustále se snažíme nacházet další způsoby, jak jim ulehčit práci.

moderátor:
Avšak se mohou členové parlamentu od zřízeneckého týmu konkrétně dočkat? Mohou například požádat o zakoupení letenek nebo sendviče?

osoba:
Mohou požádat o cokoliv a my se jim pokusíme pomoci a vyjít vstříc. Ovšem tady nemluvíme o gastronomických specialitách, ale mohou nás o to, co potřebují, požádat a my se pokusíme to zajistit.

moderátor:
Zřízenci poznají podle tváře skoro každého člena parlamentu a je jich tam 766. Nemusejí si vždy spojit obličej se jménem, ale musejí si být jisti, že ten, kdo chce vstoupit do sněmovny, tam patří.

osoba:
Pracujeme ve dvou. Tímto způsobem máme větší jistotu, že poznáme, o koho se přesně jedná. Ptáme se jeden druhého, znáš toho nebo tamtoho? Zkoušíme se tak navzájem a tím se postupně učíme rozeznávat obličeje všech členů parlamentu. Jmény jich známe tak 40 %.

moderátor:
Předseda parlamentu má svého vlastního zřízence a pro jeho kancelář pracují další dva. Přijímají návštěvníky a hosty a dbají na dodržování protokolu. Všichni zřízenci nosí černý frak s výrazným řetězem. Vzhled uniforem je podobný těm z dob francouzské revoluce.

osoba:
Takové oblečení se nosilo také před zasedáním ve francouzském parlamentu a řetěz s klíčem sloužil k uzamykání dveří. Bylo to v době, kdy klíč na řetězu byl jeden a nosili ho právě zřízenci na krku. Nynější řetězy jsou téměř totožné, jen jsou na nich vyryty evropské hvězdy. Řetěz není zlatý, i když vypadá, jako by byl. Naše řetězy jsou ze stříbra.

moderátor:
Pascalova práce vyžaduje spoustu času, převážně během zasedání v budovách Evropského parlamentu. Tady také potkal svou ženu, která rovněž pracovala v parlamentní administrativě. Zasedání místnosti Evropského parlamentu musejí vyhovět více než sedmi stovkám poslanců. Každý přichází s vlastním politickým názorem i vlastním jazykem. Někteří poslanci hovoří několika jazyky, ostatní ne, ale všichni musí pochopit, co jejich kolegové říkají z parlamentní tribuny. Během zasedání je simultánní tlumočení k dispozici ve 24 jazycích. Tam je stánek bulharských tlumočníků. Jdeme k němu po točitém schodišti vedeni šéfkou bulharských tlumočníků Denicou Bogomilovou. Kdo chce být dobrý v této profesi, potřebuje nejen dokonalou znalost jazyků, ale také rychlou reakci.

osoba:
Během konferenčního tlumočení překládáte vše bezprostředně, simultánně, jak hovoří řečník. Nemáte předem text, který byste si aspoň trochu připravil. Jste pod tlakem intelektuálně, stejně jako hovořící poslanec.

moderátor:
Tlumočníci se mohou předem připravit na podmínky, předmět či obsah debaty. Samozřejmě ne všichni z nás hovoří 23 jazyky, ale jak tedy uděláme bulharský překlad toho, co říká třeba maltský poslanec?

osoba:
Tlumočníci se střídají a kolegové v hlavní kabině překládají z maltštiny do španělštiny, němčiny či angličtiny. A já pak mohu používat jejich překlad a proměnit ho v bulharštinu, tedy překládám ze španělštiny, angličtiny nebo němčiny.

moderátor:
Denica ráda překládá i během slavnostních zasedání.

osoba:
Třeba když se Evropské unii předávala Nobelova cena.

moderátor:
Pohled z ptačí perspektivy. Denica však říká, že má pocit jako ti dole, co dělají velkou evropskou politiku.

osoba:
Všichni cítíme, že jsme součástí velké politiky. To je na parlamentu příjemné. Jako ve volbách. Všichni máme slovo a vybíráme někoho, komu věříme, že nás bude reprezentovat.

moderátor:
Po evropských volbách tlumočníci vždy navštěvují speciální kurz, pak se vracejí do práce, abychom mohli sledovat v mateřském jazyce plenární zasedání. I jiná jednání, třeba výborů Evropského parlamentu. Když se koná zasedání parlamentu ve Štrasburku, není parlamentní kavárna v Bruselu otevřená. Jsme teď uvnitř, v místě, kde se každý den nají mezi 3 a 4 tisíci lidí. Naším hostitelem je John Tulping, vedoucí kavárny mluvící francouzsky.

osoba:
Obvykle nabízíme tradiční francouzskou kuchyni, ale často také pokrmy středomořské kuchyně. Tento způsob vyhovuje většině lidí.

moderátor:
John říká, že kvalitní jídla jsou jak pro členy parlamentu, tak pro ostatní zaměstnance. Občas se objeví nějaké speciální požadavky ohledně menu, například při příležitosti státního svátku dané země.

osoba:
V březnu jsme například v parlamentní kavárně i tady v samoobslužné restauraci vařili tři týdny po sobě bulharská jídla. Bylo to přijato vesměs pozitivně. Teď si nevzpomínám na konkrétní jídla, ale děláme to tak i ve svátky ostatních států.

moderátor:
Když se chystá do parlamentu nějaký významný host, například prezident, připravují speciální menu.

osoba:
Jídla sestavujeme podle chutí a přání hosta, zvyklostí jeho země a také dle protokolu jejího či jeho náboženství. Pak připravujeme jídla, která se od těch každodenních dost liší.

moderátor:
V obou restauracích máme každý den vegetariánské jídlo, pečeni, nějaký guláš, špagety nebo jiné těstoviny, nízkokalorické jídlo a také jídla bez laktózy a bez lepku. V místní kavárně se každý den stravuje na 400 lidí a více než 3 tisíce lidí si bere jídlo do restaurace pro zaměstnance. Vedoucí přirovnává nabízený servis ke každodenní organizované vojenské operaci, kde všechno musí hned klapnout.